Podle Illnerové si ale případné změny lidé spíše osvojí podle toho, co jim osobně vyhovuje. Někteří prý budou rádi, protože jim přechod na letní čas zvláště na jaře vadí, jiní budou naopak smutní, protože budou mít kratší odpoledne a v létě stráví méně času na sluníčku. „Když se vrátíme ke starým poměrům, nikomu se nic nebude plést. Kdo bude chtít, v létě si stejně přivstane, protože ho sluníčko dřív vytáhne z postele,“ dodala.

Problém podle ní nebyl v zavedení letního času, ale v jeho formátu. Až do roku 1995 trval v Česku letní čas šest měsíců. Od roku 1996 se prodloužil na sedm měsíců a jeho délka se shoduje s termínem uvedeným ve směrnicích Evropského parlamentu a Evropské rady. „Pokud se zaváděl, mělo tomu tak být někdy v květnu, aby lidé vstávali do sluníčka. Ne na sedm měsíců,“ poznamenala.