Především Michale Morris ve své knize A jde se na to upozorňuje, že 20. století bylo epochou neuvěřitelné nezodpovědnosti. Nikdo už nechtěl být odpovědný ani za svůj vlastní osud, ani za své zdraví. Pokud člověk onemocněl, byla to zátěž. A tak se problém měl vyřešit co nejrychleji – za pomoci pilulek, skalpelů nebo laseru…
"Jenomže neexistuje pilulka k navození štěstí. To spolu se spokojeností může vzejít jen z nás samotných. Nepomáhá nám k tomu ani materiální přebytek, ani shromažďování a vlastnění stále více věcí,“ konstatuje Morris, který na sebe upozornil před pár lety světovým bestsellerem s názvem Co nesmíte vědět. Jak dodává, 20. století bylo taktéž určováno zpátečnickými despoty hladovějícími po moci.
Monarchy a diktátory vystřídali bankéři
"Nejprve monarchy, pak levicovými a pravicovými diktátory a nakonec velkým kapitálem: vlivnými bankéři. Ti již nemusejí bojovat s pomocí armád, ale hospodářskými a ekonomickými zbraněmi. Bohužel všichni ti diktátoři ovlivňovali mimo jiné například také školství, některé informace se zamlčují nebo překrucují a překrucovaly, takže se rozhled lidstva stále více omezuje a zmenšuje. K tomu všemu spotřebováváme stále víc energie a elektrického proudu, plýtváme cennými zdroji, vyrábíme víc odpadů – i když máme k dispozici technologie i znalosti k sestrojení přístrojů, jež by vydržely věčně,“ uvádí dál Morris. A my víme, že žádný výrobek dnes nijak dlouze nevydrží. Na místě je tedy se ptát - proč?
Psali jsme:
"Produkty, které se vyráběly před dvaceti a třiceti lety, byly podstatně kvalitnější a měly delší životnost než cokoli z toho, co si pořizujeme v obchodech nyní. Průmysl záměrně vyrábí odpad,“ nemilosrdně konstatuje Michael Morris. Pokud se vám to zdá hodně přitažené za vlasy, věřte, že našel, že celý tento jev má i svůj odborný termín: záměrné zastarávání. A historie toho sahá o několik desetiletí zpět.
"24. července 1924 založili zástupci firem Osram, Philips, International, Tungsram a další podnikatelé v Ženevě akciovou společnost Phoebus. Došlo k dohodě, že těmito firmami vyráběné žárovky měly namísto 2500 hodin svítit pouhých 1000 hodin. Cíl byl jasný – zvýšit tím obrat,“ připomněl spisovatel.
Levné výrobky zvyšují prodej. A také zisky... Že se brzy rozbijí? (Zatím) nevadí
Od té dob průmysl podle něj dál již i pod vlivem globalizace produkuje veteš. Odůvodňuje se to tím, že se levné výrobky lépe prodávají. "Jak by ne, když většina spotřebitelů záhy pozná, že všechny toustovače bez ohledu na jejich cenu či značku fungují na stejném principu a pokazí se plus minus po stejné době. Když si někdo pak chce dát přístroj opravit, zjistí, že je vyroben záměrně tak, aby se už oprava nevyplatila,“ uvádí se také mimo jiné v knize A jde se na to.
Psali jsme:
Podobná motivace vedla prý i výrobce zubních past k tomu, aby zvětšili otvor tuby. Při lehkém stisku z ní vychází více pasty, než je potřeba. "Několik desetiletí jsou patentovány také takřka nezničitelné nylonové punčocháče, které však nikdo nedistribuuje – přestože existují. Přitom si někdo dal práci a spočítal, že kdyby se neuplatňovalo plánované zastarávání, ročně by se ušetřilo kolem deseti milionů tun odpadů a více než 100 miliard euro by mohlo jít na jiné účely. Takto jen v Německu jde každé desáté euro na vrub tomuto jevu,“ popisuje Morris.
Lidstvo couvá a dělá kroky zpět místo dopředu?
Není tedy divu, že v knize zmiňuje fakt, že v mnoha oblastech života se lidstvo vyvíjí směrem zpátky. "Jsme posedlí levnou technikou a současně dobrovolně předáváme všechny možné osobní informace koncernům a vládním úřadům, které s námi díky tomu mohou efektivněji manipulovat,“ varuje známý autor bestselleru, který původně odmítala přijmout i velká knihkupectví například v Německu do prodeje.
Jenomže podle všeho se Michael Morris nepouští minimálně v tomto případě do nějakých neověřených vyfantazírovaných konspiračních teorií. Jev, který popisuje, totiž známe téměř všichni. Pár dnů po konci záruky na nějaký přístroj nám přestává fungovat. A tak nezbývá, než vyrazit do obchodu koupit nový. A je jedno, jestli se jedná o mobilní telefon, počítač nebo mixér. Všimli si toho i francouzští zákonodárci, a tak před pár týdny rozhodli, že výrobcem naprogramované zkrácení životnosti výrobků zakážou. Hrozit za to mají pokuty či pobyt ve vězení. Vše se rozhýbalo na základě doporučení francouzské vládní agentury ADEME, která má na starosti problematiku životního prostředí a energetiky.
Psali jsme:
Francouzi se rozhodli s jevem zatočit jako první. Jestli se bude dařit ho prokázat, se uvidí
A jak něco, co výrobky úmyslně kazí, francouzští politici definovali? "Plánované zastarávání je soubor opatření, kterými výrobce zkracuje životnost nebo potenciální použití výrobku od jeho vzniku s cílem zvýšit tempo náhrady zařízení. Tyto techniky mohou zahrnovat úmyslně vytvořené vady, slabou konstrukci, naprogramované ukončení nebo zkrácení životnosti, technická omezení, omezení možností opravy nebo nekompatibilitu.“
Háček je však v tom, že dosud nikdy žádný výrobce nepřiznal a zřejmě ani nepřizná, že jakkoliv předem negativně ovlivňuje celkovou životnost výrobku. A podle některých techniků to nemusí být rovnou tím, že by dovnitř montoval nějakou "zlou součástku“ s časovým spínačem, která sepne pár dnů po uplynutí záruky. Přímé důkazy o existenci "kazítka“ prostě prý neexistují. V ruce ji nikdo nikdy nedržel. Přesto nejde o zcela vymyšlený jev. Zkrátit životnost se totiž dá i jinými, méně nápadnými způsoby. Dokonce primárně ani nemusí jít o úmyslné zkrácení životnosti.
Psali jsme:
"Stačí se například podívat na výrobní proces některých televizorů, při kterém se používá pro zapájení součástek takzvaná proudová vlna. Při ní se vše zahřeje na vysokou teplotu. To samozřejmě vede k požadovanému natavení pájidla, ale i k ohřátí součástek, přičemž některé nemají vysokou teplotu příliš v lásce. Jak přesně se sníží jejich životnost, vám opět nikdo neřekne. Celý proces je však výrobně natolik jednoduchý a levný, že se masově využívá i přes uvedené riziko,“ uvádějí redaktoři na webu Technet k vysvětlení celého jevu.
Fígle, jak výrobku omezit životnost, jsou i jiné - není prý třeba speciální součástky
Podle nich další možností, jak efektivně ovlivnit celkovou životnost výrobku, je též poddimenzování jednotlivých klíčových součástek. V některých případech tak výrobci (například kvůli ceně) používají součástky na hranici jejich zatížitelnosti. "Oblíbené“ jsou prý titěrné "plastové“ západky (zarážky, úchytky, čudlíky atd.), které po ulomení znemožní používání výrobku a výměna je možná jen s celým šasi.
To, že zejména výrobci elektroniky už dlouho čelí spekulacím, že záměrně snižují životnost svých produktů, aby si zvýšili zisk, uvedla nedávno i Česká televize. I zde se objevilo to, nač upozorňuje Michael Morris. Že totiž stačí jediné: naprogramovat do výrobku správný čas rozkladu. Lidé pak musí zbytečně kupovat stále dokola to samé. I když v Česku řeší spotřebitelské poradny měsíčně desítky takových případů, zatím se u nás žádný takový zákon nepřipravuje a není.
Pravdou tak ale je, že opakovaná nutnost pořizování si nových věcí klade důraz i na to, co s nimi po ukončení jejich životnosti. Množství produkovaných odpadů je totiž stále závratnější. "Pokud budeme pokračovat v kácení lesů, v agresivní těžbě surovin a znečišťování životního prostředí stejným tempem a rozsahem, bude Země za několik desetiletí neobyvatelná. Odborníci a ekologické organizace varují, že planeta bude takto vyčerpaná již v období 2040 až 2100,“ uzavírá částečně toto téma v jedné z kapitol své knihy Michael Moris.
Michael Morris a jeho dva světové bestsellery
Když v roce 2011 vyšla jeho první kniha s názvem Co nesmíte vědět, odezva na ni byla obrovská. I přesto, že byl její prodej bojkotován mnohými řetězci knihkupectví, si svoji cestu ke čtenářům našla hlavně prostřednictvím internetu a ústní propagandou. V této druhé knize (A jde se na to, nakladatelství Anch Books) Morris píše již nikoli o ekonomice, penězích a bankovnictví, ale o tom, jak se lidstvo může vyhrabat z balastu, do kterého se dostalo. Sám autor o knize říká, že je to dílo o probíhající duševní revoluci na Zemi.
Psali jsme:
autor: Alena Hechtová
