Namísto do kraje jsem se tentokrát projela do televize Nova. Výjimečně. Média většinou odmítám, protože musím volit mezi prací a vlastní prezentací. A vždycky, když kývnu na nějaký rozhovor, musím dříve ze sněmovny, z výboru, z podvýboru, pracovní skupiny, nebo z nějakého důležitého jednání a je těžké na „vahách“ vybrat prioritu.
Ovšem TV Nova mě pozvala na rozhovor o rodinné a pronatální politice. A to mi přišlo zásadní. Kdy naposledy jste slyšeli v televizi řešit demografickou krizi? Ač je to krize existenční, téměř se o tom nemluví.
Překvapil mě milý moderátor, který, ač se prvních 19 minut – pro mě překvapivě – dotazovat na konflikt na Blízkém východě a schodek rozpočtu, a tak nám bohužel na rodinnou politiku zbylo pouhých 10 minut, byl vlastně úplně normální. Zdaleka ne tak útočný, jak jsme my, Motoristé, v médiích zvyklí. A tak asi beru Novu na milost a budu tam klidně jezdit častěji. :)
Je novinář víc, než kdokoliv jiný?
Není dne, v němž bych nepřemýšlela nad současnými novináři a jejich nároky. To proto, že teď mají nás, Motoristy, za hrobaře a přehnané kritiky médií. Nejenže slibujeme zrušení koncesionářských poplatků, ale ještě navíc jsme drzí na novináře. Někdy je nechceme pouštět na tiskovky, leckdy jim drze odpovídáme „jsme hrozní, já vím…“ a jindy je zase náš koaliční partner, premiér Babiš, rovnou na tiskových konferencích pomlouvá. Zrovna nedávno jsem poslouchala nějaký podcast, kde to hodnotili jako velmi špatnou vlastnost současné vlády, obdobně, jako u amerického prezidenta Donalda Trumpa, který tím prý, stejně jako my, samozřejmě jenom ztrácí a rozděluje společnost.
No, já nevím. Můžeme se nad tím zamyslet. Kdysi jsem také patřila mezi novináře. Možná si někteří vzpomenete, že jsem dokonce stála u založení média V.O.X. TV a mnoho debat tam moderovala. Uznávám, že je to práce těžká, zvlášť, když ji chcete dělat pořádně a vykonáváte opravdovou investigativu. Nikoliv pouze přebíráte jednotlivé tweety politiků a píšete o tom bulvárně – názorové články. Taky je to většinou práce slušně placená.
Byla jsem však jako novinářka nadřazena jiným profesím? Byla jsem snad důležitější, než kdokoliv ostatní, jen proto, že někam píšu a někdo to čte? Měla jsem snad větší právo na informace, než jiní lidé, jen proto, že se jakési médium rozhodlo, že mě zaměstná? Bylo to, že jsem novinářkou, a mám jakousi akreditaci, důvodem pro to, aby mě pustil kdokoliv kamkoliv a kdykoliv si zamanu? Nemyslím si. A taky jsem nikdy neměla důvod se vůči druhým nebo dotazovaným nadřazeně chovat. Když mě někdo odmítnul, vyhodil, nechtěl odpovědět na otázku, prostě jsem „musela jít dál“.
Možná že je to špatně. Možná že novinář má být právě tím, co ho vyhodíte dveřmi, a on vleze zpět oknem, vyhodíte oknem, a on vyleze po okapu… Ale možná, že tohle platilo dřív. V dobách, kdy jsme neměli internet a sociální sítě, v dobách, kdy novináři museli být opravdu tak trochu detektivy, tak trochu policisty, tak trochu akčními hrdiny, aby vše vysledovali, ověřili, vyšetřili a dostali se tam, kam se ostatním nedaří. Jenže dnes jsou novináři velmi často pouzí obyčejní lidé, kterým stačí číst světová média, články jen přeložit a zkopírovat. Všichni se stali tak trochu novináři bulvárními, názorovými, aktivistickými, takovými, kterými – a teď řeknu věc velmi riskantní – dokážeme být myslím skoro všichni, mít na to žaludek, malinko talentu na psaní, a sebevědomí. A to je prostě věc, kterou musíme brát v potaz.
Každá debata na baru má větší úroveň, než ta u Moravce
A s tím taky klesající důvěru v média. To nejspíš proto, že se většina médií nebojí sdílet věci naprosto neověřené, a tedy dezinformovat, aniž by jim to bylo vůbec blbé. „Jsme přece novináři a musíme sdílet i spekulace, které jsou ve výsledku daleko od reality,“ odpověděl mi nedávno jeden novinář na podobnou výtku.
A já teď, s dovolením, odskočím k nedělním Otázkám Václava Moravce. Pustila jsem si je, samozřejmě ze zvědavosti, protože produkce donutila Václava Moravce býti objektivním a pozvat si tam i lidmi zvoleného předsedu SPD a předsedu sněmovny Tomia Okamuru. Přiznám se na rovinu: Vydržela jsem to asi tak jednu třetinu. A to – věřte mi – jsem divák velmi otrlý.
Už výběr hostí úplně nelahodil mému uchu ani oku. Ona totiž Markéta Pekarová Adamová je vlastně taková Mirka Němcová v mladším provedení. A ani jednu „na druhou“ koukat netřeba. Pekarové vzdychání, pokaždé, když Okamura mluvil, mě obtěžovalo, ale dokázala bych to překonat. Dokonce i to, že použila naprosto prokázanou dezinformaci, a tedy „íránskou kauzu Filipa Turka“, za kterou se i tajné služby vysmály v minulosti jak aktivistům, tak novinářům. Opravdu za hranou bylo to, že namísto, aby ji moderátor, který by se alespoň mohl snažit zachovat trochu objektivity a hrát „ďáblova advokáta“, napomenul, tak s ní onu sprostou a ubohou lež začal rozvíjet. (Víte, já tehdy na tom veřejném slyšení, kde se tato kauza řešila, byla. A tak vím o věci víc, než dost. Ale pokud bych byla moderátorka a nevěděla bych o tom zhola nic, jak se očividně stalo Moravci, tak buď bych tu věc zarazila, nebo to neutrálně ukončila s tím, že nic takového nebylo prokázáno, dokonce ani tajnými službami a ministerstvy, a tak se v tom nebudeme hnípat dál. Ale ono ne!) On ji tam prostě nechal rozvíjet prokázanou lež. I dosud bych to ještě dokázala vydržet, ostatně, v České televizi jsme si na něco takového už dávno zvykli.
Ale víte, kdy jsem to pro zachování vlastního zdravého rozumu musela vypnout? Když Pekarová neustále a neuvěřitelně skákala do řeči Okamurovi a nenechala ho doříct jedinou větu. Když ji předseda sněmovny napomenul a ani po desátém upozorněním s tím tato „dáma“ nepřestávala, požádal o pomoc moderátora. Ten nejen, že nepomohl, ale ještě nechal Markétu Pekarovou Adamovou vyřvávat, že ona mu do řeči skákat prostě bude, protože nesnáší lži a manipulace, a má tak právo Okamuru překřičet. Víte, já ani nevím, jestli Okamura lhal nebo mluvil pravdu. Je mi to vlastně úplně jedno, přes Pekarovou mu nebylo stejně rozumět. Pekarová, která si nevidí do pusy, a dezinformuje tam jako správný dezolát, říká pár minut poté, jak nenávidí lež! A já zase, dámy a pánové, nenávidím takové očividné pokrytectví a na něco takového koukat vlastně nemám zapotřebí. Víte, já kdysi provozovala bar. A řeknu vám, že každá opilecká debata na baru měla větší úroveň.
Vydá se Moravec cestou Bastlové?
To, že Václav Moravec ohlásil svůj poslední díl, jsem upřímně řečeno očekávala hned od chvíle, kdy bylo oznámeno, že byl donucen Tomia Okamuru pozvat do debaty. Že se mi to potvrdilo pro mě tedy nebylo žádným překvapením. Jsem zvědavá, kým ho Česká televize nahradí, a ač doufám, že to bude posun k lepšímu, rozumějte: k větší objektivitě, přílišné naděje si pro jistotu nedělám. Vždycky jsem ráda příjemně překvapená, než naopak.
Václavu Moravci přeji štěstí jinde. Ostatně, když si založí vlastní podcast, vydělá si pravděpodobně více peněz, než ve veřejnoprávním médiu. A protože bylo vždycky až příliš vidět, na čí stranu je nakloněn, bude mu takový ten klasický podcastový rozvolněný formát sedět o něco víc. Tam jsou přece jen rozhovory „po srsti hosta“ formátem vítaným. Může být další takovou Marií Bastlovou, která všechny „z té špatné strany“ ničí jako nejobávanější bachařka ve vězení se zvýšenou ostrahou, zatímco svoje oblíbence, třeba právě Markétu Pekarovou Adamovou, zpovídá naprosto bez opozice, a kouká na ně přitom jako na svatý obrázek.
Moje první krize ve sněmovně
Ale vraťme se z neděle a od úvahy o médiích zase doprostřed týdne a do sněmovny. Plénum pro mě bylo tento týden opravdu náročné. Krom druhého čtení rozpočtu jsme projednávali klasické body. Od rána do večera, leckdy do noci. Každý den. Bez přestávky. Tady se svěřím, že prvně jsem zažila takovou tu opravdovou krizi, kdy jsem se musela předávkovat kávou a energy drinky, abych nezapadla pod židli, na které jsem proseděla většinu týdne.
Den po dni mi byla z nevyspání čím dál větší zima. Ve středu jsem už oblékla svetr, ve čtvrtek jsem se klepala jako nějaký feťák na absťáku a při mém vystoupení u pultíku jsem musela hodně pracovat na tom, aby nebyl v mém hlasu slyšet třes, a v pátek jsem si alespoň na pár minut musela jít lehnout na podlahu do kanceláře. Moje tělo totiž přestávalo fungovat a cestou na toaletu se mi podlamovaly nohy. Za celý týden jsem naspala asi 9 hodin, a to jsem relativně mladý a zdravý člověk. Jak tohle pravidelné tempo zvládají poslanci starší a ostřílení, to opravdu nechápu, s pokorou se jim klaním, a musím vyzjistit všechny jejich triky, protože je očividně budu potřebovat. Snad mi, jako abstinentovi, nenavrhnou pít. :) Hned ode dneška totiž nastupujeme podobný režim zas.
Nevydání Babiše a Okamury
Babiše ani Okamuru jsme nevydali. Každému, kdo by o tom chtěl snad vědět víc doporučuji projev mé zkušené kolegyně Renaty Vesecké, která perfektně argumentačně a legislativně shrnula, proč nemůže hlasovat pro Babišovo vydání. Případ Tomia Okamury o údajně rasistickém plakátu mi přišel opravdu směšný. A především: prokazatelně politický. V kousku mojí řeči stálo například:
„Proč je zrovna černoch s nožem na plakátu nebezpečný? Protože snad nevěříte lidem, že by to mohli pochopit jako nadsázku a obávali se migrace nikoliv na základě jiných faktů a informací, ale na základě plakátu? Opravdu? Opravdu chcete takto pohrdat zdravým úsudkem člověka – přirozeně skeptického tvora, který ověřuje a prověřuje a tvoří si názor nakonec vždycky sám? Opravdu chceme pohrdat inteligencí vašich i našich voličů natolik, že jim nevěříte, že nerozeznají politickou nadsázku? Že nerozpoznají politický slogan?
V tom případě byste se měli začít bát i v mnohých dalších případech.
Měli byste se začít bát, že díky vašim nesplněným slibům snad lidé naprosto přestanou věřit v politiku. Měli byste se začít bát, že díky vašim propagačním plakátům, kde přirovnáváte Babiše k Putinovi, by snad mohli lidé panu premiérovi cíleně na základě vašeho přirovnání ublížit. Třeba praštit ho po hlavě holí. Hodíte tu vinu na sebe? Na vaše hloupé billboardy rozvěšené po celé republice?
Pohrdání inteligencí vlastních lidí není symbolem demokracie ani náhodou. A já chci žít v demokracii. Ať už mi politické plakáty přijdou jakkoliv hloupé…“
Stále si vůbec nepřipouštím, že žiji ve světě, kde opravdu celý den jednáme o vydání a potenciálním potrestání politika na základě jeho svobody projevu. Ale možná bych si konečně tento novodobý svět měla začít připouštět. Protože se – nejspíš – neprobudím po několika letech, a nezasměju se tomu, že všechno to, co se v posledních letech dělo, od příšerného covidového vězení až po zfeminizovanou a hyperkorektní společnost, byl vlastně jen hrozný sen. Totiž sen, co se zdá nám všem, bývá většinou realitou.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovalo 5 čtenářů)
Vnímáte novináře stejně jako Gabriela Sedláčková?
