„Mám za to, že se hroutí jeden způsob našeho pojímání světa. Dívám se na něj a vidím chybová hlášení. Systém, v němž žijeme, má rostoucí sklony k neefektivitě, ty sklony lze generalizovat a všechny už tady dávno byly. Výhoda historika je, že je vidí v celém historickém průběhu, vidí, co je statisticky pravděpodobné a jak to celé může skončit,“ říká Miroslav Bárta.
Bárta pak vysvětluje, že systém, v němž žijeme, zbytečně zanášíme formalitami, které vycházejí z toho, že systém považuje člověka a priori za nepřítele, za někoho, kdo potřebuje mít vše nalinkované. „To zároveň přináší možnost takového člověka moci okamžitě klepnout přes prsty, když se systému vzepře. Dobrým příkladem je justice. I podle vyjádření lidí z ní je zanesena množstvím nesmyslných vyhlášek, zákonů a předpisů, které jdou poměrně často proti sobě,“ uvedl.
Za jeden z příkladů zbytečných formalit považuje „dětská eurohřiště“. „Nechápu, jak jsem se mohl dožít svých pětačtyřiceti bez eurohřiště a pákových baterií na záchodech. Že mě nesežral nějaký mikrob,“ uvedl.
Celý text vyjde zítra v časopisu Týden, ukázka z něj je ZDE
Společnost podle Bárty tomuto systému přivykla a vyhovuje jí. „Namísto toho, aby námi zvolený systém vychovával samostatně myslící svébytné jedince, se od socialismu posunul k vyšší dotažené verzi socialismu,“ říká k tomu Bárta. Obává se, že jednou tato situace skončí tak, že pacient přijde do nemocnice na složitou operaci, trvající deset hodin, a v polovině se mu vymění operatér, protože tomu původnímu vypršela pracovní doba a odbory nedovolí žádný přesčas. Pak prý pacientovi nezbyde než doufat, že druhá směna skutečně dorazí a rozdělané tělo dokončí.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vam
