Podvody kolem globálního oteplování. Je to prokázané a pořád to opakují, žasne zkušený expert

V nedávném článku pro PL.cz jste letmo nastínil, že podle vás globální oteplování není problém, jelikož za nárůstem teplot v historii lidstva vždy stála hojná období. Také nesouhlasíte, že příčinou nárůstu teplot je zvýšená koncentrace skleníkových plynů, tedy důsledek lidské činnosti, jak se domnívá většina vědců. Jenže průmyslové země se v Kjótském protokolu zavázaly snížit emise skleníkových plynů o 5,2 % a tento závazek má dopad na změnu v energetické politice, dotování obnovitelných zdrojů... Udělaly by to snad, aniž by měly hypotézy něčím podložené?

Ono to ale není podložené vědou. To rozhodl Mezinárodní klimatický panel jako politický orgán, který se snaží o prosazení takzvané skleníkové hypotézy. Jeho představitelé to dělají tak, že vědci vyhodnocují různé publikace a podle toho sdělují, že by to mělo být. A to i za cenu prokázaných podvodů. Dokonce dochází k takovým excesům, že prý do roku 2035 zmizí ledovce v Himalájích. To jsou nesmysly! Vzešlo to z toho, že se to objevilo v nějakém novinářském článku, oni to klidně převzali do své zprávy. Klíčovým problémem je víra, že současné oteplování klimatu je díky produkci skleníkových plynů, hlavně CO₂, dominantně způsobováno člověkem. Proto ten velmi drahý boj proti CO₂ – u nás hlavně proti prokazatelně nejlevnějšímu energetickému zdroji, hnědému uhlí.

V otázce, zda se vyplatí proti oteplování přijímat nějaká výraznější opatření, jsou velké rozpory. Je i v Klimatickém panelu vůbec někdo, kdo je přesvědčen, že růst teplot má pro úrodnost a pro společnost pozitivní dopad, tedy že místo eliminačních opatření se máme situaci přizpůsobit, adaptovat se?

Klimatickému panelu šéfoval dlouhodobě – do loňského roku – Ind R. K. Pachauri, který přitom vůbec není klimatolog. Je dopravní inženýr, ale byl tam jako politická figura (z pozice předsedy panelu odstoupil po zahájení svého vyšetřování z podezření na sexuální obtěžování, pozn. red.). Každý stát má v Mezivládním panelu pro změny klimatu svého zástupce. My jsme tam měli zkušeného klimatologa Jana Pretela, který se snažil ostatní přesvědčit, aby se orientovali ne na zastavení oteplování, ale spíše právě na adaptační opatření – že stejně dojde k vysokým teplotám a musíme se na ně připravit. Aby bylo dostatek vody a tak dále. Pachauri ho úplně odbýval, že to takhle nebude. Tento náš člověk pak posuzoval modernizaci tušimické elektrárny. Vycházel z toho, že dojde k výraznému zlepšení emisí SO₂, sloučenin dusíku a popelovin a že když se nebude chytat CO₂, tak že to bude nepodstatné, neboť se nejedná o škodlivinu, ale životodárný plyn s podpůrným vlivem na vegetaci. Víte, jak to dopadlo? Okamžitě ho z Klimatického panelu OSN vyhodili a to tam byl dvanáct let – náměstek ministra životního prostředí ho hned z funkce odvolal a jako náhradu dosadili mainstreamového klimatologa, který tam teď jen papouškuje oficiální „pravdy“ (současným zástupcem je Radim Tolasz, pozn. red.). To zavání sovětskou lysenkovštinou. Stalin tenkrát likvidoval celou vědecky vyspělou biologickou vědeckou školu, aby prosadil svoje politické cíle. Tím to začíná. Každý diktátor většinou nepohodlné lidi vyhazuje z práce. Dělal to i Hitler i mnozí další, protože nepohodlní, když jsou pak odříznutí od sociálních možností, tak buď jsou poslušní, nebo prostě utečou. Děje se to, bohužel, i dneska také u nás. Věda ale neuznává „většinový názor“. Vše je potřeba vědecky podložit, jinak bychom si dodnes stále mysleli, že se Země netočí. Tenkrát také ten jeden jediný řekl „A přece se točí“, i když celá společnost byla proti němu. Vědec je hybatelem. O tom, co je vědecké, musí rozhodovat vědci, a ne politici.

A kdy už lze informaci považovat za „vědeckou“? Za pravdu?

Podle někdejšího rakouského filozofa K. R. Poppera existuje uznávaný názor na to, co je vědecké. Za prvé opakovatelnost – pokud jde o nějaký děj, tak se musí slepě opakovat. A dále – vědeckost nemůže být prokazovaná něčím neprokázatelným. To znamená například: nemůžeme prokázat, že není Bůh. A proto je to náboženství, a ne věda, když to řeknu lapidárně. Nikdo nemůže to, že podle odhadů stoupne do konce století globální teplota na určenou výši, vyvrátit. Perspektivu zopakovat kontrolně nemůžete. To, že dominantním při vzrůstu teplot je člověk, vyvrací dnes jednoznačně „geologický kalendář“. Skleníkovou hypotézu vědecky vyvrátilo již mnoho vědců. Z našich například profesor Miroslav Kutílek, Luboš Motl a řada dalších. Oficiální skleníková hypotéza není vědecky zdůvodnitelná. Stojí na víře, a je proto v podstatě klimatickým náboženstvím.

To plně odpovídá současné klimatické situaci, která je navíc ověřená proxy daty, geologickým kalendářem a tak dále. Je skoro stoprocentní, že se blížíme k vrcholu poslední doby meziledové. Protože už v ní žijeme 12 tisíc let. Nikdo neví, zda se to zvrtne k ochlazování, protože to vše jsou jen technokratické výpočty o mnoha neznámých. Přesný součet nepřesných čísel. Co dají do počítačů, to jim vyjde. Byly vytvořeny scénáře, takový vějíř, a pak si ti vědci říkají: No on asi ten prostředek bude tak nějak správný. Ale to vůbec není vědecké. Vývoj přírody totiž není lineární, natož lineární v teplotách a v CO₂. Propočet mají do roku 2090. Neumíme dosud předpovědět počasí ani na měsíc dopředu, natož klima do konce století. Přitom se toto vše uvádí za globální oficiální pravdu. A co se týče mého oboru, tak například právě rekultivaci lze realizovat nejen jako nápravu krajiny, která byla poškozena vlivem lidské těžební činnosti, ale rovnou jako preventivní adaptaci na klimatické změny. Právě v severočeské hnědouhelné pánvi lze tak najít vzorové příklady.

Kdo na tom, aby se prezentovala ta „nevědecká“ varianta, má tak enormní zájem?

Hlavním tlumočníkem tohoto klimato-politického postoje je OSN, generální tajemník – politik a diplomat – Pan Ki-mun. Jemu dnes sekunduje současný americký prezident Obama. Amerika se přitom jako světově největší emitent nikdy nezavázala k dodržování požadavků omezování průmyslových emisí – o tom se moc nepíše, to není populární. Nezavázala se ani ke Kjótskému protokolu, tedy ke snižování skleníkových plynů.

Teď to chce Obama udělat tak, že to podepíše sám jako prezident – i když je to věc parlamentů – a pak „zřejmě budoucí prezident USA“ už teď jednoznačně prohlásil, že okamžitě zruší spoluúčast na Paříži. Tedy na tom slibu. K žádnému omezování se nezavážou a nebudou přispívat na oněch 100 miliard na opatření.

V Americe vědí, jak to je – tam vyšly desítky vědeckých publikací, které jednoznačně vyvracejí stanoviska Mezivládního panelu pro změnu klimatu! Potvrzují, že proměnlivost klimatu je zcela zásadně ovlivňována přírodními faktory a procesy. Politici to ale neberou v potaz a jedou si pořád po svém. Konzervativci mají v Kongresu většinu, už dávno proti tomu brojí, ale nedokázali zvrátit postoj kvůli prezidentovi. Utíká od toho už i Austrálie, jeden z největších těžařů uhlí na světě, také Kanada. Úplně vágně se zavázala Čína – s tím, že do toho půjdou až po roce 2030. Indie se nikdy nezavázala... A to jsou největší producenti. Kanadě a Rusku oteplování významně pomůže.

A jak je to s produkcí CO₂ u nás?

Na světě produkujeme 0,6 % CO₂, Evropa šest procent jako celek (pro srovnání – USA 36 %, pozn. red.). Přitom Evropa jako jediná si staví taková tvrdá opatření, která ji ekonomicky naprosto zdevastují. Já jsem si sám pro sebe sepisoval na papír, co z těch opatření – proti globálnímu oteplování a snižování emisí – bude všechno ekonomicky vyplývat:

Platit emisní povolenky; připravuje se platit uhlíkaté daně; chytat CO₂ – to je ohromně nákladné opatření – a někam jej nákladně ukládat, nevíme kam. Dále státní podpora neuhlíkatých zdrojů – slunce, vítr. Půda má vyrábět potraviny. Ne paliva, která ještě dál devastují ovzduší. Jenom sluneční energetika nás stojí asi 40 až 44 miliard ročně, dvacet roků to budeme platit. A to musíme, protože se k tomu stát zavázal 12,6 Kč za jednu kW, i když pak se sazba snížila na polovinu. A teď si představte, že my se hrdlíme přidat jednu nebo dvě miliardy lékařům či kantorům. To je prostě šílenost. Když si tohle člověk dá dohromady, tak je vidět ta hrozná manipulace. Jenomže je to i tím, že mnoho našich mocných a dobře informovaných má v tomto byznysu své akcie. Věděli dobře, co se bude připravovat, tak si je stačilo nakoupit. Je to ohromný tunel, který platíme my.

Zmínil jste Čínu jako velkého producenta emisí. Kdysi jste v této zemi přednášel tamním studentům o rekultivaci krajiny a zaváděl tam své know-how. Máte k této zemi tak pozitivní vztah jako prezident Zeman, který vám mimochodem nedávno zaštítil fotografickou výstavu na Hradě?

Nevím, jestli je nutné shodovat se s prezidentem úplně ve všem. Je prognostik a politik. Podle mě je jeho postoj motivován politicky, strategicky a v hodně širokých souvislostech. Jestliže například podporou čínských akvizic míní, že posílí naše postavení v rámci geopolitické situace ve světě, tak ano – proč z toho vyčleňovat druhou světovou velmoc? Mnoho našich si neuvědomuje, že Čína odtržená a izolovaná od světa by se mohla vyvíjet mnohem nebezpečnějším směrem. Příkladem je Severní Korea.

Z čistě ekonomického hlediska, pokud bude vše probíhat na odběratelsko-dodavatelském vztahu, je to v pořádku. Čína tady dostala punc producenta špatných hraček a tak dále, ale přeci někdo si je objednal a pak je zde prodával za láci. Dnes se situace samozřejmě výrazně lepší. I technologicky je minimálně v tom trojúhelníku USA, Čína a Rusko. Lítají dneska do kosmu, mají nejmodernější techniku. Málokterý počítač či fotoaparát by neměl čínské komponenty. Oni umí dělat, protože jsou perfekcionisté. Pracovití. A poměrně nenároční, protože během několika dlouhých desetiletí žili hrozným způsobem – když jsem tam byl, tak to doznívalo – a jsou si toho vědomi. Z diktátorského srabu se dostali na současnou úroveň, která určitě není čistě demokratická, ale ve srovnání s jejich minulostí je to vysoce pokrokové.

Bez velkých komplikací zvládají národnostní bezkonflikčnost. V podstatě tam je asi 65 národností, vedou dobrou národnostní politiku. Lidé tam chodí v jednotlivých krojích. To my neznáme. Teď když jsem tam byl podruhé, jsme se byli podívat v Pekingském národním stadionu, kterému říkají Ptačí hnízdo. Byla tam zrovna výstava jednotlivých národností, nejrůznější kroje ženské i mužské. Koukal jsem jako blázen, chodí na to plno lidí. Když už jsme u toho: My jsme nedokázali udržet jednotný stát s přirozenými přáteli, se Slováky.

Jaký je podle vás vztah Číňanů k nám?

Obecně vztah Číňanů k nám je velmi dobrý. Mnozí z nich v nás vidí pražské jaro. U nich existovala vlivná vnitrostranická opozice, jako existovala u nás dubčekovská – snažili jsme se tehdy přejít z diktatury jedné strany do demokratické sféry, už se také tenkrát povolila ČSSD, v 68. roce. Kdyby do toho nevstoupili Rusáci, tak by to byla ukázka přechodu diktatury do demokracie. Jako u nás bylo „Dva tisíce slov“ (celým názvem „Dva tisíce slov, které patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, umělcům a všem“, pozn. red.), tak Číňané vydali „Pekingské jaro“, je to opsané z pražského jara. Když jsem v Číně byl před několika roky podruhé, tak jsem měl pocit, že politickou scénu vedou nyní tak, aby se postupně zlepšovala hospodářská situace a sociální úroveň, ale pořád je to tam pod pokličkou. Vím o tom hodně, protože mám dodnes čínského přítele, který se tenkrát naučil česky – měl mi dělat tlumočníka – a ten mě podrobně informuje. Osm set milionů lidí tam stále žije ve vesnicích. Skromným způsobem života. Každé minimální zlepšení, možnost jít do měst, je pro ně velký progres. Důležitým mezníkem bylo zavedení tržního hospodářství a že se otevřeli celému světu.

Mimoto jsou hodně učenliví, víc než Vietnamci. Celá rodina do učení dá, co může, aby někoho vyslala. Tím pádem tam jdou nahoru. Zemanova náklonnost by se proto neměla vnímat tak, že obdivuje tamní politický systém. Vidět to celkově v tom vývoji. Zaplať pánbůh že tam zatím nedošlo k velkému krachu, protože oni už dnes mají takové prostředky, že by mohli zničit buďto Čínu, nebo celý svět. Když jsem se svým přítelem chodil po velkém pekingském náměstí, tak mi ukazoval: „Podívej se, tamhleto je národní muzeum, které je už dlouho zavřené, protože nevědí, jak to obnovené muzeum vlastně zařídit – zda ve starém, či novém duchu. Tak tam nechávají pořád stát jeřáby a stále se neotvírá.“

Takže pokud u nich vývoj projde formou pekingského jara, bude to největší úspěch lidstva. Protože v Číně žije 20 procent všech lidí světa. Pokud ale dojde ke krachu, bude to naopak největší katastrofa. Dělat si za této situace z nich šprťouchlata, odmítat je, není dobré. Samozřejmě dobré není ani jim unisono podlézat. Je potřeba vidět tyto věci v hodně širokých souvislostech. Lidé, kteří tam nikdy nebyli, nemohou hodnotit…

Ano, jak tedy vlastně probíhalo vaše předávání znalostí o krajinotvorbě a rekultivaci čínské straně?

Původně jsem tam před lety jel přednášet čtrnáct dní v kuse od rána do večera osmdesáti vysokoškolákům. Vytvořil jsem jim skripta, podle nichž se v Číně zaváděla legislativa, technická normalizace ohledně rekultivací po povrchové těžbě. Oni se mě tenkrát vyptávali na všechno, i na náš politický systém, jak se třeba vyvíjí naše zemědělství – to bylo ještě ve starém režimu, poslední rok. Tak jsem říkal, že část je státní, ale část už JZD, protože to je takové polostátní. Osobně jsem považoval za účelné mít traktorová střediska a specializované stanice výživy, protože k tomu teď směřuje i západní Evropa. Dělají velká družstva.

Čínští posluchači byli velmi pečliví. Dostal jsem od nich štos papírků, kde formulovali svoje dotazy. A když jsem odpovídal, tak mi říkali: „Dávejte si pozor. Každé slovo se tu bere na velkou váhu.“ Taky jsem nepoznal vnímavější školáky. Nikdo neřekl ani slovo během dlouhých hodin, nikdo neodešel dřív a nepřišel pozdě. Proto mám obecně k Číňanům vřelý vztah, ale samozřejmě odmítám vládu jedné strany. I u nás byla, snažila se postupně změnit. Já vím, že i tam tyto tendence jsou. Modlím se jenom, aby ke zvratu došlo přirozeným způsobem. Protože když se něco stane v malé zemičce, u nás, tak to může být ovlivněné okolím, ale jim se do toho nikdo motat nemůže. Už nejsou tím starým slabým císařstvím, aby si tam Francie a Angličani mohli dělat, co chtějí. Pak jsme jezdili po šachtách, kde jsem konzultoval. Přednášel jsem na Hornické univerzitě v Sü-čou, kde studovalo v té době sedmdesát tisíc studentů.

Máte z Číny ještě nějaké pozoruhodné poznatky, které si vybavíte?

Když jsem chodil v Šanghaji po tamním nábřeží, po tom korzu, tak můj průvodce mi říkal: Tak tady byly v minulém období umístěny cedule „Psům a Číňanům vstup zakázán“. To je hrozně uráželo. Čankajšek byl hodně slabá osobnost, jedině paní Čankajšková, to byla osobnost vystudovaná v Americe. Ale proti Mao Ce-tungovi neuspěli, protože v poválečném období byla Čína tím starým carským režimem a Japonci hodně zeslabená a on toho samozřejmě využil, a tak se dostal k moci. Pak se poučili z Velkého skoku, který dopadl tragicky, a hlavně z Kulturní revoluce, na kterou doplatily miliony lidí svými životy (vraždění rudých gard, pozn. red.).

I moje tlumočnice Wang Lung-mej, původně učitelka, byla se začátkem Kulturní revoluce jako představitelka inteligence vyhnána na vesnici. Tam se v pracovních kolonách dřelo od rána do noci. Odpočinout si mohli jen tehdy, když jim předčítali Rudou knížku. Když někdo nemohl, tak ho prostě utloukli nebo odstřelili. To my si nedovedeme představit. A tato generace stále existuje a je si toho vědoma. Ale kdo zvítězí, nikdo dneska neví. Nebylo by dobré s nimi nevycházet. Všichni se o to pokoušejí. Američané, Francouzi, Angličané, i Němci. Poláci byli exportně hbitější. Již dávno tam exportovali důlní těžební techniku a úpravny uhlí. Přestože jsme tu měli perfektní Ostroj, tak minulý režim naprosto nebyl schopen ničeho využít. Teprve nyní se lámou ledy.

Máte za sebou i nějaký kulturní zážitek z Číny?

Ano, jeden mimořádný zážitek. Kromě konzultací jsem se snažil o to, abych mohl navštívit nějakou současnou kulturu. Po jednání mě jeden ředitel šachty pozval na večírek jejich mládežníků a dodal, jestli bych jim také nezazpíval něco českého. Souhlasil jsem, ale řekl jsem si o harmoniku. Za půl hodiny mi přinesli stejnou jako mám doma. Čekal jsem něco komorního, ale když jsme vešli do sálu, kde bylo nacpaných asi osm stovek mladých, tak jsem málem přestal dýchat. Jejich program měl úroveň. Začal klasickými čínskými hrami a pokračoval moderní mladou muzikou. A pak vytroubili jako atrakci vystoupení českého hosta. Měli jedinou prosbu. Abych zahrál nějakou českou hornickou. Tak jsem začal známou „Kamarádi, kamarádi, dolů sfárejme“. Aplaus, že mohli zbořit sál. Pak jsem pokračoval asi půlhodinovou šňůrou našich národních písní. Děj jim stručně přeložila má tlumočnice. A nezapomenu, jak mě mladí umělci před nástupem na jeviště vítali potleskem a palci nahoru. A to jsem byl proti nim kmet. Poznatků bylo hodně. Kulturních, sportovních. Zahrál jsem si s nimi i ping-pong. O kulinářských by se dalo povídat hodně dlouho… Velkým zážitkem byla i návštěva bývalé věznice, kde je dnes muzeum. Je mimořádné tím, že tam kdysi věznili posledního čínského císaře. Oficiálně tam byl prý na převýchově. Naproti jeho cely přes chodbu byla původní latrína – po turecku. Když jsem odtud vycházel, tak mi průvodce s vážnou tváří oznámil, že jsem byl na WC, kam chodil jejich soudruh císař.

Ještě mě napadla drobnost. Potřeboval jsem se dostat z centra Pekingu do hotelu. Jde to nejlíp taxíkem. Na ně tam ale stály dlouhé fronty. Do jedné jsem se zařadil. Tu ke mně přišel Číňan středního věku a odvedl mě do čela fronty. Bylo mi to až trapné, ale souhlasné pohledy ostatních mě toho zbavily. Dojeli jsme k hotelu. Koukám na tachometr a chci platit – taxikář kýval, že je něco v nepořádku. Myslel jsem, že dávám málo. Ale on mi polovinu ještě vrátil.

Na své pobyty v Číně mám mnoho vzpomínek. V tomto směru se lišila situace. Během mého prvního pobytu koncem osmdesátých let minulého století byla v Číně – měřeno naším metrem – bída. A politická situace byla velmi napjatá. Mí průvodci se o mě pečlivě starali, ale vždy byl mezi nimi nějaký „asistent“ navíc. Doporučovali mi, abych sám nikam raději nevycházel. A všude samá kontrola. Po dvaceti letech to bylo výrazně jiné. Čína povyrostla. Hlavně ekonomicky, ale i sociálně. Nejen v rámci mezinárodní konference v Pekingu, ale i při mnoha dalších příležitostech. Dávali najevo, že se z minulého období poučili. Byl jsem tam za rekultivátory, kteří předávali mnoha Číňanům naše zkušenosti. Dodnes využívají mých rekultivačních skript. Profesor Jen Č'-cchaj, organizátor mého prvního pobytu v Číně, mi nedávno psal, že podle našich zkušeností prosadili rekultivaci do zákonů, vydali technologické předpisy a rekultivaci realizují – i když na ni dosud čeká asi 500 tisíc devastovaných území. S růstem obyvatel je zemědělská půda v Číně stále vzácnější, takže jsem přesvědčen, že se i v tomto směru budou více snažit.

Před měsícem byla v čínském městě Tchang-šan čínsko-česká akce. Nebyl jsem tam, ale našim účastníkům jsem dal podklady o našich rekultivačních aktivitách. Včetně mé publikace v čínštině. Vystavovali má dokumentární fotodvojčata, která tam měla úspěch. Výsledkem byla pozvánka s nabídkou, abych přijel jako rekultivační konzultant. Čas je však neúprosný, a tak jsem ve slušnosti odmítl. Ještě kdyby mi tak bylo o dvacet míň…

Jinak Čína mě zajímala již od mého mládí. Svůj vztah k ní nedokáži vyjádřit tak výstižně jako český básník Ivo Chmelař: „Čínská filosofie je velmi hluboká a současně životná dodnes, umění je neuvěřitelně krásné a současnost přes veškerou rozporuplnost demonstruje velké možnosti vývoje se silnou tradiční identitou, tváří v tvář společnostem, které jsou chaotické, šíří rozvrat, násilí, barbarství. Uvědomme si, že o Číně nejsme často věrohodně a objektivně informováni a že to je tak jako tak jediná nepřetržitá tisíciletá kultura, která za často dost povrchně a tendenčně popisovanou ‚fasádou‘ stále a znovu odkrývá tisícileté hodnoty, inspirativní právě i pro dost vyčerpané země Západu.“

Před chvílí jste zmínil výstavu na Hradě. Asi to není jen tak dostat takovou příležitost od prezidenta…

K tomu bych rád něco dodal. Jistěže není zcela běžné, aby se tematika rekultivací dostala až na Pražský hrad. A aby ji za přítomnosti ministrů a dalších osobností zaštítil prezident republiky. Pro něho však rekultivace nebyla neznámým provinčním problémem. S touto severočeskou tematikou se seznámil několikrát přímo v terénu při svých cestách v Ústeckém kraji. Teprve dodatečně jsem se dozvěděl, že výstava v nádherných prostorách Hradu dostala zelenou na návrh bývalého ministra průmyslu a místopředsedy vlády ČR Miroslava Grégra. Ten ji znal, protože byla před několika roky instalována v budově jeho ministerstva Na Františku. Rád bych jim i touto cestou poděkoval. Výstava naše i zahraniční návštěvníky alespoň zprostředkovaně seznámila s výsledky České rekultivační školy, které nezůstaly na papíře. Podílejí se podstatnou měrou na obnově vytěžených území, na ekologizaci a resocializaci krajiny a na změně negativního image Ústeckého kraje.

Meteorologové na letošní léto opět předpověděli extrémní sucho, z čehož nemají zemědělci radost. Vy v rámci své specializace rekultivování po těžbě hnědého uhlí tvrdíte, že krajina oživená po těžbě uhlí je mnohem přínosnější než ta původní...

Ano. Původní ekologická krajina v pánvi pod Krušnými horami byla téměř nedotčená; rybáři, sběrači a lovci toho moc „nenadělali“, maximálně něco vypalovali, s čímž se naše produktivní krajina snadno vyrovnala. Pak, když docházelo k rozvoji měst, nastoupila zemědělská krajina, docházelo k postupné likvidaci lesů a vysušení mokřadů a vodních ploch pro získání zemědělských pozemků – tento stav trval do poloviny 19. století, poté nastalo období povrchové těžby, které trvá dodnes, a ekologická nestabilita se prohloubila vykácením lesů pro dřevo jako základní energetické suroviny. Těžba uhlí kulminovala v 70.–80. letech 19. století, kdy se uhlím nahradilo dřevo, a od té doby se snižuje a zvětšují se naopak plochy rekultivace – té je dnes více než plochy těžby a má větší potenciál než před těžbou, což je statisticky prokázané. I extrémně poškozenou krajinu lze obnovit tak, aby se stala největším bohatstvím civilizace. Měli bychom mít na mysli to, co kdysi moudří sedláci, kteří „se snažili svým synům předávat půdu v lepším stavu, než v jakém ji přebírali od svých otců“. To jsem napsal i ve své knize Krajina naděje, kde jsem také jako prolog uvedl: „Civilizační úroveň každé společenské etapy bude v budoucnu hodnocena nejen podle toho, co poskytovala současným generacím, ale hlavně podle toho, co zanechala potomkům. A to nejen ve sféře hmotných a duchovních statků, ale především v komplexní oblasti životního prostředí.“ Nejen rekultivační teorie, ale i praxe se toho drží.

Ministerstvo zemědělství a ministerstvo životního prostředí vyhlašují dotační programy na budování rybníků v přírodě, na podporu lesů a podobně. Tyto dva rezorty podle vás ve prospěch půdního fondu, životního prostředí, nefungují dobře?

Ono se to netýká jen životního prostředí a zemědělství. Krajinu využívají i urbanisté, které má pod sebou územní rozvoj. Průmysl má pod sebou těžbu a rekultivaci. A to vše souvisí i s financováním programů na oživení české přírody a krajiny, takže se to týká i ministra financí. Dotýká se to nejméně pěti rezortů. A navíc by do toho měla co mluvit věda a rozvoj. Doufám, že budou povýšeny na samostatné ministerstvo. V současné době tuto tematiku se mnou konzultují pouze ze strany ministerstva zemědělství. Pokud vím, tak o integraci činností v krajině (což má blízko ke klimaticko-adaptační tematice) mají nejblíže ministři Brabec a Jurečka, kteří usilují o vzájemnou racionální spolupráci. Bylo by účelné v těchto souvislostech navázat na „ZLV – Plán zvelebení zemědělského, lesního a vodního hospodářství“, který byl v šedesátých letech minulého století vypracován v rámci aktivit ČSAZV – Československé akademie zemědělských věd. I rekultivaci od té doby řešíme jako obnovu ekosystémů přednostní tvorbou nových zemědělských pozemků, lesů a vodních prvků v krajině.

Na ZLV jsem spolupracoval. My jsme v té době vytvořili v rámci akademie rekultivační sekci. Například zalesňování výsypek topolů se v ZLV nazývalo F5. Bylo to provázané. Sice to nebylo dokonale realizované, ale idea byla správná. Z toho vycházely například úpravy zemědělských pozemků. To je takový menší územní plán v rámci jednoho katastru. A dodnes toto není udělané ani na polovině ploch v ČR. V tom je základ, protože území se musí dělat detailně, generely to řeší spíše strategicky. V tom území to musí vycházet z toho, jaká je tam geomorfologie, kolik tam prší, jaké jsou tam půdy, jaké jsou tam sklony, odtokové poměry, jakou má půda sací schopnost, kolik je tam lesů – protože ty mají nejdokonalejší vodohospodářskou funkci, hodně toho vsakují. Tohle je velmi blízké tematice adaptací na klimatické změny. Dlouholeté zkušenosti s rekultivací by se mohly při tom využít.

Když se tohle plánovalo, pozemky byly mnohem více v rukou státu. Dnes sice lesníci a zemědělci mohou žádat dotace, ale každý si řeší jen tu svou část, neřeší nějaké globální strategie a vzájemné ovlivňování. Tam asi ta provázanost chybí zákonitě, nemyslíte?

To je právě to! Tam je ještě horší neprovázanost, protože dneska 80 procent zemědělských půd neobhospodařují jejich vlastníci. To je největší průšvih. Já nevím, kolik toho Babiš, ten toho má velkou většinu, pronajímá. Nájemce není motivován k tomu, aby udržoval nebo zlepšoval půdy. On především podniká, vydělává. To historicky vzato kritizovalo už mnoho politiků a filozofů. Například i Marx ve svém objemném díle, které bylo nedávno prohlášeno za světové kulturní dědictví. To, jak kubánští plantážníci vykáceli lesy a třtinu, a šlo to „cu grunt“, eroze, s tím se bohužel dosud žádný společenský systém, a dokonce ani žádná minulá civilizace, uspokojivě nevypořádaly. Zodpovědná péče o půdu jako zdroje obživy i jako nezastupitelné složky krajiny a životního prostředí by měla být stavěna především na iniciativě soukromých vlastníků. I z naší zkušenosti víme, že jsou na to usnesení vlád a zákony krátké. Zemědělské půdy, hlavně té nejkvalitnější, nám stále ubývá. A co je závažné, zhoršuje se její potenciální úrodnost a vodní kapacita.

Vy byste snad byl příznivcem znárodňování?

Nejsem příznivcem toho, aby vlastníkem byl stát, ale udělat to tak, aby na tom mohli hospodařit vlastníci. Aby se jim vytvořily takové ekonomické podmínky, aby ti, kteří zájem mají, si pozemky mohli za únosné peníze pořídit a hospodařit na nich. To o těch „moudrých sedlácích“ z mé knihy, to ještě za první republiky fungovalo. Zlepšení je v rukou politiků.

Dnes si lidé neuvědomují, že k uživení je hodnotná půda, všechno je k sehnání v obchodě... Ministr zemědělství Jurečka nedávno uvedl, že až „v roce 2030 bude ČR přiměřeně potravinově soběstačná v základních komoditách, které lze u nás produkovat“.Poptávka po potravinách ve světě má do roku 2050 stoupnout o 70 %, jak uvádí zpráva europarlamentu...

Tematika potravinové soběstačnosti je samozřejmě úzce svázána s obecnou a energetickou bezpečností. A to vše bude záviset na stabilitě mezinárodních vztahů vně i uvnitř Evropy, jejíž jsme, ať chceme, či nechceme, nedílnou součástí. Ideální by bylo, kdybychom mohli bez rizik mluvit o potravinové soběstačnosti Evropy. Nejen mezinárodní scéna, ale i variabilita uvnitř Evropy vytvářejí situaci, abychom byli soběstační alespoň v základních potravinách.

Tohle vše také úzce souvisí se vztahem k přírodní klimatické variabilitě, se vztahem k CO₂. Dokážeme-li lépe hospodařit se srážkovou vodou v přírodě, pak nás ani další oteplování klimatu neohrozí, a to ani při dalším zvyšování CO₂. Například během druhohorního období byly koncentrace CO₂ čtyřikrát až pětkrát vyšší než současné. Nejen vegetace, ale i zvířena jen „kvetla“. Nezapomeňme, že zvýšený obsah CO₂ podporuje růst i hospodářských plodin, že zvyšuje úrody. Francouzští vinaři již teď hlásí, že se jim zvyšují úrody hroznů a zvyšuje se jejich cukernatost. Měli bychom to vidět i v souvislostech s neustálým úbytkem orné půdy. Prostředky, které bychom vyhazovali z okna bojem proti uhlíku a CO₂, bychom měli směrovat k adaptacím vůči klimatické změně, hlavně na zlepšení hospodaření s vodou ve všech složkách krajiny. Ať chceme, či nechceme, přírodní variabilitě, tak jako větru, dešti, neporučíme.

Copak se ale ty teploty skutečně nezvyšují?

Není pochyb o tom, že se globální teploty zhruba od poloviny 19. století zvedly asi o 0,7 stupňů Celsia. To se dá změřit a v tom jsou všichni zajedno. Světoví vědci dneska už prosazují, že je to všechno úplně naopak. Dříve se skutečně mohlo diskutovat, protože se souběžně zvedaly obsahy CO₂ a teplota. Od poloviny minulého století, kdy začínal start zprůmyslnění. Takže to bylo tak nějak logické a vznikla skleníková hypotéza. Jenže například už teplota zhruba osmnáct roků v podstatě stagnuje. Trochu se jakoby vlní, ale nezvyšuje se, a přitom CO₂ se zvyšuje pořád. To už je jeden protiargument, ale ten základní, že od té doby, co máme výsledky z vrtání jader v ledovcích, tak víme, jaké byly obsahy CO₂, jaké byly teploty – přes nějaké ty izotopy – 600 milionů let dozadu. A je prokázané, že se střídá oteplování – meziledové doby, pak zase doba ledová. Pak opět krátká meziledová doba… Ve všech meziledových dobách bujela vegetace, bujel život a nejdůležitější informace – nejdřív se vždy zvedaly teploty a pak teprve CO₂! Je to naprosto logické, protože teploty jsou generované sluncem, naprosto dominantně. Slunce ovlivňuje vše – nejen bezprostředně oteplování povrchu, oteplování oceánu zprostředkovaně – výměníkem tepla jsou mořské proudy. Dnes se už ví, že existuje nejméně desítka přírodních příčin, které dominantně ovlivňují proměnlivost klimatu. Příroda v tom hraje hlavní roli. Abychom přežili, musíme se přizpůsobit, adaptovat.

A s tím oteplováním klimatu je to složitější. Záleží na tom, jak dlouhé období posuzujeme. Nyní se teplotně zvedáme z malé doby ledové. Ale vezmete-li období 6 až 9 tisíc let před současností (holocenní teplotní optimum), tak se dlouhodobě ochlazujeme. Řada renomovaných vědců dokonce předpokládá v souvislostech s periodicitou sluneční aktivity, že žijeme na konci poslední, takzvané holocenní doby meziledové, a že nás v dohledné době čeká klimatický zvrat směrem k ochlazování, směrem k další malé či velké době ledové. Nasvědčuje tomu i rozkolísanost klimatu poslední doby, kterou klimatologové považují za předzvěst blízkého zvratu.

-------------------------

Mostečan Stanislav Štýs je lesní inženýr, externí vědecký pracovník, vysokoškolský učitel, držitel autorizace pro posuzování vlivů na životní prostředí, soudní znalec v oboru čistota ovzduší a ekologie, odborník na rekultivace, který v roce 1996 obdržel Cenu ministra životního prostředí. V roce 1954 dokončil studium Lesnické fakulty ČVUT Praha. Pracoval na Správě lesů v Dubí, na Krajské správě meliorací v Teplicích, působil jako vedoucí projekce rekultivací a nakonec jako vedoucí odboru revírní ekologie na Generálním ředitelství Severočeských dolů v Mostě. Je propagátorem myšlenky, že krajina uměle vytvořená rekultivací má větší ekologickou hodnotu než původní krajina zničená povrchovým dobýváním uhlí. V současné době je jednatelem inženýrské organizace ECOCONSULT PONS. Spolupracuje s vědeckými pracovišti a vysokými školami, je autorem zhruba 400 publikací. Již od počátku 90. let spolupracuje s oddělením statistiky životního prostředí ČSÚ.