Příklady tří méně nápadných, ale z pohledu dopadu na diváka docela zásadních pochybení České televize si spolu s důkladným rozborem mediálního ohlasu udělování vyznamenání u příležitosti státního svátku vybral Petr Žantovský pro ohlédnutí za tím nejzajímavějším, co bylo možné v uplynulém týdnu zaznamenat v českých sdělovacích prostředcích. „Často tu připomínám, a také studentům to říkám pořád, že někdy mnohem důležitější je to, co se v médiích neřekne, než to, co se tam řekne. Pak je třeba uvažovat o tom, proč se to tam neříká a v zájmu koho se to neříká. Uvedu tři příklady toho, jak se Česká televize chová a jakým způsobem na některé věci nereaguje. A můžeme se jen dohadovat, jestli tak činí z hlouposti nebo z nějakého zájmu,“ říká pro ParlamentníListy.cz mediální analytik Petr Žantovský.
Začíná nedělní, poměrně dlouhou, téměř pětiminutovou reportáží v Událostech o vynikajícím vynálezu, který může snížit riziko úrazů na železničních přejezdech. „V nedávné době jich bylo v důsledku nefunkčních zařízení nebo nezodpovědných řidičů hodně. A nějaký tým techniků vymyslel velmi průlomové zařízení, které dokáže zabránit havárii i v případě, který se zdá být docela beznadějný, třeba kdy už auto vjelo na kolejiště, a dokáže to pomocí čidel zaregistrovat a lokomotivu zastavit, přibrzdit nebo snížit její rychlost. Přišlo mi to velmi zásadní. A člověk, který v reportáži zmíněné zařízení představoval, řekl: ‚Víte, ale my to nesmíme nikam montovat, protože to musí projít schválením Evropské unie.‘ Tečka. Dál ta reportáž nepokračovala,“ diví se mediální odborník.
Slouhovská mentalita, v níž nás utvrzoval Havel, páchá v médiích velké škody
Čekal by, že se novinář zeptá, jaká instance v Evropské unii to musí schvalovat, proč to musí schvalovat, jestli ochranné zařízení na českých železnicích podléhá nějakým zásadním směrnicím evropským a podobně. „Hlavně se nezeptal, kdo tedy v té Evropské unii, která se k tomu má vyjadřovat, což může trvat několik měsíců, bude hradit škody, které mezitím vzniknou tím, že to nesmějí namontovat. Kdo bude odškodňovat životy, které vyhasnou na těch přejezdech? Na to se naši novináři neptají, berou to fakticky. Stejně jako v předlistopadových časech, když v Moskvě nebo na krajském výboru rozhodli, že zelená krychlička je červený trojúhelníček, tak to vzali tak, že je to červený trojúhelníček, a hotovo,“ srovnává Petr Žantovský a připomíná výrok řeckého filozofa Démokrita: „O bozích říkejme, že jsou.“
Psali jsme:
„To se mi vybaví vždy, když vidím ty naše mediální kandrdasy, jak se neumějí zeptat, jak berou na vědomí všechny ty hovadiny, které se na nás sypou z různých nadnárodních a jiných institucí. My tu máme vynikající technologické zařízení, které může zachraňovat životy, ale nesmíme ho nikam montovat, protože se k němu nevyjádřila Evropská unie. Nikdo neví, proč se nevyjádřila, protože náš novinář se nezeptá. To je otrocká, slouhovská, poslušná mentalita, kterou v nás chtěli kdysi někteří vybudovat a již v nás posiloval Václav Havel, když nám opakoval téměř celých dvacet let po převratu, jak jsme slabí, líní, hloupí, špatní, neschopní a jak máme hledět na ty vzory v Berlíně nebo pak v Bruselu. Ta slouhovská mentalita zejména na mladé generaci, která dnes především dělá média, páchá a ještě napáchá velké škody,“ myslí si mediální analytik.
Na rozdílné zájmy Prahy a jejích městských částí se redaktor nezeptal
Druhý příklad pochybení České televize našel ve čtvrtečních Událostech, komentářích, v nichž moderátor Daniel Takáč zpovídal bývalého pražského primátora Tomáše Hudečka. „Týkalo se to samozřejmě krize na pražské radnici, která vykulminovala téměř rozpadem koalice ANO, socdem a té pestré party kolem pana Stropnického juniora. Nu a zajímavé na tom rozhovoru, v němž pan Hudeček pana Takáče navzdory očekávání docela přehrával, byla věta, o kterou mi jde. Pan Hudeček říkal, že jednou ze špatných věcí na současné radnici je skutečnost, že se tam kumulují funkce. To by byla věta, pod kterou by se dalo podepsat. Ale on to demonstroval na příkladu, což ocituji: ‚Paní radní Plamínková je zároveň starostkou jedné městské části, což je samozřejmě v konfliktu‘,“ konstatuje Petr Žantovský.
Za podstatné nepovažuje to, z jaké strany Jana Plamínková je, ale zaujalo ho, že se po tomto Hudečkovu výroku šlo v debatě dál. „Pan Takáč nezareagoval, zřejmě mu přijde normální, když je někdo starostou městské části a zároveň radním na velké Praze, že je v konfliktu. Já ale přemýšlím, proč je v konfliktu. Z čeho se skládá Praha? Nu, z městských částí. Má tedy magistrát jako svrchované vedení hlavního města a jeho městské části rozdílné zájmy? Jaké zájmy? Ekonomické zájmy? Zájmy ten či onen městský majetek prodat, pronajmout, zašmelit, ukrást? Kdo má jaké zájmy? Proč se náš investigativní novinář Takáč neptá, jak je to podle pana Hudečka možné a jaká zkušenost vede pana Hudečka k dojmu, že paní radní a starostka Plamínková je v kolizi zájmů, když je zároveň radní a starostka?“ sype mediální odborník otázky z rukávu.
Podprahová reklama České televize pro privátní server
Pokud je městská část v rozporu a v kolizi zájmů s velkou Prahou, tak by se velká Praha buď měla rozdělit na městské části a udělat z nich drobné gubernie pro jednotlivé starosty, nebo by se mohl zrušit magistrát. „Jestliže není identifikovaný se zájmy svých městských částí, pak je fakt zbytečný. A stačí tam jeden koordinační výbor na přerozdělování financí pro celou Prahu, které jdou tu do školství, tu do dopravní infrastruktury, tu do architektonické výstavby. Ale jinak je celý barák se spoustou zaměstnanců, radních a zastupitelů úplně zbytečná instituce a všechny miliony, které ročně požere, jsou zbytečně vynaložené, protože magistrát podle pana Hudečka je v rozporu se zájmy svých městských částí. Všechno, co jsem teď říkal, měl říkat pan Takáč. Neřekl ani ň,“ pozastavuje se Petr Žantovský.
Třetí případ pochybení v podobě zase jiné manipulace zaznamenal v pondělních večerních zpravodajských pořadech. „Ve všech – od hlavního po noční – se probírala jakási nevyčerpaná dotace z Evropské unie. Ale ten předmět vůbec není podstatný. Podstatné je, že ve všech zdůvodněních, proč nám tuto zprávu Česká televize servíruje, zaznělo to, že ji načerpala na serveru Neovlivní.cz. To, jak víme, je server Sabiny Slonkové, což, jak víme, je zase zájmový server, stačí se na něj podívat a je zřejmé, jaké zájmy se tam hrají. A je také zřejmé, že to není veřejnoprávní instituce. Přemítám, proč je zapotřebí dělat podprahovou reklamu pro privátní server nějaké paní Slonkové, která zastupuje jakési privátní zájmy a bojuje o nějakou privátní věc,“ poznamenává mediální analytik.
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání má nad čím přemýšlet
Přitom se to během pondělního večera opakovalo v několika desítkách případů, rozhodně to nebyly jednotky případů. „Proč tedy Česká televize takovou reklamu v desítkách případů během jediného večera dělá? A předpokládám, že neplacenou. Možná byla reklama placená bokem nějakému redaktorovi, to nevím, to neumím posoudit, ale zcela určitě to nebyla placená reklama na účet České televize, protože ČT24, pokud vím, reklamu vysílat nesmí. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání by se měla tímto případem zabývat, protože to bylo naprosto trestuhodné. To nebyl ani product placement coby forma skryté reklamy, jak ho známe z evropské směrnice a ze zákona o audiovizuálních mediálních službách,“ upozorňuje pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Hlavní mediální pozornost uplynulého týdne vzbudilo středeční dění ve Vladislavském sále, kde prezident Miloš Zeman uděloval státní vyznamenání při příležitosti 97. výročí vzniku samostatného československého státu. „Myslím si, že každého, kdo má v hlavě více než dogmatickou propagandu, zaujal čtvrteční Hyde Park vedený panem Jiřím Václavkem, jehož hosty byli ve studiu Jiří Mánek, bývalý ředitel Národního parku Šumava, pan profesor Moos, proděkan Dopravní fakulty ČVUT, paní docentka Marie Svatošová, zakladatelka hospicového hnutí, a po telefonu pan biskup Radkovský. Všichni čtyři dostali státní vyznamenání Za zásluhy a měli se vyjadřovat k tématu, které nastolil pan Václavek, jestli se ta vyznamenání udělují správně, správným lidem a správným způsobem,“ připomíná mediální odborník.
Drzost českotelevizních redaktorů už přesahuje všechny meze
Považuje za zvláštní, že si Česká televize vybrala právě tyto čtyři diskutéry, protože všichni čtyři vykazovali naprosto neuvěřitelnou míru laskavosti, pochopení, empatie, rozumu, vzdělanosti a úctyhodnosti. „To byla debata čtyř sice rozmanitých, ale ve všech případech velice ctihodných lidí. Pan Václavek a nějaký editor, který vybíral divácké dotazy, tu diskusi záměrně manipulovali k tomu, aby donutili hosty říci něco nevlídného na adresu pana prezidenta Zemana. Ale všichni čtyři se průběžně vůči této tendenci více či méně tvrdě ohradili. Někteří s odkazem na křesťanskou toleranci, jiní – jako pan Mánek – s odkazem na velmi jasnou odbornou argumentaci,“ podotýká Petr Žantovský.
Nejvíce ho však zaujalo, když biskup Radkovský řekl úplně explicitně moderátorovi pořadu: „Víte, mně se nelíbí, jak tu diskusi vedeme, jak je konfliktní. Komu pomůže házení bláta na nějakého člověka? To je absolutně k ničemu.“ Načež mu redaktor zcela sprostě skočil do řeči a nenechal ho domluvit. „Drzost těch českotelevizních redaktorů už přesahuje všechny meze, ať už je to Borek, Takáč, Dolanský nebo tenhle Václavek. To jsou lidé, kteří nemají ani jedno procento hodnoty – myslím teď intelektuální, vzdělanostní, zkušenostní – k lidem, kteří sedí ve studiu nebo odpovídají přes telefon jako pan biskup Radkovský, a přesto – nebo možná právě proto, že si vůbec neuvědomují dosah a zodpovědnost své práce –, se chovají velice arogantním způsobem, drze a nevychovaně. To je naprosto neuvěřitelné,“ žasne mediální analytik.
Řád TGM rozdával Havel svým blízkým a nikdo to nepřipomíná
V debatě, která se nejen v České televizi, ale i všech ostatních médiích rozvinula kolem toho, že prezident Miloš Zeman uděluje vyznamenání svým kamarádům, postrádal připomenutí, jak si počínali jeho předchůdci. „Například Václav Havel v roce 1991 dal Řád Tomáše Garrigua Masaryka Ivanu Medkovi, svému kancléři a příteli. V roce 1997 ho dostala krátce po své smrti Olga Havlová, nicméně proto, že to byla manželka prezidenta. V roce 1998 ho dostala prezidentova kamarádka Vlasta Chramostová, dlouholetá členka KSČ. Stále se připomíná to členství v KSČ, tak já to budu u těch lidí říkat. V roce 1998 dostal Řád T.G.M. Vilém Prečan, který vystudoval Vysokou školu politických a hospodářských věd a specializoval se na dějiny KSČ. V roce 2002 ho dostali Ladislav Lis a Luboš Dobrovský, oba dva dlouholetí členové, funkcionáři a významné osobnosti KSČ,“ připomíná Petr Žantovský.
Neméně zajímavá jména lze najít mezi těmi, jimž Václav Havel udělil medaili Za zásluhy. „V roce 1995 to byla Věra Čáslavská, dlouholetá členka KSČ, Marta Kubišová, přítelkyně Václava Havla. V roce 1998 Jiří Kuběna, vlastním jménem Jiří Paukert, básník a kamarád Václava Havla z Klubu šestatřicátníků. Téhož roku dostal vyznamenání Petr Uhl, významný levicový politik a člen KSČ, v roce 1999 dlouholetá členka KSČ Jiřina Šiklová, v roce 2000 dlouholetý člen KSČ Jaromír Štětina. V roce 2001 dlouholetý člen KSČ, redaktor Rudého práva Jiří Ruml, roku 2002 dlouholetý člen KSČ Ivan Klíma, kvůli jehož negativním posudkům nesměl v padesátých letech publikovat Jaroslav Foglar. Pokud mám správné informace, tak na něj Ivan Klíma psal velmi negativní posudky, takže Foglar byl dlouhá léta mimo publikační možnosti,“ podotýká mediální odborník.
Udělovat řády je panovnický prvek, který zůstal v prezidentově pravomoci
Pokračuje výčtem Havlem oceněných oblíbenců z roku 2002. „Anna Šabatová, dlouholetá členka KSČ, dcera Jaroslava Šabaty, člena Ústředního výboru KSČ. Šimon Pánek, to sice nebyl dlouholetý člen KSČ, nestihl to díky svému věku, avšak byl to přítel Václava Havla, který o něm mluvil jako o svém nástupci. Tolik Havlovo období, teď vezměme Klausovo. V něm se u Řádů T.G.M. žádné excesy neděly. V roce 2006 převzaly medaili Za zásluhy Jiřina Jirásková a Iva Janžurová, úctyhodné herečky, které patřily spíše do okruhu příznivců Václava Klause než jeho kritiků. V roce 2008 dostal týž řád Karel Kaplan, historik, který pracoval v aparátu ÚV KSČ v padesátých a šedesátých letech. V roce 2011 obdržel vyznamenání jazzman Emil Viklický, blízký kamarád a velký uctívatel Václava Klause,“ rekapituluje Petr Žantovský.
A přechází k tomu, jak to zatím vypadá s vyznamenáními v Zemanově prezidentském období. „V roce 2013 Jiřina Bohdalová, která se uměla vždy přátelsky přiblížit k velké řadě důležitých politických person, nejinak tomu bylo i s Milošem Zemanem, tak dostala řád Za zásluhy. Tentýž rok ho obdržel exministr Miroslav Grégr, bývalý ředitel fabriky Desta. To je jedna polovina toho sdělení. A druhá polovina toho sdělení je v tom, čím se naše média nezabývají. Nezabývají se tím, že Zeman rozhodně není první, kdo dává metály podle svého subjektivního posouzení a často lidem, které má rád nebo jež mají rádi jeho. Je to logické, je to ten panovnický prvek, který zůstal v pravomoci hlavy státu a na jehož využití má prezident svaté právo. To se říká málokdy, ale mělo by to být opakováno neustále, že na to prezident právo má, i když se nám nemusí jednotliví ocenění vždy líbit,“ poukazuje mediální analytik.
Média se chytla jednoho jména a všechna ostatní skoro ignorují
Nejvíce ho však na celé diskusi o vyznamenaných udivuje, že je mezi nimi spousta jmen, která se v médiích vůbec neobjevují. „Všude opakují – a myslím po právu – jméno Miroslava Tomana, které vzbudilo zaslouženou pozornost a je skutečně průlomové, jak řekl Václav Klaus, že je to nová skutečnost. Ale jsou tam i jména, jež se absolutně nezmiňují, natož aby někdo pochválil pana prezidenta, že dotyčnému metál udělil. Armin Delong, devadesátiletý vědec, objevitel v oblasti elektronických mikroskopů, celosvětově známý vynikající vědecký pracovník. Nevím, jestli se dalo někde zaregistrovat jeho jméno. Jiří Žáček, básník, naprosto ojedinělý, originální průkopník v poezii pro děti, nikdo druhý takový v české literatuře v té míře kromě Františka Hrubína nebyl, takže to je nositel nejlepších tradic české literatury a je to naprosto nezpochybnitelné,“ připomíná Petr Žantovský médii opomíjené osobnosti.
Ing. Miloš Zeman
Patří mezi ně i Július Binder, jehož zmínil ve svém projevu prezident, projektant Gabčíkova, velmi významný technický odborník, o němž se také nemluví. „Jaroslav Rybka, lékař, diabetolog, čestný prezident Diabetické asociace, mezinárodně uznávaný, publikující, zase si toho jména nikdo nevšiml. Proč? Antonín J. Liehm, pravda, když už jsme zmiňovali ty komunistické kořeny, tak pracoval v padesátých letech na Ministerstvu zahraničních věcí. Připomínám, že to bylo po smrti Jana Masaryka a také v období, kdy byl popraven jeho nástupce v pozici ministra zahraničních věcí Vlado Clementis. Ale to je jen taková historická douška, abychom věděli, v čem se pohybujeme. Liehm fungoval jako vynikající literát, literární kritik, intelektuál a jistě je to vyznamenání zasloužené,“ míní mediální odborník.
Ostudná povrchnost, za níž je možné pozorovat útok na prezidenta
Svým výčtem chce upozornit na to, jak se čeští novináři vezou po jednom jménu, po Miroslavu Tomanovi, protože to je snadný terč. „Bohužel na konto pana prezidenta je třeba říci, že občas tyto snadné terče nabízí. Toman je mnohem snadnější terč než František Ringo Čech, který sice navzdory tomu, že je to spíše estrádní umělec, má za sebou spoustu díla, i když se ne každému musí líbit. Ale jaký je rozdíl mezi Čechem a jinými estrádními umělci, které oceňovali předchozí prezidenti? Myslím, že velký není, jen v žánru, v jakém působí. A ty žánry se nedají srovnávat. Nelze srovnávat jeviště Národního divadla a rockovou scénu, kde Franta Čech doprovázel Jiřího Schelingera, to nejde. Nepochybně sehrálo roli i to, že Čech je dlouholetým přítelem pana prezidenta, ale jak už jsme zmínili, na to má prezident právo,“ konstatuje pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Proto povrchnost, s jakou se novináři vezou po jménu Toman, považuje za ostudnou. „S tou povrchností souvisí i to, že si někteří novináři všimli jména Bohdan Pomahač, což je jméno velice ctihodné, v poslední době mediálně často skloňované díky jeho úspěchům na poli plastické chirurgie, navrací tváře lidem, kteří byli po velkých zásazích a úrazech. Je to jistě vynikající lékař, ale za všechny lékaře, jichž bylo vyznamenáno několik, jmenovat jenom jeho je nespravedlivé vůči všem ostatním. Podtrženo, sečteno, novináři se opět naprosto špičkově vyznamenali při informování o letošním předávání vyznamenání. Myslím, že už bychom měli tenhle akt dát stranou, vzít to jako skutečnost, že takovou pravomoc prezident má, vzít na vědomí, jaká jména vyznamenal, a přestat se v tom šťourat. Protože pak to vyvolává dojem, že to vlastně není útok na nějakého pana Tomana nebo jiného pána, ale na pana prezidenta,“ dodává mediální analytik.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
