Co si myslíte o megalomanském záměru výstavby Nádrže Kryry na Žatecku – u Mukoděl na řece Blšance? Záměr je jistě užitečný jak pro závlahu, tak jako ochrana před povodní. Pominu-li možnost vyvlastnění okolních pozemků a spekulace o politických zájmech, tak současně s výstavbou na druhou stranu dojde k likvidaci krajinně důležitých útvarů a lesů, které samy o sobě přece stahují potřebnou vodu…
Tuto oblast znám. Samozřejmě se dá říct „Babo, raď“. Je to jakási Sofiina volba. Každopádně já považuji za dominantní – z hlediska současného i perspektivního – zadržování vody v krajině. A jestli tam rostou nějaké významné květiny (já je také chráním celý život), tak existuje způsob, jak to řešit. A tento způsob zná i zákon o ochraně přírody – lze udělat jejich přenos na jiné vhodné místo, protože kolem řeky Blšanky nejsou tyto rostliny jen na jediném místě. O kousek dál rostou také, a dá se tedy udělat kvalifikovaný transfer. Toto je řešitelné.
Já prostě preferuji vodu.
Sice patřím ke kritikům současné teorie globálního oteplování (zdůvodnil zde), to ale neznamená, že nerespektuji zvyšování teplot, které může probíhat ještě poměrně dlouhou dobu.
Bez vody v naší kotlině dopadneme žalostně – všechny možné způsoby, jak vodu zadržovat, proto upřednostním.
Nemělo by se devastující sucho přece jen řešit nějak rychleji, když je teď, a každý rok je nevratný jak pro zemědělce, tak krajinu obecně?
Pochopitelně naprosto dominantní je zadržování vody v zemědělských půdách. V těch lesních se toho totiž nedá moc co dělat. Na horách nejsou hluboké půdy, tam se toho moc nezadrží ani neudělá. Zemědělské půdy mohou být tím největším akumulátorem vody. Pokud se k tomu budeme správně stavět!
Ale oni vymysleli program s 50 různými opatřeními a to hlavní tam není! To nejdůležitější musejí prostě dělat zemědělci, aby do půdy dostali organiku: musí se podporovat živočišná výroba, aby se tvořil hnůj. Aby se prostě respektovaly zásady hospodaření na zemědělské půdě, které jsou propracované.
Dneska se na ně ale kašle. Protože 80 procent půdy je pronajatých. Nájemci k ní nepřistupují jako k součásti krajiny, ale jako k výrobnímu prostředku. To, co dlouhodobě kritizujeme, pořád trvá, pořád ‚funguje‘…
Za takových okolností je proto potřeba řešit situaci aspoň prostřednictvím nádrží.
Vedle propagátorů přehrad stojí příznivci přirozenějších způsobů zadržování vody v krajině, například napravování koryt řek do původního meandrování, budování tůněk a podobně – to pro vás jako krajinného ekologa není lepší cesta?
Měnit tok řek není zase tak jednoduchá záležitost. U malých potůčků to možné je. A i když se udělají meandry dál, tak se sice zpomalí odtok, ale stejně voda odteče…
Dobře. Ale sucho tu máme teď. Výhled nové nádrže na Kryrsku je zhruba za 15 let, dále byla nastíněna možnost v rámci dlouhodobého výhledu 30 až 50 let výstavba přehrady s přečerpáváním na Jesenicko a Rakovnicko. Půda nemůže čekat. Co udělat teď?
Jsme ve vzestupné teplotní tendenci. Musíme s tím počítat... ještě jsme nedosáhli klimatického optima, které u nás nastalo ve středověku. A proč se to nazývá „klimatické optimum“? Protože – to bylo příznivé, ale – za situace, že tomu stav přírody odpovídá.
Toto období se v některých částech světa vyznačovalo například populační explozí a expanzí obyvatelstva do oblastí, které byly předtím neobyvatelné. Období klimatického optima ukončila takzvaná malá doba ledová počátkem 14. století, kdy došlo k postupnému, ale výraznému poklesu teplot a úbytku obyvatelstva. (Zdroj: Wikipedia)
Jenže my jsme tu přírodu, hlavně zemědělské půdy, bohužel utužili. Chybí v ní organika. Mezi kategorie půdy patří také její vodní kapacita: Půda má určitou vodní kapacitu, kterou je schopna přijímat a postupně vydávat.
Zhruba před 50 lety se vymyslel systém půdních úprav. Několik desítek let se realizovaly. Sice pomalu, ale jde o komplexní úpravu – nejenom ve vztahu ke kvalitě půdy, k zamezení eroze a podobně. Zpracovávaly ji všechny katastry a teď se to dodržovat přestalo. Že prý nejsou peníze. Věnoval se tomu kapacitně Výzkumný ústav meliorací a ochrany půdy, sídlící v Praze na Zbraslavi. Ptal jsem se kolegy, který se na zmíněných činnostech podílel, a on mi řekl, že prý nejsou finanční prostředky, proto se aktivita utlumila.
Prostě ty nejúčinnější prostředky na udržení vody v krajině se nedělají! Vždyť se to ale ví. Já sám o tom mluvil s mnoha lidmi z Ministerstva zemědělství: jednou si mě pozvali, asi před rokem, vytvořila se asi pětičlenná skupinka k ochraně půdy. Zavolali mě, jestli bych jim k tomu nepřišel něco říct, tak jsem jim udělal školení. Zjistil jsem, že jde o lidi, kteří do problematiky skoro vůbec nevidí. Potom jsem o problematice hovořil i s bývalým ministrem a ten na všechno kýval. Ale hlavní lidé, kteří rozhodují o financích v českém státě, mají jiné zájmy. Myslím vzhledem k půdě…
Musí se začít mimořádnými preferencemi ve vztahu k živočišné výrobě. Existují takzvané dobytčí jednotky. Na hektar může být, řeknu obrazně, třeba jedna kráva nebo dvě prasata nebo dvacet slepic… přepočítávací koeficienty hospodářských zvířat na dobytčí jednotky jsou přesně propočítané, aby půda zůstala trvale efektní, a tak dále.
No a kdy jste naposledy viděla na nějakou půdu navážet hnůj?
Já minulý týden, ale jen proto, že mám souseda zemědělce, který převzal hospodářství po otci a má ke své půdě srdeční vztah, vazbu a bere ji jako něco, co zase on předá svému synovi…
Ano, ano, tak to je přesně ono!
Já už hodně dlouho, řadu let, neviděl… a ve své publikaci „Krajina naděje“ píši takové motto, že „každý moudrý sedlák se vždycky snažil o to, aby předával půdu svým synům v lepším stavu, než v jakém ji přebíral od svého otce“.
A tak to dnes většinou nefunguje, protože v půdě vidí výrobní prostředek a zdroj zisků. Tohle kritizoval už Marx ve svém Kapitálu. Toto téma se opakuje. Stojí to a padá s osobním vlastnictvím. Mělo by se maximálně podporovat, dotovat státem, aby zemědělci mohli mít skutečně solidní stavy živočišné produkce. To je jediná cesta.
Částečně se to dá řešit tak, že se bude zadržovat voda, ale jsou to jen takové kapičky…
Fotogalerie: - Velký úlet
Záměr zmíněné přehrady je nedaleko lokality Čertovka v přírodní rezervaci, kde mimo jiné hrozí zrušení krajiny kvůli možné stavbě hlubinného úložiště. Na to se díváte jak?
Pokud se kvalitní úložiště v takzvaně českém plutonu vybuduje hodně hluboko a vysoce kvalifikovaně, tak nemůže být rizikové. Potřebné kontejnery, které se dnes na uložení vyrábějí, dnes dostatečně izolují vyzařování… navíc pokud se elektrárenský odpad kvalifikovaně v hloubkách ukládá, dá se ještě solidifikovat (solidifikace = stabilizace odpadu snižující možnost vyluhování nebezpečných složek, pozn. red.) – může se „zalévat“ tak, že to bude vypadat jako zalité ve skle, když to řeknu hodně popularizačně. Pak by to nahoře nemělo nikomu vadit. Ale musí jít opravdu o kvalifikované zabezpečení.
Každopádně je to věc řešitelná, nedokážu ji ale posoudit takto nyní na dálku. Samozřejmě že se lidé bojí. Já v tom nebezpečí nevidím, já vidím mnohem větší nebezpečí v samotné elektrárně. Protože ať je to, jak chce, tak elektrárna je náchylná k teroristickému útoku, ať jde o materiálová rizika, či rizika z obsluhy a podobně.
Ondřej Neff (vlevo) provázený uhelným regionem Stanislavem Štýsem.
Když jsem tato rizika porovnával s naší těžbou uhlí v Severočeské uhelné pánvi (tedy ve stejném kraji, kde se uvažuje s nádrží Kryry a případnou lokalitou pro hlubinné úložiště, pozn. red.), tak těžba je sice po určitou dobu destruktivní, ale širšímu okolí nevadí – musí se chápat jako dočasné pracoviště, a vy sama víte, že po těžbě umíme z vytěžených ploch udělat naprosto perfektní krajinu. Někdy i lepší, než byla ta původní, z hlediska obyvatelnosti a podobně. V tomto směru je vlastně energie na bázi uhlí méně nebezpečná než na bázi jádra. Jenže uhlí se ‚dalo na tapetu‘, je z něj politikum. Na druhou stranu jsem si vědom, že uhlí je nesmírně cennou surovinou pro jakoukoli výrobu na bázi molekulárních uhlovodíků, například pro chemické výrobky.
Největší hřích v minulém období – a teď se v tom trošku pokračuje, i když ne tolik – způsobil fakt, že cena energie byla velmi nízká, a proto se přetápělo. Proto se stavěly fabriky, které s sebou nesou energetickou náročnost. Takže se uhlí pouštělo takzvaně pánu bohu do oken. Stačila by poloviční těžba. Jenže to byla úlitba minulého režimu – dávat lidem uhlí skoro zadarmo. Na úkor přírody, a zásob na úkor budoucích generací…
Jste otcem myšlenky Centra výzkumu krajiny a často vás označují za fotografa, jelikož jste známý svými snímky „dvojčat“, tedy proměn míst fotografovaných s odstupem například i čtyřiceti let. V jaké fázi je severočeský záměr Centra výzkumu krajiny a vašeho archivu?
Nafotil jsem toho opravdu velmi mnoho. Mám kolem 70 tisíc snímků. Daroval jsem vše do muzea v Mostě včetně své knihovny a kompletního archivu. Řada mých negativů, kterým je padesát šedesát let, zůstala stále perfektní. Nyní se vše skenuje, aby se celý archiv zdigitalizoval: asi 14 tisíc negativů už je naskenovaných. Docházím do muzea a popisuju všechny materiály, aby bylo jasné, co na nich je, kde a kdy byla fotografie pořízena. Jde o ohromný archiv, který jsem dával dohromady prakticky sedmdesát let, a jde o velké množství významných dokumentů souvisejících s těžbou, destrukcí krajiny a rekultivací.
Aby tohle nezaniklo – to jsem se snažil deset let vyprovokovat. Mám spoustu poznatků a materiálů i z mnoha dalších států, kam jsem jezdil na konference – Německo, Rusko, Ukrajina… byl jsem až za Uralem i na Donbasu (Doněcká uhelná pánev), kde se dneska bojuje. Samozřejmě i z Krušných hor, když došlo k největšímu poškození porostů, nebo když se boural starý Most. To už není jen o tématu rekultivací…
Ředitel muzea je z toho nadšený. Odevšad mám velmi zajímavou dokumentaci. Jsem díky tomu stále takové „konzultační středisko“. Například na tento týden se mi ohlásila redaktorka z jednoho magazínu, že prý je moje žačka a bude psát o vodě.
Je potřeba vyrovnávat tu smršť politických „názorů“ na tuhle problematiku, to je jen dobře. Když vidíte, že se na téma voda neshodne Ministerstvo zemědělství s Ministerstvem životního prostředí, tak je to na pováženou… nemyslíte?
To je kapitola sama o sobě! Mnohokrát jsem s nimi diskutoval.
Podle mého už dneska Ministerstvo životního prostředí nemá právo vůbec samostatně existovat. Protože kdo zodpovídá za to, aby působil ekologicky dobře? No každý, kdo to dělá – a to má na starosti Ministerstvo zemědělství: tam jsou lesníci, zemědělci i vodohospodáři. Oni za vše zodpovídají, Ministerstvo životního prostředí ne.
A co dotace Ministerstva životního prostředí pro lidi, například program Dešťovka na zadržování dešťové vody. To není užitečné?
Samozřejmě že je to také účelné. Ale jsou to jen kapičky… ano, udělali program, kde je asi 50 druhů opatření, z nichž některé jsou dosti prospektivní (zaměřené do budoucnosti, pozn. red.), ale to hlavní, o čem jsme povídali, prostě není.
Má Babiš navrhnout konec ministra Staňka ve vládě? Pak by ho Zeman už musel odvolatAnketa
Navíc z hlediska distribuce vody v naší krajině je důležité, aby se vybudovala soustava Dunaj–Odra–Labe (v přístupovém dokumentu, na jehož základě vstoupila Česká republika v roce 2003 do EU, je projekt D-O-L zahrnut do výhledové dopravní sítě členských států Unie. Více o stavu projektu například zde. Pozn. red.). Protože pro příští generaci – věřím – bude energie dost, na bázi slunce či čehokoli jiného, tak by se mohla přečerpávat voda z Dunaje, v němž je dostatek vody. A dostala by se prostě k nám.
Ale opět – protože to preferuje prezident Zeman, tak je plno lidí a priori proti, i když o tom nic nevědí. Jestli to nevíte, tak už Franz Josef roku 1901 vydal zákon, aby se vodní cesta Dunaj–Odra–Labe vybudovala v rámci rakousko-uherské monarchie. Začalo se budovat, ale přišla do toho válka, monarchie zmizela a na záměr se zapomnělo. Je to ohromně důležité, protože na naše území jiná voda než z nebe nepadá, nemáme žádné přítoky. Tohle by ovšem byla fantastická příležitost včetně přístupu po lodích ke třem mořím.
Vy jste z Mostu, kde po těžbě uhlí na místě starého královského města vzniká jezero o rozloze 311 hektarů. Město Most tak v současných suchých letech získalo devizu, kterou si zbytek republiky ani neuvědomuje, je to tak?
Téma vody aktuálně sleduji, protože samozřejmě souvisí právě i s finálním řešením rekultivací – vždyť my tady v regionu celkově vytvoříme zásobu zhruba 2,4 miliardy kubíků, což bude činit skoro 40 procent vodních zásob v tomto státě.
Jsou to navíc hluboká jezera – tím, že jsou hluboká, budou také perfektně čistá.
Severočeská rekultivační jezera dnes a do budoucna:
Například jezero Most má maximální hloubku 75 metrů. Rozlohou 311 hektarů převyšuje Máchovo jezero, které má rozlohu 284 a dosahuje hloubky maximálně 5 metrů.V Ústeckém kraji je například také Milada u Ústí nad Labem (rozloha 252 hektarů), Barbora u Teplic (39 hektarů), Matylda u Mostu (39 hektarů) a další.
Do dalších let se plánuje: Tušimice u Prunéřova – kolem roku 2060 (1 000 hektarů), Bílina – na místě dnešní těžby, kolem roku 2070 (1 000 hektarů), Centrum u Litvínova – kolem roku 2030 (100 hektarů), Vršany mezi Mostem a Chomutovem – rekultivace započne po roce 2060 (250 hektarů).
V Karlovarském kraji se na 493 hektarech rozkládá jezero Medard u Sokolova, napuštěné roku 2016.
Půjde o všestranně uplatnitelnou vodu, v případě nouze. Například pro závlahy a podobně. A když bude teplo, tak budeme prostě pěstovat míň jablek a víc hrušek, nějaké meruňky a broskve. Je to běžné, vždy se lidé museli takto přizpůsobovat: lidé se vždy vyvíjeli podle toho, jaké bylo klima. Když nemohli už využít původní krajinu, tak utekli jinam. Proto se dnes snaží utéct do Evropy. Myslím tím lidi, kteří žijí v pouštích a tak dále (více například v textu „Na migraci má někdo zrůdný zájem. Metody jak za čarodějnických procesů. Krajinný ekolog promlouvá o úmyslech světových elit a pitomé Evropě, která se nachytala“). Pro ně to zde musí vypadat, jako že žijeme v ráji. Ale to by bylo na další dlouhé povídání…
Mostečan Stanislav Štýs (* 1930) je lesní inženýr, externí vědecký pracovník, vysokoškolský učitel, držitel autorizace pro posuzování vlivů na životní prostředí, soudní znalec v oboru čistota ovzduší a ekologie, odborník na rekultivace, který v roce 1996 obdržel Cenu ministra životního prostředí a v roce 2017 státní vyznamenání. Tematiku rekultivací dostal v roce 2015 až na Hrad, díky vstřícnosti prezidenta Miloše Zemana, který umožnil výstavu.
V roce 1954 dokončil studium Lesnické fakulty ČVUT Praha. Pracoval na Správě lesů v Dubí, na Krajské správě meliorací v Teplicích, působil jako vedoucí projekce rekultivací a nakonec jako vedoucí odboru revírní ekologie na Generálním ředitelství Severočeských dolů v Mostě. Je propagátorem myšlenky, že krajina uměle vytvořená rekultivací má větší ekologickou hodnotu než původní krajina zničená povrchovým dobýváním uhlí. Je jednatelem inženýrské organizace ECOCONSULT PONS. Spolupracuje s vědeckými pracovišti a vysokými školami, je autorem zhruba 400 publikací.
Celou svou knihovnu a archiv věnoval nedávno mosteckému muzeu, je otec myšlenky záměru Centra výzkumu krajiny. Od počátku 90. let spolupracuje s oddělením statistiky životního prostředí ČSÚ.
Psali jsme:
-635006602149275864.JPG&id=10855)
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lucie Bartoš
