„Bohumil Hrabal, Josef Škvorecký, Ivan Martin Jirous, Jiří Kolář, Miloš Forman, Věra Chytilová, Karel Kryl, Karel Nepraš, Jan Tříska, František Vláčil, Pavel Tigrid... Při odchodu ani jednoho z těchto velikánů naší kultury 20. století (a nepřeberně dalších) se naše polistopadová politická reprezentace pozůstalým nijak nevměšovala do toho, jak by mělo vypadat smuteční rozloučení s jejich blízkým. Za posledním příkladem státního dohledu nad pohřbem skutečně nenahraditelné kulturní osobnosti (ctitelé herce Vladimíra Menšíka, kterého ministr kultury pohřbíval v roce 1988, prominou) se tak musíme vrátit až do roku 1986,“ poznamenal úvodem Vitvar a vzpomněl na pohřeb básníka Jaroslava Seiferta. 

Dále se pozastavil nad tím, jak česká vláda schválila jen pár hodin po úmrtí Karla Gotta státní pohřeb v katedrále svatého Víta, což následně odmítla vdova Ivana. „Pro politiky je výhodné svézt se na Gottově oblibě, takže se předháněli, kdo přijde se silnějším vyjádřením lítosti a kdo dřív navrhne státní pocty,“ píše Vitvar.