„Čeká nás pohroma?“ není, jak by se na první pohled mohlo zdát, nový název publikace ekologického fanatika, ale životní příběh generála tajné služby, jenž sice začínal jako velitel pěší roty, ale brzy se z něj stal vojenský diplomat v Londýně a nakonec působil i jako šéf celé vojenské rozvědky. Po propuštění z Vojenské zpravodajské služby se stal poradcem a analytikem v oblasti bezpečnosti a je považován za předního bezpečnostního komentátora v tisku, rozhlase a televizi. Andor Šándor, generál v záloze, totiž napsal knihu a ParlamentníListy.cz se do ní začetly.
„Brzy se pak začaly rodit konspirační teorie. Že nesli vinu teroristé z al-Káidy? Nevěřte tomu! Letadla unesli sebevrahové ve službách spiklenců z USA, aby se pak americká pomsta snesla na země islámu! Se stejným cílem mohl ten útok provést izraelský Mossad... Druhý boeing, nalétávající do věží, neměl okna. Nebyl to tedy unesený civilní stroj! A existuje o tom filmový dokument... Tak takovéhle teorie jsou přitažlivé, nahánějí hrůzu a budí pochybnosti. Napadají establishment a z figur na politické šachovnici vytvářejí zloduchy a škůdce. Takové teorie jsou svým způsobem sexy. Někdy si je docela rád přečtu, ale příliš jim nevěřím," popisuje Šándor ve své knize pamětí hysterii, která vznikla v hlavách těch, co si nebyli ochotni přiznat, že se opravdu 11. září 2001 v New Yorku odehrálo cosi výjimečného připomínající inferno.
Bez ohledu na to, po čem toužíte: Jak to podle vás dopadne v USA?Anketa
Ve filmech šéf rozvědky krmí rybičky a vymýšlí plány pro agenty 007
Mnozí lidé totiž podle Šándora radši věří pohádkám a z filmů mohou mít představu, že šéf rozvědky postává v pološeré místnosti, kde zalévá orchideje, anebo krmí rybky v akváriu. A v takových chvílích pak vymýšlí strategické plány o tom, jak srazit protivníka na kolena a kam vyslat agenty s povolením zabíjet.
„Realita je však jiná,“ vysvětluje v knížce generál s tím, že jeho pracovna ředitele rozvědky byla úhledná, byl v ní světlehnědý nábytek a nebylo tam ani přítmí, natož rybičky a už vůbec ne orchideje.
„Když jsem v květnu 2001 postoupil ve zpravodajské službě na místo šéfa, dal jsem si do vitríny velkou fotku letadlovky. Byla americká a obrovská – USS John Fitzgerald Kennedy. A řekl jsem svým přímým podřízeným: Taková loď stojí pět až sedm miliard dolarů. Bez letadel! Velí ji kapitán, což je vlastně ekvivalent plukovníka. Na té lodi bývá i admirál, šéf celé flotily, jenže ten tomu kapitánovi do ničeho nezasahuje. A to jste přece vy – kapitáni, tedy plukovníci. Takže si máte vzít na sebe víc povinností,“ píše Šándor a o kousek dál se svěřuje s tím, jak brzy coby „úředník“ poznal, jak se lidé ve státních institucích převelice bojí: „Mají strach z odpovědnosti, z toho, že by něco podepsali nebo o něčem rozhodli. Protože když se z něčeho urodí malér, pak nemusí mít následky jen profesní, ale také trestněprávní. A soudce není s to pochopit, že můžete mít pod sebou tři čtyři stupně vedení a že není ve vašich silách zkoumat, zda to, co je podle vašich lidí v pořádku, bude skutečně bez vady.“
On sám se ale naštěstí nemusel nikdy soudci-úředníkovi zpovídat z toho, proč ve své funkci rozhodl tak, jak rozhodl.
Nikdo v USA neuměl informace spojit do logického celku
„Po krutém pádu Dvojčat v New Yorku a po souběžně vedeném útoku teroristů na Pentagon nám Američané byli vděčni za každou informaci, kterou jsme jim dali. Nic nám sice v prvních dvou měsících neřekli, jen přicházeli s nějakými požadavky. Žádný tlak jsem ale z jejich strany necítil. Spíš byla znát řevnivost mezi jejich tajnými službami, kterých tehdy měli čtrnáct a potom si ještě zřídili další dvě... Někde vládne filozofie, že bývá lepší, když spolu v jednom státě tajné služby spolupracují, jinde zase soudí, že by každá z nich měla jet po vlastní parketě. V Americe zastávali ten druhý přístup a vztyčili si ze zákona bariéru i mezi CIA a FBI...,“ naznačuje Šándor v pasážích věnovaných útoku na budovy Světového obchodního centra možnou příčinu toho, proč americké tajné služby nebyly schopny plánovaný útok muslimů dopředu odhalit, přestože jakési informace o jejich plánech měli.
„Jak to, že na ně v USA nepřišli? No... Nepřišli. V informacích, které jejich tajným službám proudily masivně a bez ustání, se sice daly najít náznaky, že k něčemu takovému dojde, ale byl tady jeden základní problém. Informací je vždycky mnohonásobně víc než lidí, kteří je dovedou správně vyložit, zhodnotit, spojit do logického celku a pochopit, co se chystá. Ti, kteří to uměji, jsou v tajné službě mistři. Jenomže jich nikdy není mnoho. Další věcí je, že když s aparátem rozvědky víte, co máte hledat, tak to nakonec najdete. Tenkrát ale nikdo netušil, že se unesená letadla mají použít jako bomby,“ vysvětluje Šándor.
Podle jeho slov se hned druhý den po útoku v New Yorku konal u nás brífink na sále rozvědky v Dejvicích. Pár hodin poté zašel Šándor spolu s dalšími dvěma šéfy tajných služeb – ÚZSI a BIS – i za prezidentem Havlem.
„Havel poslouchal naše zprávy, přikyvoval, občas se na něco zeptal. Když jsme skončili, řekl jsem: ‚Pane prezidente, když dovolíte, chtěl bych vám něco ukázat.‘ Nechtěl jsem tehdy svá zjištění ukazovat ostatním. Ve zpravodajské branži to tak chodí... Prezident mě zavedl do své kanceláře a já mu začal ukazovat svoje podklady, z nichž vyplývala moje zpráva. Spatřil jsem v jeho očích údiv a respekt: ‚Chcete mi říct, pane generále, že máte opravdu veškeré ty kontakty a možnosti, které mi tady dokládáte?‘ řekl se svým typickým lehkým ráčkováním. Nejspíš si myslel, že něco takového je možné v Londýně nebo v Tel Avivu. Nikoliv v Praze,“ popisuje Šándor schůzku s Havlem mezi čtyřma očima, kde mu sdělil, co a jak by případně hrozilo našemu státu a dalším okolním státům s tím, že jsou zdroje jeho rozvědky spolehlivé.
Tvrdík? Patřil k těm mladým a sebejistým...
V knížce se ale někdejší šéf vojenské tajné služby překvapivě obouvá i do někdejšího českého ministra Jaroslava Tvrdíka. Právě on totiž byl v době teroristických útoků na Dvojčata šéfem ministerstva obrany. Zrnko prachu ale generál v záloze objevil i u tehdejšího předsedy vlády Miloše Zemana.
„Pětadvacátého července mě ministr Jaroslav Tvrdík odvolal z funkce. Přišlo to jako blesk z modrého nebe a bylo to v absurdním rozporu se zákonem o službě vojáka z povolání, jenž říká, že pokud vás nadřízený nechce už déle ve služebním poměru, musí vám to sdělit s půlročním předstihem. Tady byl předstih jen pětidenní... Nezapomenu nikdy na Tvrdíkovy oči za skly brýlí a na jeho ústa pod nevýrazným knírkem, jak formulují slova: ‚Pane generále, vedl jste službu dobře, ale byl jste nepopulární.‘ ‚Pane ministře, já jsem svou funkci nevykonával proto, abych byl populární, ale aby ta služba pracovala dobře‘.“
„Bylo mu třiatřicet, patřil k mladým a sebejistým, jakých se u nás tehdy dalo najít hodně,“ uzavírá Šándor soud nad Tvrdíkem.
Co se týče Zemana, tak ten se prý ve své knize přiznal k tomu, že nečte zprávy tajných služeb. Údajně si zprávy z kuchyně BIS vždycky jen proletěl a vyhodil je pak do koše, podobně jako to v Německu dělávali kancléř Helmut Kohl a jeho ministr zahraničí Genscher. „Měl jsem ovšem svého času možnost mluvit na to téma s Milošem Zemanem a slyšel jsem z jeho úst, že zprávy od nás, tedy od vojáků, četl pozorně a rád,“ vysvětluje nakonec Šándor.
Ve svých pamětech se naopak svěřil s tím, že měl rád jako premiéra Mirka Topolánka, jemuž dělal svého času poradce v bezpečnostních otázkách.
„Dělalo se mi s ním dobře a myslím, že kromě zbytečných úletů, vyplývajících z jeho lehce rozevláté povahy, bych ho za nic nekritizoval... Nechci mu v žádném případě lichotit, ale musím uznat, že byl korektní a nikdy nechtěl, abych mu dík nějakým svým kontaktům zjistil něco ze zákulisí. Nikdy mi nedal, jak se říká, vizitku neboli náznak, že právě tohle je zájmová osoba. To jiní politici občas ano...“
Muslimský příliv změní poměry v Evropě...
Ani imigrační krize neušla peru generála v záloze. „Někdy se tvrdí: Není tu otázka, zda v Praze zaútočí teroristé, je tady jen otazník nad tím, kdy zaútočí. Myslím, že jsem byl jeden z prvních, kdo něco takového řekl...“
„Bojím se, že dojde-li jednou na lámání chleba, na žádný odpor se nezmůžeme. Nebudeme mít sílu, nikdo se o nic nepostará. Muslimský příliv změní poměry v Evropě a nakonec tu v jejím středu bude přirozená oběť. Někdo si pro ni přijde a Češi si znovu budou říkat: ‚ ... to jsou jen vojáci. Přijeli v hranatých železných maringotkách. Se slzou na víčku hledíme na sebe...‘ Kdyby měli Češi zažít ještě jednou svůj Mnichov – potupnou porážku bez odporu, pak je s nimi ámen. Český národ se potom už nikdy nezotaví a zbude mu jen rozklad v horizontu několika generací. Znamená to, že nás čeká pohroma? Byl bych strašně rád, kdyby to všechno dopadlo jinak,“ zakončuje celé své dílo Andor Šándor.
Kniha "Čeká nás pohroma? Životní příběh generála tajné služby" vyšla v těchto dnech a na pulty knihkupectví ji dodalo nakladatelství Daranus. Koupit ji můžete ZDE
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Olga Böhmová
