Mansour píše o tzv. „falešné toleranci“, která z jeho pohledu úspěšné integraci jen a jen škodí. „Často hovořím o fenoménu plyšových hraček. Někteří lidé si myslí, že přistěhovalcům nejvíc prospějí tím, když je budou chránit před veškerou kritikou. Tvrdí, že vraždy ze cti neexistují, nebo se stávají jen ve výjimečných případech. Lžou sami sobě, když přehlížejí problémy, které doprovází rigidní dodržování islámských pravidel ve školství“.

Magazín Focus z knihy cituje několik konkrétních příkladů, které se podařilo Mansourovi zdokumentovat. Týkají se problematiky ve školství. „Neustále je mi zdůrazňováno, že musím ctít náboženskou svobodu. Jak je to ale možné, když si někteří muslimští studenti odmítají potřásat rukama s jinými studenty, dívky se nemohou koupat s chlapci v jednom bazénu a další ramadánem vysílení studenti nejsou schopni sledovat výuku?,“ popisuje Mansour dilemata učitele.