My si tu pořádek uděláme! Toto viděl náš novinář v italském Miláně

Ale tihle chlapíci vám nedají pokoj, až si nakonec sami uzmou vaši ruku a během pár sekund na ní máte tuhle „ozdobu“. Teď už musíte platit. Někdo dává padesát centů, někdo euro dvě. „Odkud?“ snažím se vyzvídat na dobře urostlém a velmi moderně oblečeném chlapíkovi černém jako noc. „Keňa,“ zubí se nad podarovaným eurem a už zase pokračuje v nekonečném „lovu“.

Pod dohledem armády i policie

Do dómu, tedy katedrály Narození Panny Marie, se vine od rána několikasetmetrový had lidí z celého světa, který trpělivě čeká na detailní osobní prohlídku od místní policie. S již koupenou vstupenkou musíte projít rámem, pak ukázat tašku či batoh a poté ještě projít osobní prohlídkou. To sice trvá, ale bezpečnost návštěvníků i unikátní stavby je prostě priorita. Na toto ještě dohlížejí vojáci se samopaly. Daň bezpečnosti v jednadvacátém století. A to ještě nad centrem krouží monitorovací vrtulník a hovoří se o využití hned několika dronů.

Jen pár set metrů dál v podivně ztichlém nádvoří hrají kluci fotbal. „Damaskus,“ zubí se jeden z nich, asi desetiletý, a kope do mičudy jako divý. Jenže adeptů na hráče byť jen místních fotbalových klubů je tady přehršle. Ale znáte to o té naději, která umírá poslední…Pokračuje-li člověk dál v prohlídce města, jistě nevynechá zdejší „castel“, tedy hrad Sforzesco, a i tady nemůžete minout italské vojáky s ostře nabitými zbraněmi, opodál stojící státní policisty a nechybějí ani „měšťáci“. A pořád někdo z nich tady projíždí v autě. „No foto,“ hrozí na mne jeden z vojáků, když si dělám snímeček. Nu, to není jako čestná stráž na Pražském hradě… Oběma rukama se omlouvám a typicky po česku se kradmo dívám, jestli alespoň něco vyšlo. Vyšlo…

Srovnat nesrovnatelné

Cesta do města módy a designu, druhého největšího města Itálie, mne přivedla také na velkou prestižní sběratelskou akci MILANOFIL. Raději nebudu a snad ani nechci srovnávat služby italské pošty a vše, co nabízí potenciálním i malým sběratelům. Kromě výstavy a burzy parádních starých gramodesek a neméně parádních italských aut ze „zlatých šedesátek“ zde organizátoři, aby přitáhli co nejvíce lidí (vstupné bylo zdarma), připravili také besedu s italským kosmonautem Robertem Vittorim, který byl třikrát ve vesmíru – dvakrát startoval z Bajkonoru v ruském Sojuzu, jednou s raketoplánem z USA. Vždy na mezinárodní vesmírnou stanici (ISS). Spolupráci s Rusy i Američany si nemůže vynachválit a prý jen má obavy, aby nedošlo k ochlazení mezinárodních vztahů i na kosmických projektech. Zatím to naštěstí prý tak nevypadá. Pro českého návštěvníka, „zblázněného“ protisovětskými a protiruskými výpady nejrůznějších médií a lidí bylo překvapením, že na čestném místě nad kosmonautem byl obrázek Jurije Gagarina se Sergejem Koroljovem (mimochodem narozeným na Ukrajině). Pro Italy je to ikona. Pro některé z nás zapomnění…

Tak jsem si s hrůzou představil, co by se dělo, kdyby u nás besedoval první a jediný československý a český kosmonaut Vladimír Remek…A když už jsem u toho nejen našeho prvního kosmonauta, ale vůbec prvního zahraničního letce do vesmíru v tehdejším sovětském programu Interkosmos, zvědavě jsem nakoukl do jednoho velmi obsažného katalogu týkajícího se letů do kosmu. Na závěr tam byl přehled podpisů – autogramů kosmonautů. Zvědavě jsem listoval k písmenu R. Byl tam. Vladimír Remek. Německá publikace na něj nezanevřela. Ostatně proč, že?

Fotogalerie: - V Miláně

Levice je vidět a je „in“

S otázkou proč jsem se také setkával i v dalších hodinách a vlastně i dnech. Proč po Miláně jezdí tramvaj s Che Guevarou? Proč pořád hrají třeba Bella Ciao. To je taková levicová, dá se říci, že i partizánská písnička, levicový song známý po celém světě, jehož hraje mimo jiné i světoznámý hudebník Goran Bregovič. Ostatně tuto píseň jsem slyšel i při nedávném pobytu v Bratislavě a vysílal ji slovenský rozhlas. Nedokážu si představit, co by nastalo u nás. Určitě by někdo z pravice žádal o odstoupení celého vedení média, možná i celé vlády nebo Parlamentu.
Italové jsou z podstaty levicoví stále. Tak jako Španělé, Řekové.

Běžný Ital Berlusconiho nemá příliš v lásce – ostatně to vidíte ve městech každou chvíli, kde jsou načmárána hesla o „oslu Berlusconim“ nebo jeho kvazi portréty. Když jsem při večerním toulání kolem místního vodního kanálu ochutnal od mladých sládků zdejšího minipivovárku Pico brewery polotmavý bock, na jehož etiketě byl mladík házející Molotovův koktejl, udělalo se mi z té avantgardní grafiky poněkud nevolno. Už zase srovnávám… Ale hezky jsme si s mladíky pohovořili, zvláště když jsem řekl, že pocházím z Plzně, kde je plzeňský ležák, a oni měli tady v nabídce milánský ležák. A ještě pak jedno pivo zvané Eger. V našich zeměpisných šířkách je to německé jméno Chebu. Kluci zkoprněli pak ještě více nad informací, že jsme si jako Češi nechali prodat Plzeňský pivovar a že majitelem je nyní japonská skupina Asahi. „Republika Čeka“ je v Itálii dostatečně známá, jen málokdo neví, kam nás zařadit, a většina lidí si ji již neplete s Československem, jak se stává v jiných státech.

Tihle kluci byli velmi prima a poněkud neporozuměli mým všetečným dotazům, jak se jim tu teď – rozuměj v době migrační krize – žije. Okolo jdoucí pán procedil zuby, že „… ten bordel je na jihu, my si tu pořádek uděláme“. Nevím, zdali nebyl z Ligy severu, z taktických důvodů jsem samozřejmě nechtěl vidět jeho stranickou legitimaci. Nicméně pravdu měl v tom, že pořádek ve městě je dokonalý. Typická italská ležérnost a možná někdy „chaosek“ tu neexistují. Ze země byste mohli pomalu jíst. I ty „vajgly“ před hospodami a kavárnami či pizeriemi (samozřejmě že i zde je zákaz kouření ve většině zařízení) byste pohledali.

Změny – a bez kouzelníka!

V centru města, jen kousek od poměrně svérázné vlakové stanice Porta Genova, kolem ulic Via Tortona, ještě před pár lety byly opuštěné továrny a zdevastovaná dělnická kolonie plná kriminality. Dnes je to moderní čtvrť, kde je radost bydlet. Opravené činžovní doby mají v podzemí pro své rezidenty garáže, všude je spousta zeleně. Stromy určitě staré 80 let rostou v alejích a není vidět, že by nějaké byly odstraněny nebo „zrekultivovány“, tak jak se děje u nás, kde mnohdy rádi uplatňujeme rčení „tento strom musí pryč, bude se tady zakládat park“.

Odjížděl jsem s optimismem, protože představy při plánování pobytu byly poněkud divoké, obohacené takzvanými dobrými radami z našich luhů a hájů. Jak si ovšem průmyslový, bohatý a studenty plný sever Itálie poradí s druhou částí „republiky bota“, je ve hvězdách. Tedy pravděpodobně nikoliv těch unijních, ale z Hnutí pěti hvězd, jež se stalo při nedávných poslaneckých volbách nejsilnější stranou. Jeho vůdce, komik Beppe Grillo, je tu, zdá se, poměrně oblíben. Takže jej budeme jistě sledovat i v jiných než zábavních televizních show. Politických. A bude to asi k popukání.