Nepadnout na kolena a neposrat se. Vychází příběh politika, který se nebál jít proti všem

Hlavní příběh knihy Muž, který stál v cestě líčí průběh líčí průběh Pražského jara, s životopisnými odbočkami do minulosti i normalizační budoucnosti hlavního hrdiny. Během nich pochopíme ledacos o osobnosti doktora Kriegla, a prožijeme i další dramatické momenty. Jeden z nich je vyobrazen i na obálce knihy.

Kriegel na něm se sebevědomým výrazem hlasuje v parlamentu, přičemž při pečlivějším pohledu čtenář zjistí, že je na celé fotografii jediným, kdo zvedá ruku. Tento snímek pochází ze známého Krieglova hlasování o schválení pobytu sovětských vojsk po srpnu 1968, při kterém hlasoval proti pouze on a tři jeho kolegové.

Hlavní část příběhu se však odehrává za časů Pražského jara. Na jeho začátku si před Vánocemi 1967 zve prezident Antonín Novotný do své pracovny jednoho z těch, kteří mají v Ústředním výboru KSČ rozhodovat o jeho dalším osudu v čele strany. Úřadující první tajemník, vykonávající současně funkci hlavy státu, na tom nebyl dobře, uvědomoval si, že se proti němu spojují všechny opoziční proudy v čele strany.

Dotyčného dobře zná, už od roku 1945 spolu seděli v pražském výboru strany. Nabízí mu koňak a oslovuje jej přátelsky „Fando“.

Fanda je právě František Kriegel, v té době především vlivný poslanec, předseda zahraničního výboru Národního shromáždění. Pro tuto funkci je kvalifikovanější než řada jeho následovníků. Kromě toho, že se zná s politiky z celého světa, také například aktivně hovoří osmi světovými jazyky. Okolnosti, za kterých se je naučil, nás provádějí světovou historií dvacátého století.

Narodil se roku 1908 v Haliči, tehdy součásti Rakousko- Uherska, v roce 1967 již patřící k SSSR. Maminka hovořila polsky, otec Rakušan německy. Tatínek už v jeho jedenácti letech umírá, rodina se protlouká spíše nuzně, František přitom ale zvládne střední školu a chce se zapsat na medicínu ve Lvově. Tam však platí pro Židy numerus clausus, a tak se rozhodne odejít do Prahy.

Medicínu studuje na místní německé univerzitě, kde začátkem třicátých let sleduje rozšiřující se fenomén hnědých košil a pásek s hákovými kříži. Jako Žid je jejich oblíbeným cílem. Protože nejodvážnějšími odpůrci těchto móresů jsou mladí komunisté, přidá se Kriegel k nim, a ještě jako student vstupuje do strany.

Po dvou letech sbírání zkušeností v pražských nemocnicích se doktor Kriegel přihlásí jako lékař do interbrigád, které podporují španělské republikány v občanské válce proti Francovi. Když ale v roce 1939 válka skončí, nemá se interbrigadista najednou kam vrátit, neboť Československo už neexistuje. Po porážce republikánů ustoupí přes Pyreneje do Francie, věří, že tato země levicovým bojovníkům poskytne azyl. Místo toho se dostává do dost brutálního internačního tábora. Podaří se mu z něj utéct a přemýšlí, co dál.

Červený kříž právě shání lékaře do Číny. Ta byla napadena Japonskem a tvrdost bojů mezi Asiaty překonává vše, co je k vidění v Evropě. V Nankingu dokázali Japonci během 6 týdnů zmasakrovat asi 300 tisíc civilistů. Kriegel se znovu hlásí a na čínských bojištích stráví jako frontový lékař šest let až do japonské kapitulace v září 1945.

Pak se vrací do Prahy, začíná se konečně věnovat civilní medicíně a ve volném čase se angažuje jako člen městského výboru KSČ. Po Únoru se dostane do vysoké funkce. Jenže pár let poté přijdou procesy, a Kriegel, který je náměstkem ministra zdravotnictví, Židem a navíc podle názoru mnohých agentem CIA (neboť v Číně oficiálně působil jako smluvní lékař americké armády), je takřka ideálním kandidátem na roli „zrádce“. Vždyť právě vysocí úředníci „židovského původu“ tvořili největší část obviněných v monstrprocesu se Slánským.

V knize se dozvíme, že i na Kriegla už byl připraven velmi obsáhlý spis. Před téměř jistou popravou ho zachránil Antonín Novotný, jeho někdejší kolega z městského výboru, který mezitím povýšil na prvního tajemníka KSČ. Musel ale odejít z ministerstva, pracoval jako závodní lékař v Tatrovce, později v nemocnici. Na začátku šedesátých let odjel na Kubu, kde místním revolucionářům pomáhal vybudovat systém veřejného zdravotnictví, který tam funguje doposud.

Teď tu Novotný, jeho zachránce, proti němu sedí a připomíná mu vše, co spolu zažili. Jenže zapomněl, že tento člověk není jenom politik, ale také rázný lékař. I poté, co v roce 1964 získal poslanecký mandát, zůstal Kriegel primářem na interně v pražské Thomayerově nemocnici. Primářem značně obávaným, a nepravidelná přítomnost jeho obávanost ještě zvýšila.

Poslanec Kriegel byl totiž schopen ještě v noci cestou z parlamentu zaběhnout na „přepadovku“ na své oddělení, všechny postavit do latě, chybující kolegyni oznámit, že ráno už nemusí chodit a neukázněným pacientům nechat přinést vedle postele rakev se slovy „tak to si můžete vlézt rovnou sem“.

Člověk, zvyklý oznamovat lidem fatální diagnózy, tedy nemá nejmenší problém navzdory starému přátelství sdělit nejmocnějšímu muži ve státě: „Tenhle vývoj nezastavíš, Tondo. Odejdi, dokud je čas, se vztyčenou hlavou.“

Nejdramatičtější rok v životě Františka Kriegla ale koňakem u Novotného teprve začíná. Kniha Ivana Fíly Muž, který stál v cestě ukazuje jeho příběh především ve vztahu k ostatním kolegům ve vedení strany a vlády - Dubčekovi, Smrkovskému, Černíkovi a především Husákovi. V tomto smyslu je „politickým dramatem“, jak říká pro ParlamentníListy.cz její autor.

„Já to nazývám biografický román. Když jsem byl malý, líbil se mi Vojtěch Zamarovský, to mě možná podvědomě ovlivnilo a v podobném stylu jsem se to snažil napsat,“ vysvětloval. Usiloval o čtivost textu i proto, aby oslovil mladou generaci.

„Forma má být čtivá, lehká, ale obsah musí být pravdivý,“ vysvětloval Ivan Fíla.

V tomto směru je v knize jedna výjimka, která ale nemění smysl jednání. Zvací dopis pro sovětské soudruhy, který je v knize citován v plném znění, předá Vasil Bilak na záchodě Pjotru Šelestovi, jako se to doložitelně odehrálo. Protože ale k předání dopisu ve skutečnosti došlo až při jednáních v Bratislavě, kam už na žádost SSSR František Kriegel s československou delegací nejel, rozhodl se autor přesunout tuto scénu o pár dní dozadu na jednání v Čierné nad Tisou, kterého se ještě účastnil a v knize je této schůzce věnován velký prostor.

„Ale i tady jsem dodržel princip vyšší pravdy, tedy že věci se staly, ale nemusely se stát přesně na tom místě a v tu hodinu,“ objasňuje.

Autor při práci pročetl množství materiálů. Kromě dokumentů a monografií čerpal například i z Krieglova archivu, který poskládal dohromady historik Martin Groman a student Daniel Štěpánek, který psal o této historické osobnosti diplomovou práci.

Cenným zdrojem byla i Krieglova korespondence s Františkem Janouchem ze sedmdesátých let. Autor rovněž hovořil s posledními pamětníky tehdejších událostí z jeho okolí, ať už politického, nebo lékařského. Nejdůležitějším spolupracovníkem byl však historik doktor Michal Macháček, který napsal velmi úspěšnou knihu o Gustávu Husákovi a autorovi obstaral nedocenitelné tajné dokumenty z moskevského archivu.

Kniha byla původně psána jako filmový scénář. A i ten našel uplatnění- právě je připravováno natáčení filmu, ve kterém si Kriegla zahraje Tomáš Töpfer a Gustáva Husáka Miroslav Donutil.

Dubček, Černík a ti další...

V knize sledujeme příběh Pražského jara, Krieglovo zvolení do významné funkce předsedy Ústředního výboru Národní fronty, jeho velké úspěchy na veřejných shromážděních, ale rovněž na povrch vyplouvající informace o jeho štěstí v padesátých letech, kdy možnost jeho zatčení a následné popravy byla velmi reálnou.

V průběhu času si Kriegel čím dál častěji uvědomuje, že situace musí skončit sovětským zásahem. Moskevští soudruzi jsou totiž čím dál nespokojenější, a na československé straně se objevuje stále méně smyslu pro realitu. „Oni byli ovlivněni i popularitou. Hlavně Dubček a Smrkovský. V člověku to zanechá stopy, když jej všichni plácají po ramenou a tleská mu zaplněný sál,“ myslí si Ivan Fíla. František Kriegel měl být v tu chvíli tím, který jejich nadšení naopak brzdil.

Obavy, že dojde k invazi, se u něj stupňují zejména po jednání československé a sovětské delegace v Čierné nad Tisou.

Bohužel většina ostatních je přesvědčena, že se jim to podařilo se Sověty „uhrát“. Cesta vlakem z Čierné je jedním z vrcholných momentů příběhu. Zatímco premiér Černík bujaře porcuje darované sele a snaží se okouzlovat půvabnou tlumočnici Tamaru, ostatní členové předsednictva jsou u slivovice v optimistické náladě, a nervózní Vasil Bilak se svými spojenci pije na kuráž v druhém vagonu, Kriegel společně s Josefem Smrkovským tuší průšvih.

Jeden z nejpozoruhodnějších momentů knihy začíná slovy premiéra Oldřicha Černíka:

„Co je, Franz, co seš takovej skleslej?“ řekl a podíval se na ostatní. „Helejte, Kriegla to nějak sebralo!“

Uchechtl se, nalil slivovici a podal ji Krieglovi. „Pojď, kopni to do sebe! Člověče, proč tě ti Rusáci tak nenáviděj?“

„Protože se z nich neposere,“ utrousil Smrkovský.

Černík se k němu otočil.

„No to já taky ne, Pepo, já taky ne! Ja su ostravsky chachar a u nas se na každu sviňu vaři voda!“

„Voni uvařej nás. Neslyšels je?“, řekl Kriegel.

„Hovno! Nevodvážej se!“, vyhrkl Černík. „Viď, Sašo?“

Dubček se podíval na Kriegla.

„Získali jsme čas, musíme to s nimi uhrát do sjezdu.“

„A pak už nás nezastavěj! Pak už nás nikdo nezastaví!“ vykřikl Černík a hodil do sebe dalšího panáka.

Podobné scény vyvolávají pochopitelnou otázku, jak moc věrné jsou dialogy, kterých se v knize objevuje velké množství. Zejména pokud probíhaly „za zavřenými dveřmi“ a nejsou z nich žádné zápisy. „Zrovna tato scéna ve vlaku je naprosto věrohodně podána, na základě vyprávění tlumočnice Reimanové,“ prozrazuje autor.

„Samozřejmě, ne všechny dialogy jsou napsány tak, jak proběhly, musel jsem si je trochu literárně upravit, jinak by byly nudné,“ říká Ivan Fíla. Některé rozhovory se dají dohledat v archivních materiálech, či jsou tam parafrázovány.

„Snažil jsem se je napsat tak, aby naplňovaly ducha postav a jejich psychologickou linku,“ řekl pro ParlamentníListy.cz.

Informace o událostech, které se v knize objeví, autor samozřejmě pečlivě ověřoval.

Ten židák bude viset jako první

Pak příběh Pražského jara graduje. Po jednání v Čierné nad Tisou československá delegace slíbí, že Kriegel už příště nebude její součástí. Sověti jej totiž nenávidí ze všech nejvíce. Zejména Pjotr Šelest, první tajemník KSSS na Ukrajině, který se tajně na československo- sovětské hranici schází s Vasilem Bilakem (i tato setkání s loveckou puškou jsou v knize představena).

Tento jestřáb při jednáních, na kterých je Kriegel přítomen, vykřikuje, že „nebude sedět u stolu s tímhle haličský Židem“ a jednou Bilakovi řekne: „Až k vám vlítneme, bude ten židák viset jako první! Osobně si to vezmu na starost!“.

I mezi československými soudruhy jsou jejich charaktery vykreslovány na vztahu k Františku Krieglovi. Například Josef Smrkovský mu po Čierné sice mezi čtyřma očima přizná, že ví, že se blíží průšvih, ale když pak přijde před televizní kameru, zase nasadí neodolatelný úsměv a ujišťuje diváky, že vše dopadne dobře.

Nejdramatičtějšími peripetiemi ale prochází Krieglův vztah ke Gustávu Husákovi, o kterém lze říct, že je základním vztahem celého dramatu. „Na tento vztah jsem se hodně soustředil, protože Husák hraje v těch událostech stěžejní roli,“ prozrazuje autor.

Na počátku pozdější prezident, v té době ve funkci místopředsedy vlády, sympatizuje s reformami a Kriegelovi i dalším dokáže i pomoci. Jako vrchol této fáze se těsně před 21. srpnem povede Husákovi tah, o kterém se příliš nemluví, ale který zásadním způsobem ovlivní průběh následujících událostí. A pro mnohé čtenáře nejspíš bude velkým překvapením.

Vše se změní po příjezdu okupačních vojsk. Do Moskvy na jednání se Sověty přiletěl Husák s prezidentem Svobodou, zatímco Kriegel tam byl společně s Dubčekem a dalšími eskortován z ÚV KSČ, kde je 21. srpna ráno sovětští vojáci zatkli a přes Polsko na Ukrajinu unesli. Husák při jednáních na Sověty zapůsobí velmi dobře. „Byl ambiciózní, pružný, ohebný a především posedlý mocí,“ vysvětluje autor knihy. V hlavách moskevských soudruhů se začíná odvíjet nápad, že by právě tento ambiciózní Slovák mohl v roli jejich favorita vystřídat Vasila Bilaka, který v srpnových událostech pokazil, co se dalo.

František Kriegel byl pevný a zásadový, což byl jeho charakterový znak už od dětství.

V knize o jeho charakteru svérázně promluví samotný Leonid Brežněv: „Už Stalin říkal, že největší nebezpečí jsou židobolševici. Dubčeka a ostatní zlomíme, jedině Kriegla ne, toho musíme zničit jinak“.

A podle toho vypadají i jednání. Kriegel od počátku odmítá podepsat jakoukoliv dohodu. Zastává názor, že podle práva nesmí zástupci československého státu podepsat nic, co neschválí parlament a tím vytrvale argumentuje, zatímco všichni ostatní účastníci jednání postupně začínají obracet.

Zejména zásluhou Gustáva Husáka, který je společně s prezidentem Svobodou nejagilnějším zastáncem dohody a přemlouvá všechny ostatní. Včetně Alexandra Dubčeka. Když mu první tajemník KSČ řekne „Já nepodepíšu, nejsem Hácha“, odpálí jej jeho budoucí nástupce slovy „Soudruh Brežněv není Hitler“.

Na Kriegla generál Svoboda nefunguje, takže úkol přesvědčit zatvrzelého kolegu k podpisu nakonec od Sovětů dostane právě Husák. „Byl to v podstatě úkol, na kterém měl Sovětům ukázat, co dovede,“ vysvětluje autor. Poté spolu někdejší spojenci stráví několik dlouhých, dramatických rozhovorů mezi čtyřma očima.

Když to ve finále Husák zkouší přes Krieglovu manželku Rivu, hlavní hrdina knihy mu řekne:

„Jak dlouho se známe, Gusto? Kolik jsme toho spolu prožili? Pro svý přesvědčení byls ochotnej zemřít. A teď to chceš všechno hodit za hlavu?“

„Tohle je jiná situace. Máme odpovědnost za národ, musíme najít řešení. Politika jsou kompromisy“.

„Ano, ale ne zrada“.

Následně je Kriegel od československé delegace izolován a držen v budově KGB. Když je všemi ostatními podepsán Moskevský protokol, vymíní si československá delegace, že se Kriegel musí vrátit s nimi. Po určitém naléhání na to Brežněv přistoupí.

V letadle se pak odehraje dialog Husáka s Krieglem, do kterého se zapojí i Josef Smrkovský, který vzdoroval velmi dlouho, ale nakonec se rozhodl podepsat.

Přišel Husák a sedl si na druhou stranu uličky.

„Mohlo to skončit mnohem hůř, Franto, uvědomuješ si to? Kdybysme všichni byli tak nezodpovědný jako ty, tak už teď do našich lidí střílej.“

„Zkus se těm lidem podívat do očí, až se vrátíš,“ řekl Kriegel.

Přišel Smrkovský a přisedl si k němu.

„Co nám jinýho zbejvalo, Fando?“

Kriegel se mu podíval do očí.

„Nepadnout na kolena a neposrat se.“