Jirák zavítal na besedu do Městské knihovny v Plzni a za přítomnosti necelé dvacítky vesměs starších lidí zevrubně popsal neutěšenou situaci médií. Mimo jiné také uvedl, že dnešní studenti nebudou umět vyjednávat kompromis, žijí si ve svém vlastním světě, preferující především prožitky. Rovněž přítomným sdělil, proč se zas až tak nemusíme obávat takzvaných lživých informací (fake news) a dezinformačních webů.
V úvodu na sebe prozradil, že kromě toho, že vyučoval od konce osmdesátých let češtinu pro novináře, byl v letech 1997 až 2000 předsedou Rady ČT. „V té funkci jsem skončil krátce před vánoční krizí. Dostal jsem se rovněž ke změně školského systému – základního a středního školství a tam jsem dělal téma mediální výchova,“ informoval dále.
Co se řekne, jako by se nestalo
Na dotaz staršího muže na jeho zkušenosti z televizní rady a na kompetentnost lidí z ní Jirák uvedl: „Tam se těžko dá mluvit o kompetentnosti nebo nekompetentnosti, ten orgán má být z definice laický. To má být ztělesněním kontroly veřejností. Zažil jsem tam lidi, kteří měli jasnou politickou orientaci, prostě byla za nimi znát nějaká stranická příslušnost nebo stranické pozadí. Kdybych to měl obecně rozdělit, tak jedna skupina byli lidé, kteří se více cítili – když to zjednoduším – zástupci politiky. Pak tam byla skupina lidí, kteří se téměř cítila insidery ve smyslu, že měli pocit, že patří do televize a kopali za ni, za lidi, kteří byli jejich kamarádi. Pak tam byla skupina lidí, kteří byli takříkajíc zvenku a snažili se najít pro sebe nějakou polohu, která by pro ně nebyla sebekompromitující a nějak si to vyvážili. Je to zkušenost z devadesátých let,“ upozornil Jan Jirák.
„Pro mne osobně byla největším šokem komunikace s politiky. To bylo naprosto nepředstavitelné, že se dostanu do situace, kdy žádné slovo neplatí. Měl jsem velmi naivní představu, že když jde zástupce Rady České televize do Parlamentu, tak je to trochu jako když jde student k obhajobě. Řekne, co si myslí, oni mu řeknou, co si myslí, a nějak to dopadne. Ale to, že se něco tam řekne a za dveřmi už je to jinak, mne šokovalo. Ta vše prostupující účelovost mne opravdu vyděsila a zařekl jsem se, že se k politice už nepřiblížím. Také mám pocit, že dnes v těchto radách převažuje složení, které je založeno na politických kontaktech,“ dodal k aktuální situaci Jirák.
Profesor Jan Jirák.
Doba „předfacebooková“
Mladý muž se zeptal na mediální výchovu na školách – co tím vlastně bylo požadováno, respektive myšleno.
„Tam nebylo politické zadání. My jsme s několika učiteli ze středních škol, to byla polovina devadesátých let, začínali s něčím, co lze dnes nazvat mediální výchovou. Prostě učili děti číst média. Začali jsme říkat – mělo by se něco s tou mediální výchovou dělat, protože média jsou něco tak silného, že se to nedá pochopit intuitivně. Prostě se o tom musí něco vědět. Toho si začaly všímat různé politické strany a asi ve dvou případech to daly do svého politického programu. To byl signál stáhnout se, protože představa, že si to nějaká politická strana přivlastní, byla dost děsivá. Ale přece jenom tím, že se o tom mluvilo a psalo, se to tak nakonec doneslo ke sluchu instituce, která se tehdy jmenovala Výzkumný ústav pedagogický... Tehdy jsem se s ním dohodl, že to bude takzvané průřezové téma,“ uvedl Jirák.
Vzniklo to kolem roku 2000. „Ona se doba vzniku bohužel na obsahu mediální výchovy promítla. Pro ilustraci – vzniklo to v době, kdy neexistovalo slovo „facebook“. Mediální situace byla úplně jiná. Pocit, co má být v té mediální výchově, byl nejvíce spojen s televizí. To bylo jádro. A najednou žijeme ve světě sociálních sítí, kdy tradiční média se pomalu mění v něco jiného nebo se rozpadají... kdy žijeme v době, která se nazývá postfaktická. A máme mediální výchovu starou patnáct let, kde se děti mají učit o tom, co je objektivita, což je v podstatě absurdní, když se podíváte na dnešní svět,“ posteskl si profesor.
Kdo umí, umí… Grantovat
„Toto téma si do značné míry přivlastnily neziskové organizace a nabalily na to vlastní materiály a pod hlavičkou různých programů na školách to cpou dětem do hlav – a jde to mimo školskou kontrolu a je to pod neziskovým sektorem,“ reagoval muž z auditoria.
Jirák odpověděl: „Já si tento vývoj uvědomuji a musím říci, že v řadě případů je to působení velmi amatérské, ba dokonce neblahé. Ale obávám se, že toto je trend, se kterým nic nenaděláme, protože zatím je podle mého přesvědčení vinna grantová politika státu. Některé neziskovky jdou prostě tam, kde cítí peníze. Jednou je to mediální výchova, jindy orální historie nebo inkluze. Řada těch neziskovek je nastavena tak, aby uměly grantovat, ale v podstatě nemají žádný obsah. Paušalizuji, jsou i neziskovky, které jsou na tom jinak, ale obávám se, že jsou ve vleku vypsaných grantových řízení.“
Kolaps novin, aneb komu to slouží?
„Myslíte si, že když tady máme veřejnoprávní televizi a rozhlas, že by tu měl být veřejnoprávní deník?“ zeptal se dále starší muž.
„Obávám se, že toto fungovat nemůže. Zvláště ne v současnosti, kdy jsme zvláště v České republice svědky zrychleného úpadku denního tisku. To, co se odehrálo u nás na začátku roku, byla podle mého soudu rána do vazu papírových novin,“ reagoval profesor Jirák.
A vzápětí seznámil přítomné s aktuálním problémem distribuce tisku: „Tím, že je od začátku roku paralyzována distribuční síť, noviny ve velkém nedocházejí k předplatitelům. Zdá se, že uvažujeme v řádech nejméně několika desítek tisíc lidí, kteří od 2. ledna nedostali noviny, které si předplatili. A ta situace trvá. Nový majitel PNS se nedokázal dohodnout s Českou poštou a trochu si nevšiml, že když se s ní nedohodl, že potřebuje 4000 lidí, kteří to roznesou do schránek, ale on je nemá. Nebo je to cílená devastace denního tisku, ale tomu moc nevěřím,“ zaspekuloval si host diskusního odpoledne. „Samozřejmě, vydavatelé jsou z toho nešťastní, protože nepochybně přibývá lidí, kteří začali rušit předplatné. Dá se jen doufat, že si ‚půjdou koupit noviny s mlékem‘, ale spíše ne. Tady došlo k urychlení odchodu papírových novin.“
Rádio jako Fénix...
A jaké médium hostovi nejvíce vyhovuje? „Já jsem pořád ještě člověk denního tisku. Já si kupuji přinejmenším čtvrteční Právo a sobotní Lidovky. Protože čtvrteční Salon mi vždy připadá zajímavý a sobotní Orientace v Lidovkách taky. Z hlediska každodenní politiky si Právo přes všechny výhrady udržuje o bulvarizaci nějakou představu, o čem všem se má referovat. Lidové noviny se o to pokoušejí také, ale nechávají se strhávat Mladou frontou Dnes k tomu, že již přestávají dělat zpravodajství a jsou tam takové velké tematické celky, které jsou na jednu, dvě strany, ale není tam drobné zpravodajství,“ uvedl Jirák.
„Pokud jde o časopisy, pravidelně čtu Týden, protože je zpravodajský, ale velmi se bulvarizuje. A hlavně upadá jazykově. Hezky rozvinuté jsou historické časopisy. Dost poslouchám rádio. Nejsem už moc divák televize. Mám pocit, že ten vývoj, který prožíváme, není k televizi příliš laskavý a že do budoucna televize nemá moc šancí. Tak, jak ji známe, že nabízí pevné vysílací schéma s pořady lineárně za sebou. Tím, jak přibývá možností si to sám pouštět se zpožděním, streamovat.“
Papírové noviny jsou podle něj v nejsložitější situaci. „Problém je, že tento vývoj může mít některé dalekosáhlé důsledky. Nová internetová média nemají zcela vyřešený způsob financování a výroby obsahu. Všimněte si, že nejlépe se drží zpravodajské weby, které jsou deriváty klasických médií – iDnes, iHNed, Lidovky, Novinky. Za tím vším jsou redakce papírových novin a ty ještě umějí dělat obsah. Ale média, která jsou jen internetová, mají potíže sestavit redakci, protože nechtějí dát tolik peněz. Nyní se to již zpětně projevuje i v tradičních médiích.“
Pohled našima očima se nenosí
„Docela smutná věc je, že jedno z povolání, které je téměř na vymření, je stálý zahraniční dopisovatel. Toho už mají, kromě ČTK, jen Česká televize a Český rozhlas. Mít stálého zahraničního zpravodaje je drahá věc. U ostatních médií prakticky nejsou. Buď jsou to lidé, kteří v tom zahraničí žijí a spolupracují s tím médiem, ale aby někdo zřídil post zahraničního zpravodaje, to je u našich médií výjimečné. Když to srovnáme se situací na přelomu tisíciletí, tak je ten pokles zhruba na pětinu. Ne o pětinu, ale na pětinu! To je svým způsobem tragédie. To znamená, že se čím dál více uzavíráme do sebe, do své kotliny. Máme tu zprávy o kdejaké nehodě, ale nemáme zprávy, co se děje ve světě. A když se to dozvídáme, tak od lidí, kteří to nevidí našima očima,“ konstatoval Jirák.
A dovysvětlil: „Smysl zahraničního zpravodaje je ten, že vyjede ‚ven“ a zůstává tam a je schopen nám věci říci tak, jak bychom je viděli my. Jeden z velkých problémů zahraničních zpravodajů je ten, že když tam slouží moc dlouho, tak zapomenou na to, jak to vypadá doma a začnou být spíše ‚jejich‘ v zahraničí než naši. Proto se také pravidelně měnili a stahovali, aby si připomněli, jak to vypadá doma. A tento pohled na svět za hranicemi našima očima jsme prakticky ztratili. Obrázky máme od mezinárodních agentur, které jsou v podstatě bezpohlavní. Zprávy z míst máme většinou od lidí, kteří tam šli náhodou okolo. Česká média tam často nikoho poslat nemohou, nemají na to peníze a nedělají to, a tak využívají toho, že tam ty materiály dávají tamní místní lidé z ulice, a naše média nevysvětlují svět. Dávají nám střípky, ale nedávají souvislosti,“ uvedl za všeobecného souhlasu Jan Jirák.
„Takže přebíráme zprávy ze světa…“ ozval se hlas z auditoria. „Ne vždy,“ odpověděl host. „Protože za agenturní zprávy se musí platit. Někdy přebíráme zprávy opravdu z ulice. Z otevřených zdrojů – z twitteru, z instagramu fotky. To je velký trend v žurnalistice a médiích vůbec – využívat laické zdroje. Využívat lidi, kteří třeba chtějí vidět svoji fotku v televizi. Třeba se využívají fotografie diváků v počasí. Pan Novák z Úpy zabral východ slunce... Pro média je to výhodné, protože je to zadarmo a lidé jsou rádi, že to tam mají. A televize je ráda, že má nějakou vteřinu zadarmo. Dokonce dnes média umisťují na své weby informace, jak to poslat, jak vyfotit, jak to nastříhat. Prostě, fakticky využívají lidi k tomu, že mají zadarmo obsah. Ale když mají zadarmo obsah, mohou snížit náklady na stálé zaměstnance,“ konstatoval ne příliš povzbudivě.
Karel Čapek by zaplakal…
Starší člověk poté podotkl: „Nejsou peníze ani na regulérní redaktory, specializované na dané téma. Jsou tam taková ‚děvčata‘ pro všechno…“
Jirák reagoval: „Ještě se to celé násobí některými dalšími trendy. Jistěže přibývá takovýchto novinářů, kteří jednou píší, že se narodilo slůně v zoo a pak že sesadili starostu, ale k tomu všemu musí psát ‚od stolu‘. Zpravodajství čím dál víc vzniká z internetu. Ne, že si něco vyfotí, ale stáhne si informace z internetu. Což se podepisuje na kvalitě. Přibývá novinářů, kteří jsou prostě uštvaní. Dělali jsme před časem malý výzkum vztahu novinářů k jejich profesi,“ pokračoval dále host. „Ptali jsme se, co považuje novinář za úspěch ve své práci, co by považovali za životní úspěch a prohru. A šéfredaktor jednoho regionálního listu řekl, že za životní prohru by považoval to, kdyby šel do důchodu jako novinář. On to myslel tak, že je to profese, ze které je třeba včas utéci. A skupinka mladých novinářů svorně odpovídala, že novinařina je výborný začátek kariéry, a to je všechno. Aby si člověk udělal kontakty, trochu jméno, aby jej lidé znali a pak utéci do reklamky, do poradenství, kamkoliv, kde se dělá od devíti do pěti a není to takový nervák.“
Podle Jana Jiráka to vypovídá o tom, že v této profesi přibývá lidí, kteří s ní nejsou identifikovaní. Kteří to nepovažují za poslání. „Karel Čapek někde psal, že k novinařině se musí utéci.“ Novinařina je podle něj plná „zběhů“ – z práv, z filozofie. „Ale táhlo je to tam. My se musíme smířit s tím, že v současné novinařině, která nás zásobuje informacemi, je spousta lidí, které to tam zvlášť netáhne, kteří s ní nejsou identifikovaní... Kolem mne přibývá novinářů, kteří dělají nějaké médium, tam něco píší a pak jdou domů, mají svůj blog a tam píší opak. A dokonce mám pár případů i novinářů v mladém věku, kteří něco napíší a pak to sami sobě kritizují. A to už je úplná schizofrenie. Ono je to dáno tím, že přibývá činností, které jsou za hranicemi toho, co je v novinařině přijatelné. Například psaní článků, jež jsou vyloženě inspirované nebo objednané inzerentem. Zvláště v časopisecké produkci je to velmi silné,“ uvedl profesor.
Proč se (ne)bát dezinformací
Následoval dotaz na takzvané dezinformační weby a zdroje. Podle tazatele se jim prý docela daří...
„Přiznám se, že jsem k nebezpečnosti tzv. dezinformačních webů trochu skeptický. Ne, že bych jim fandil, ale mám pocit, že nemají takový efekt, jaký jim někteří přisuzují,“ uvedl věci na pravou míru profesor Jirák.
„To především proto, že se rozpouštějí v neuvěřitelně masivním proudu nejrůznějších informací. Přechod na internet znamená spoustu dobrých i špatných věcí. Je tu ale podstatné, že masová komunikace, která je svou podstatou asymetrická, je vystřídána modelem daleko symetričtějším. Dnes můžete brouzdat po internetu, a nechcete-li, nemusíte potkat žádnou informaci nebo dezinformaci. A když ji potkáte, nevíte, jestli jste jí potkal spolu se sto tisíci lidmi, s miliónem, nebo se čtyřmi.
Protože se situace celá otočila – po dlouhou dobu platilo, že jsme chtěli spoustu věcí číst a sledovat, a nebylo jich dost. Z různých důvodů – od politických po technologické. Dnes je to přesně opačně – informací je moc a my máme pořád stejných 24 hodin. Nejvzácnější komoditou současnosti je lidská pozornost.
Mně se zdá, že vytváření tzv. fake news a dezinformační weby jsou do určité míry vedením ‚minulách bitev‘. V zásadě jsou to málo účelně vyhozené prostředky, protože se ty zprávy rozmělní v moři informací, dezinformací, kvaziinformací. Škodlivé to je, ale ne, že by to bylo v zásadě nebezpečné,“ uklidnil přítomné host.
Psali jsme:
Noviny i mapy. Co to je?!
Starší muž poté prohlásil, že se mu zdá, že mladá generace novinářů je značně povrchní. „Vynášejí suverénní soudy o věcech, o kterých vůbec nic neví. Generace starých bardů jako pan Petránek, Hanák, je dávno pryč...“ posteskl si pán.
„Media už nejsou fakticky na ničem jiném závislá než na přílivu peněz,“ konstatoval Jirák. „Celá mediální sféra se ekonomizovala. Protože nejdražší je lidská práce a nejsnáze se na ní šetří, tak ubývá lidí, kteří vytvářejí obsah, a to vede k určitému zpovrchnění.
Denní tisk je navíc médium, které je nejvíce generačně rozpolcené. Mladá generace jej prakticky nevnímá. Přede mnou za týden defiluje řekněme 250 studentů a z nich tak v nejlepším dva ze sta čtou noviny. To neznamená, že se nezajímají o zprávy, ale zkouknou je na internetu. Zkusil jsem jim přinést nějaké noviny, abych viděl, jak s nimi umějí zacházet, ale oni je neumí ani přehnout,“ řekl host za smíchu přítomných.
„Studenti pořád říkají, jak to jejich rodiče neumějí se smartphony, tak jsem se jich ptal, jestli mají něco, čeho si na svých rodičích váží. Jestli ti rodiče umějí něco, co jim imponuje. A přihlásil se jeden kluk a řekl, že ho fascinuje, že se táta vyzná v mapě.“ A opět sálem zazněl smích přítomných. „Že otevře mapu a ví, kde je. Že vůbec nechápe, jak na to přijde. A další se připojil a říká – to máš pravdu, táta našel cestu na té desce na návsi…“ šokoval Jirák.
Kouzlo televizní bedýnky
Co se týká rozhlasu, o něm se podle profesora uvažovalo, že zanikne jako první. „Přitom má větší životaschopnost, než jsme si mysleli. Protože je v autech. A tam si jej pouštějí i mladí lidé. Podle mého soudu je na tom momentálně nejhůř televize, ve smyslu lineární nabídky pořadů. Ta pro mladou generaci prakticky neexistuje. Oni znají televizní pořady. Už ale pro ně nemá žádnou hodnotu to, že si sednou před televizor. Ta bedýnka pro ně nic neznamená. Například jistě máte nějaké nahrávky na VHS nebo DVD. I když ty filmy máte nahrané, tak když je pouští v televizi, tak je to jiná hodnota. Znáte ten zážitek? Je to dobré, mám to v knihovně, ale dávají to dnes od osmi, tak se na to podívám… Protože to, že to dávají, je pro nás ještě přidaná hodnota. Pro mé studenty již ne. Ti vůbec nevědí, proč by u toho měli sedět, když to dávají, když si to mohou pustit kdykoliv. To televizi, jak ji známe, výrazně oslabuje, takže se bude nejspíš muset transformovat na výrobce pořadů, které bude nabízet k volnému využití.“
Boom takzvaných nových médií znejisťuje tradiční média i profesně, protože jim bere jeden důležitý nástroj novinářské profese, a to je určovat agendu. „Všichni víme, že co je na titulní straně novin, je to, co redakce považuje za důležité. Všichni víme, že první zpráva ve zpravodajské relaci je důležitá. Média nám tím vlastně signalizují, co považují za podstatné. V prostředí sociálních sítí to nemusí platit, protože sdílení obsahu zpráv může vést k tomu, že kdokoliv může vzít zprávu z třetí strany, nasdílet ji se svými přáteli na facebooku a během několika minut se zpráva, které to médium považuje za nedůležitou, stane nejdůležitější,“ konstatoval host.
Mládí v bublině
„Je mladá generace schopna analyticky rozebrat text a kriticky jej popsat?“ zněl v závěru další dotaz.
„Myslím, že jí dělá potíže věcně argumentovat, oponovat… Nechci paušalizovat, ale vlastní praxe mne vede ke zjištění, že asi přibývá těch, kteří mají s kritickým uchopením textu problémy,“ vysvětlil Jirák. „Osobně si myslím – a je to čirá spekulace –, že dorůstá generace, pro kterou je důležitější prožitek než úvaha. Celá architektura komunikace po sociálních sítích i sdělení reklamního charakteru akcentují prožitek – nemysli, následuj prožitek. Lajkni, nepřemýšlej o tom, prožij to! To se staví jako klíčová hodnota.
Vysvětluji si tím jev, který pozoruji na svých studentech – přibývá studentů, kteří od začátku vědí, že se nechtějí živit tím, co budou studovat. Přibývá lidí, kteří nevnímají vysokou školu jako přípravu na profesní život. Studium vnímají jako prožitek. Když budu optimista, jako zkušenost. Je to jiný přístup ke světu. V humanitních oborech se s tím dost setkávám. Těžko se třeba vyrovnávám s tím, že mým studentům nevadí, že nevědí něco, co ví ostatní. Je jim jedno, že každý zná něco jiného: jiné filmy, jiné knihy, jiné písničky. Mám pocit, že se rozpadla jedna věc, která v kulturní rovině společnost držela pohromadě. To je představa, že existuje určitý kánon, který musíme všichni znát.
Dnešní mladá generace žije s tím, že mít něco společného, to že není významná hodnota. Nežijí v prázdném světě, ale společenství se rozpadlo do malých, relativně uzavřených světů, které nepovažují za nutné se propojovat a mít něco společného. Někteří psychologové říkají, že vyrostou generace, které nebudou umět vyjednat kompromis, protože se s tou dovedností nikdy nesetkali, protože žijí ve světě těch, kteří se utvrzují v tom, že vidí svět stejně.“
Nebojme se bulvarizace
„Jak se díváte na bulvár? Spousta lidí se jakoby stydí, že jej čte, a bulvár přitom má tak obrovské náklady...“ zněl už opravdu poslední dotaz.
„Myslím, že stud už není takový. U nás je bulvár v podstatě poměrně slabý. Když se podíváte na Německo, Anglii, tam měl vždy řádově větší náklad než seriózní noviny, to u nás není. Dnes to vypadá jako sci-fi, ale Nova měla v polovině devadesátých let sledovanost 70 procent populace. Na bulvární zprávy se dívaly tři čtvrtiny obyvatel…“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
