(Ne)spravedlnost v České republice a její excesy. Tak se jmenoval seminář, pořádaný ve čtvrtek v Poslanecké sněmovně pod záštitou předsedy ústavně právního výboru Radka Vondráčka.
Živo bylo už před začátkem debaty, na akci byla rozdávána kniha Marie Formáčkové Zločiny beze zbraní. Původně měl být rozdáván i její čerstvě vydaný druhý díl, jeho distribuci ale nedávno předběžným opatřením zakázal brněnský městský soud.
O druhém díle knihy Zločiny beze zbraní jsme již psali.
Který z uvedených lídrů má vaši největší důvěru?Anketa
Důvodem rozsudku bylo „vyvolání pochyb o morálním profilu žalobců“, když v jedné z kapitol popisovala kauzu, ve které byli státní zástupci v roli obžalovaných, ale byli osvobozeni.
Knihu organizátoři ze spolku Šalamoun původně chtěli rozdávat, protože zmiňovala i příběhy, o kterých se mělo hovořit. Nakonec se ale rozhodli akci na sněmovní půdě nekompromitovat prolamováním soudního zákazu, byť si o něm zjevně mysleli své.
„Dospěli jsme k názoru, že by tento postup mohl být mediálně zneužit a zdiskreditoval by celou konferenci a její seriózní obsah,“ uvedli pořadatelé.
Téma si ale přesto našly Seznam Zprávy.
Taktéž předseda ústavně právního výboru Sněmovny Radek Vondráček ve své úvodní zdravici zmínil, že akce by neměla být „protisystémovým setkáním“, ale věcným seminářem, ze kterého by si i on odnesl důležité poznatky pro další legislativní práci.
Předseda výboru ujistil, že on tentokrát nechce mluvit, ale poslouchat, protože v dohledné budoucnosti přijdou do Poslanecké sněmovny klíčové normy trestního práva. Novela trestního zákoníku a zcela nový trestní řád.
Kde je ministerstvo? Náměstek popřál úspěch a běžel
Úvodní slovo k semináři původně přislíbil předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, ale nedodal jej. Pozvánky ignorovali i všichni státní zástupci.
Náměstek ministra spravedlnosti Antonín Stanislav popřál semináři úspěch, shrnul, jaké legislativní novinky ministerstvo právě chystá a jakými směry se ubírá jeho uvažování o represivní politice státu, načež se omluvil, že zase musí běžet. Zaskočil tím mnohé účastníky, kteří očekávali, že zástupce ministerstva bude poslouchat podněty a diskutovat o nich.
O problémech státního zastupitelství při absenci státních zástupců hovořili bývalá nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká a ústavní právník Zdeněk Koudelka, který ve struktuře veřejné žaloby také působil v minulosti. Ze všech problémů si kvůli časovému limitu příspěvku vybral jediný, ale podle něj ten zcela určující. Naprostou absenci zodpovědnosti státních zástupců za své konání.
Připomněl mediálně známé případy nezákonností páchaných vrchními státními zástupci pod vedením Lenky Bradáčové a Ivo Ištvana, které opakovaně „přikrývalo“ i Nejvyšší státní zastupitelství Pavla Zemana.
Tato „nesvatá trojice“ podle Koudelky ukázala potřebu ukotvit limity pravomocí státních zástupců legislativně, odchod těchto tří tváří systému podle něj nic neřeší.
Zmínil nejvýraznější právnické excesy státního zastupitelství v jejich éře, zejména konstrukci, že plat vyplácený za práci je hospodářská škoda (kauza Vitásková – Vesecká) a školácké nepochopení rozdílu mezi cenou zjištěnou a cenou obvyklou, na kterém státní zástupkyně, původně pracovnice protikorupční neziskové organizace, mnoho let ničila životy mnoha lidem v kauze zastupitelů Postoloprt. K vítězství rozumu v této kauze významně přispěla advokátka Jana Zwyrtek Hamplová, dnešní senátorka.
Psali jsme:
Hlavní problém vidí Koudelka v tom, že za škody orgánů činných v trestním řízení odškodňuje stát prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti. To přitom není viníkem, takže se formálně omluví, pošle stanovenou částku, a tím je vše vyřízeno.
„Nezákonnostem svého konání musí státní zástupci čelit přímo,“ zdůraznil Koudelka. Realita místo toho funguje tak, že Ivo Ištvan byl po mnoha nezákonnostech svého státního zastupitelství odstaven přesunutím na Nejvyšší státní zastupitelství, což rozhodně není výchovné.
Řešením by podle Koudelky bylo, aby se státní zastupitelství, které v kauze stíhalo, muselo za nezákonnosti omlouvat osobně. A jeho předseda žádat Ministerstvo spravedlnosti, aby mu dalo peníze na úhradu škody.
Bývalá nejvyšší žalobkyně Vesecká k tomu poznamenala, že před rokem 1989 měla generální prokuratura svůj inspekční orgán, který měl pravomoc přezkoumávat excesy všech žalobců. Nyní je tato možnost omezena na kárné žaloby, které může podávat vedoucí příslušného zastupitelství, nejvyšší státní zástupce nebo ministr spravedlnosti.
K tomu se přihlásila bývalá ministryně spravedlnosti a rovněž účastnice semináře profesorka Helena Válková. Ministři to podle ní se sebevědomými státními zástupci mají velmi složité, s čímž má řadu osobních zkušeností.
Ona sama si pamatuje, jak si státní zástupci sami chtěli napsat zákon, který by upravoval jejich činnost a odpovědnosti vyžadoval ještě méně. Odmítali jakoukoliv jinou dohodu a ona nakonec právě kvůli tomu musela na ministerstvu skončit.
„Pohnout s mechanismy státního zastupitelství je velmi obtížné a velmi nebezpečné. Já držím palce současnému panu ministrovi. Také sledujte, jak už se na něj útočí,“ připomněla.
Mašinerie je nastavená na odsouzení
Pak hovořil John Bok z pořádajícího spolku Šalamoun, který už třicet let usiluje o eliminaci nespravedlností ze soudních řízení. Zmínil kauzu „zakázané knihy“, která podle něj vyvolává otázky po svobodě slova. A poté vyprávěl, jak spolek Šalamoun vznikl právě proto, že se ukázalo, že demokratické mechanismy k očistným procesům ve strukturách státního zastupitelství nevedou a žalobci a soudci různých instancí se navzájem kryjí a ničí lidem životy.
V poslední době navíc podle něj podobných excesů přibývá, současně s tím, jak se zejména na soudech rozmáhá právní nihilismus a formalismus. Soudci to prostě chtějí mít hlavně řádně zprocesované a otázka spravedlnosti je trápí čím dál méně. To se podle Boka spojuje s pocitem nadřazenosti a u některých soudů to vytváří až mafiózní vztahy a praktiky.
Prakticky totéž potvrdil v dalším příspěvku semináře advokát Prokop Beneš. Soudní mašinerie je podle něj nastavená na to, aby se člověk, který v ní uvízne, „odstíhal“ a odsoudil. Opačný výsledek – zproštění a dokonce odškodnění – obvykle bývá velmi náročné.
Advokát by v tom ale neviděl jen zlou vůli soudců. Vede k tomu podle něj celý systém. Když se k tomu připočte, že soudci někdy nemají čas se pořádně seznámit se spisem, soudí se podle něj často „na pocit“. V zájmu spravedlnosti musel přiznat stejný problém na straně obhajoby. Složité kauzy v kombinaci s nízkými tarifními odměnami vedou k tomu, že ani advokáti spis dokonale neznají a jejich obhajoba není efektivní.
„Lidé si po letech v tom systému připadají jako číslo spisu. Proto se v řízení jde po procesních věcech, vytrácí se snaha po hledání spravedlnosti,“ shrnul.
Zmínil i fenomén mediálního tlaku na soudce, který je veden k co nejpřísnějšímu trestání. Novináři, kteří přes vykrádání pikantností z odposlechů vykreslili obžalovaného jako monstrum, u kterého o vině není sporu, následně vytvářejí dojem, že „zprostit je skandál“, což soudce samozřejmě ovlivní.
Státní zástupci rovněž razí zásadu, že v pochybnostech žalobu podávají, ať se s kritikou za případné osvobození vypořádá soudce.
Důsledkem toho podle advokáta Beneše je „olympiáda“ mezi státními zástupci, kteří spolu soutěží, jak vysoké procento „odsouzení“ mají.
Byly doby, kdy státní zástupce měl nadhled a důstojnost. Současná generace je podle advokáta spíše bojovná a u trestních řízení se to hádá tak, jak to v minulosti bývalo jen u řízení civilních, ve kterých stojí na obou stranách sporu advokáti.
Výzkum Válkové: Stejný zločinci, jiné rozhodování
Debaty se účastnila i profesorka Helena Válková, poslankyně a předsedkyně podvýboru pro justici. „Justice v řadě případů není spravedlivá,“ shrnula své poznatky od občanů, které jí prý přicházejí skutečně na denní bázi.
Když se zamýšlela nad důvody, zmínila zásadu starořímských právníků „bez morálky jsou zákony prázdné“ a rozdíl od sousedního Německa, kde jsou na soudce mnohem přísnější kritéria jak odborná, tak morální. Výsledkem je vyšší právní kultura.
Ona sama vidí jako hlavní problém soudů nekonzistenci jejich rozhodování. Zásada „ve stejném stejně, v rozdílném jinak“ se podle Válkové v českém podání dostala do naprosto absurdního stavu, kdy různé soudy řeší stejné situace zcela odlišně.
Válková sama si dělala analýzu na konkrétním případu rozhodování o podmínečném propuštění z výkonu trestu. To probíhá před soudem, v jehož obvodu je příslušná věznice a protože v nejpřísnějším vězeňském režimu máme pouze dvě zařízení, dá se to srovnávat poměrně snadno.
Exministryni k tématu přivedla osobní zkušenost, když jí několik vězňů prosilo, jak dosáhnout přeložení z věznice Valdice do věznice Mírov. Opačným směrem nechtěl téměř nikdo. Protože Mírov se nachází v nepříliš přívětivém kraji severní Moravy, vrtalo Válkové hlavou, proč po tom tolik touží.
Pochopila ze svého výzkumu. Okresní soud v Jíčíně, pod který spadá věznice Valdice, vyhoví v průměru třinácti procentům žádosti o podmínečné propuštění, okresní soud v Šumperku (věznice Mírov) ale plným 46 procentům. Přitom se jedná o srovnatelné situace, obě věznice mají stejný režim a velmi podobnou strukturu vězňů.
Tyto konkrétní analýzy jednoho rozhodování podle Válkové ukazuje, že česká justice celkově není jednotná, ani spravedlivá.
Tento názor potvrdil i poslanec Patrik Nacher, další z diskutujících. Ten není právník, ale dlouhodobě se věnuje ochraně spotřebitelů. A mnohokrát zažil, že klienti kteří podepsali identickou úvěrovou smlouvu odešli od soudů s rozdílnými verdikty.
Ve spotřebitelském právu je podle Nachera řešením institut hromadných žalob, který tyto klienty sloučí do jedné kauzy a před jeden soud.
Renata Vesecká v reakci na Nachera poznamenala, že tato „osobitost“ a kreativní přístup je bohužel tolerována i ve státním zastupitelství, kde by naopak měla být hiearchie a jednota. Jenže „vedení nesjednocuje a nevede“.
Po přestávce se druhá část semináře zaměřila na další problémy. Václav Peričevič ze spolku Šalamoun, který první část moderoval, vystoupil s úvahou o nefungujícím institutu obnovy řízení.
Renata Vesecká přednesla příspěvek týkající se institutu milostí a jejich udělování.
Právník Pavel Hála se pak zamýšlel nad rolí institutu spolupracujícího obviněného, jejími výhodami, ale i riziky, která dokumentoval na kauzách Stoka a Krov.
Další příspěvky rozebíraly roli znalců, která je trvalým problémem české justice, nebo mimořádné rozpory v rozhodnutích soudů, které naznačila už profesorka Válková.
Doktor Miroslav Špadrna referoval o nefungujícím odškodňováním obětí svévole státních orgánů a inženýr Ivo Štika o podivných metodách žalobců a vyšetřovatelů v kauze vyšetřování zakázky pražského dopravního podniku.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
pepa ov
