„Problém nejsou poplatky, ale neplnění veřejné služby, nevyváženost, aktivismus a zneužívání média jednou politickou skupinou proti druhé,“ napsal mi (slušně) jeden čtenář k rozboru ministerského právního paskvilu – vládního návrhu zákona o médiích veřejné služby, který jsem publikoval v MfD. Má pravdu. Zcela výstižně a stručně. Debata o dvou stovkách je pouze vydírání. Krocení zlé zvěře. Legitimita existence veřejného zájmu, veřejného statku i veřejného financování veřejné služby stojí a padá se závazkem, který bych připodobnil k Rousseauově „Společenské smlouvě“. Shrnuto dvěma slovy: objektivita a vyváženost všeho obsahu.

Legalita musí být vždy zdůvodněna legitimitou. Legitimita smlouvy občana se státem spočívá v tom, že člověk chápe, že společenská smlouva je podmínkou existence jeho přirozených práv. Rousseau tvrdí, že „spravedlivé“ uspořádání společnosti spočívá na zárukách rovnosti a svobody mezi všemi občany. Smlouvu uzavírají všichni. Jednotlivec se vzdá své přirozené svobody, aby získal občanskou svobodu. Pokud je společenská smlouva porušena, nastává návrat do přirozeného stavu, primitivního, předspolečenského, „tyranského a marného“. “. Toho jsme nyní svědky. Hněvivé výkřiky, hrozba stávkou, demonstrace, veřejně vyjádřené zhnusení od odborníků. Rozčilená „kulturní fronta“.

Společnost, která poruší svou společenskou smlouvu, již není společností. Stát nikdy není dostatečně silný, aby byl vždy pánem, pokud nepromění svou sílu v spravedlnost a poslušnost ve společností obecně akceptovanou povinnost. Společnosti vládne pouze veřejný zájem prostřednictvím zákonů. Společnosti nikdy nedokáže dlouhodobě vládnout diktát jedné menšiny. A trh není nejlepším arbitrem toho, co chce veřejnost. Polemickou je ovšem odvěká otázka: chce lid dobro, protože je dobrem, nebo je dobro dobrem, protože ho chce lid?

Mezi novináři a čtenáři ustanovili společenskou smlouvu američtí teoretici před více než sto lety. Definovali ji jako pravdivost, přesnost, nezávislost a odpovědnost s cílem poskytovat občanům spolehlivé informace, aby mohli činit informovaná občanská rozhodnutí. Závazek nezúčastněného popisu reality, kterému dnes říkáme objektivita, má mít u novináře přednost před soukromým prospěchem, politickým názorem i vlastenectvím. Novinář nemá vlast. Jeho vlastí je pravda. Novinář nemůže vždy zaručit „pravdu“, ale správné zjištění faktů je základním principem žurnalistiky. Novinář nemá právo realitu svými názory spoluvytvářet, má ji pouze nestranně popisovat.