V současném Turecku prý jistě nepanuje ideální situace. Dochází k zatýkání, mnoho lidí skončilo na dlažbě a další nesmějí vycestovat ze země půlměsíce. Krejčí k tonu ovšem přidává jedno „ale“. „Jenže nelze být skeptický vůči zpravodajství mainstreamových sdělovacích prostředků například o Ukrajině či Sýrii, a věřit všemu, co říkají tatáž média o Turecku. Je tu stejná tendenčnost, lenivé přebírání zajímavých zpráv na úkor hledání důležitých informací, embargo na to, co se nehodí. Především nevíme, co pučisté zamýšleli – kolik oni chtěli vyhodit lidí z práce a zatknout či případně zabít odpůrců. Turecký prezident Recep Erdogan dnes mluví o ‚rekonstrukci státu‘. Kolik lidí bylo vyhozeno z práce při takovéto rekonstrukci v roce 1989 ve východní Evropě?“ ptá se.

Turecký prezident Erdogan musí navíc řešit problém, který nás v moderních dějinách nikdy netrápil. Hlava země půlměsíce se snaží podřídit armádu civilní správě a politické moci. Doposud to v Turecku bylo tak, že armáda stála vedle politické sféry a během druhé poloviny 20. století opakovaně zasahovala do situace v zemi, přičemž tamní politici se jí podvolovali. Otázkou ovšem je, jak bude tato armáda využita, až se skutečně podřídí civilní moci. Armáda byla dosud chápána jako garant sekulárního vývoje státu. A Erdogan patří k příznivcům umírněného politického islámu.

Oskar Krejčí také varoval před prvoplánovým spojování islámu a terorismu. Ve shodě s papežem Františkem politolog připomněl,. že se teroristických útoků dopouštěli i křesťané. Ať už mluvíme o Velké británii, o Německu či o Itálii, ani o jedné zemi nebylo ve 20. století možné říci, že by tam převažovalo muslimské obyvatelstvo. Pro občany však nebyly teroristické útoky ničím neznámým.