Univerzita Karlova, konkrétně tým vedený Václavem Moravcem na Fakultě sociálních věd, dostane od firmy Google jeden milion eur na boj proti dezinformacím. „To je zpráva, která v sobě schovává několik otazníků a vykřičníků. Jednak by bylo dobré si ji dešifrovat, respektive dešifrovat pozici jednotlivých aktérů. Pokud si vzpomínám, tak už kolem roku 2016 firmy jako Google, Facebook a podobně jednaly na téma dezinformací s vládami států Evropské unie. Konkrétně u nás byly podepsat jakousi dohodu v únoru 2017 s tehdejším ministrem vnitra. Vlády po těchto gigantech žádaly jakousi informační službu v podobě mazání a likvidace některých nepohodlných zpráv. V tom roce byly nejen v České republice, ale i v jiných zemích, volby,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Tehdy to posloužilo tomu, aby se v mocenských strukturách zabetonovaly proevropské a jednoznačně nasměrované politické síly. „To se také konec konců stalo, protože, jak víme, ani Babišova vláda po roce 2017 nevystupovala nijak zvlášť disentně vůči Evropské unii, včetně dnes tolik diskutovaného Green Dealu. Na nedávné konferenci v Budapešti pořádané americkým konzervativním spolkem CPAC ho sice Andrej Babiš tvrdě kritizoval, ale už se zapomíná na to, že tentýž pán v pozici předsedy vlády v roce 2019 Green Deal víceméně odhlasoval, ačkoli ho mohl vetovat nebo se chovat jako Maďarsko. Ale abychom neodbíhali. Každopádně je třeba v této souvislosti říct, že velké firmy typu Google jednají v souladu s mocenskými strukturami v jednotlivých zemích,“ připomíná mediální analytik.
Důvod k tomu, aby Moravec ihned opustil Českou televizi
Netuší, zda si tím vykupují nějaké monopolní nebo kartelové postavení. „Možná tím uplácejí jednotlivé vlády kvůli následnému hlasování o nějakém zdanění či o jiném finančním postihu těchto velkých firem. To už je na svědomí těch firem. Jsou to soukromé firmy, ať si dělají, co chtějí, chtělo by se říci. Ale v tomto případě to není tak snadné, protože nejsou v této dohodě či obchodu samy. Je tam také nějaký Václav Moravec, který přijímá poměrně velké peníze od soukromé firmy. Myslím, že to je důvod k tomu, aby pan Moravec okamžitě opustil Českou televizi, když přijímá peníze od soukromé společnosti, a tudíž se nechová v souladu s Kodexem České televize jakožto veřejnoprávní novinář. A co až se bude v Otázkách Václava Moravce probírat téma nějakého finančního postihu těchto velkých společností typu Google,“ zajímá se Petr Žantovský.
Určitě nejen on by byl plný očekávání, jak by při takové příležitosti Václav Moravec v sobě hledal nestrannost a nezávislost. „A také jak asi bude o Googlu referovat, když je jím tak bohatě placen on i jeho lidé v tom dezinformačním týmu. Správně by se měl pan Moravec rozhodnout, jestli chce přijímat peníze od Googlu, nebo být veřejnoprávní novinář. Ale protože mám za to, že skutečně veřejnoprávní novinář není už hodně dlouho, tak by to rozhodnutí měl učinit spíše ve prospěch té firmy. To by bylo poctivé a aspoň by nás přestal každou neděli obtěžovat z televizní obrazovky. Nepochybuji o tom, že by tam naskočil jiný ‚otázkář‘, ale už by to byla aspoň změna, že bychom se dívali chvilku na jinou tvář. Neříkám tím, že bychom slyšeli jiné myšlenky, to v České televizi asi nelze moc očekávat,“ podotýká mediální odborník.
Peníze od čínských firem odmítli, od Googlu jim nesmrdí
Zaujalo ho, že peníze pro ten fact-checking výzkumný tým CEDMO s lídrem Moravcem jsou určeny na výzkum dezinformací a školení. „Tak mi samozřejmě hned naskočila vzpomínka na školení v rámci VUML, kterým museli různí pretendenti na funkce v minulém režimu projít. Nevím přesně, co bylo obsahem, já jsem to neabsolvoval, ale co jsem o tom slyšel, tak to byla klasická politická nalejvárna ve stylu PŠM, politického školení mužstva, o tom, že Sovětský svaz je jediný a nejlepší a Amerika je největší zlo a tak dále. Teď jsou jenom přepólovaná znaménka před jednotlivými mocenskými útvary a Západ je dobrý a Východ je špatný. To je asi tak všechno, co se tedy asi dá říct v rámci školení takového projektu o dezinformacích,“ míní Petr Žantovský.
Psali jsme:
Přemýšlí i o tom, kam asi, jakým směrem, komu, za co, za jaké analýzy a za jaké zakázky neziskovkám a komukoli dalšímu ten jeden milion eur půjde. „A to nepochybuji o tom, že je to jen vstupní částka, že to bude mít časem pokračování. A protože Google není nijak státu podléhající firma, tak nám to určitě neprozradí. Ale domnívám se, že by nám to měla velmi detailně prozradit Fakulta sociálních věd a Univerzita Karlova. Protože to jsou veřejné instituce a měly by zatraceně hlídat, jaké peníze používají a na co je používají. Před časem odmítly peníze od čínských firem. Rozuměl jsem tomu, nechtěly být pod vlivem. Teď přijímají peníze od Googlu a tyhle peníze jim nesmrdí? To je otazník a taková řečnická otázka závěrem,“ končí mediální analytik úvodní téma pravidelného přehledu mediálních informací.
Už nebude bojovat jen proti živým lidem, ale i proti sochám
Pod titulkem „Naše města stále hyzdí rudoarmějci. Jsou urážkou národní hrdosti“ ho zaujal další novinářský skvost. „Tedy jestli se toto od mého ‚oblíbeného‘ autora Pavla Šafra na Foru24 dá ještě vůbec novinařinou nazvat. Šafr se rozhodl, že už nebude bojovat jen proti živým lidem, jako jsou různí dezoláti, dezinformátoři a ruští či kremelští švábové, ale bude též bojovat proti sochám. To je vždy důkaz totální bezradnosti, ztráty jakékoli argumentace a strachu z argumentace. Viděli jsme to ve Spojených státech, kde se v minulých letech masově likvidovaly sochy. Třeba konfederačního generála Lee a jiných pretendentů dávných časů politických i vojenských, kdy bylo zcela zjevné, že protagonisté těchto aktivit si nechtějí dát tu práci, aby diskutovali o historických faktech nebo o osobnostech a jejich roli v dějinách,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Nechtěli to proto, že by za prvé museli něco znát a za druhé by to bylo pracné. „Mnohem lepší je bojovat proti soše, jako pan exstarosta Kolář, který shodil sochu Koněva, aniž by o něm cokoli zásadního věděl. Nebo možná ví, ale nějak nám to nesdělil tak zásadně, aby byl přesvědčivý. Tak tady nám pan Šafr bojuje proti sochám rudoarmějců. Některé tam i jmenuje. Zastavil bych se u některých výroků, které v tom článku vyslovil. Například ‚jsme v období výročí takzvaného osvobození‘. Už slovo ‚takzvané‘ před osvobozením Rudou armádou dává jasný impulz k tomu, co si má o tom osvobození čtenář myslet. Toto výročí on označuje jako ‚jeden z nejodpornějších svátků‘. Dále říká, že ‚musíme zavrhnout blud o osvobození‘. V té souvislosti uvádí, že ‚Československo dobyl Stalin‘, dobyl, nikoli osvobodil,“ vybírá mediální odborník z Šafrových podivuhodných výroků.
V úvaze o tom, že nás Stalin dobyl, opomíjí historická fakta
Sochy samotné pak Šafr hodnotí jako „obludné sochy v idiotských pózách“. „To je ‚velmi zdůvodněné a argumentované‘ vyjádření. Nevím, proč jsou ty pózy idiotské. Prostě jsou poplatné nějaké dobové ideologii. Ten anonymní voják má nějaký samopal nebo nějaké gesto, které může jednomu přijít idiotské, druhého může vizuálně těšit. To nebudu soudit. Každopádně Šafr tady není od toho, aby soudil estetiku soch na veřejných prostranstvích, on proti nim jenom bojuje. Také napsal, že ‚Sovětský svaz Němce porazil díky dodávkám amerických zbraní‘. Nejsem vojenský historik a neumím úplně posoudit, kolik zbraní Spojené státy poskytly bojujícím vojákům Rudé armády. Znám to pouze z filmů Ozerova, Bondarčuka a dalších, ale nevšiml jsem si tam jediného amerického kvéru,“ přiznává Petr Žantovský.
Vybavuje si, že většinou všichni měli Špaginův samopal s kulatým zásobníkem, který Rudá armáda používala už od konce roku 1940. „A rovněž tank T-34, který je často považován za nejúčinnější tank druhé světové války, nebyl americké provenience. Takže tady si Šafr bohapustě vymýšlí. Ani to nedoložil nějakou statistikou nebo uvedením nějakého množství zbraní, které by nás přesvědčilo o tom, že má pravdu. Mimochodem v té úvaze o tom, že nás Stalin dobyl, poněkud zapomíná na skutečné historické události, jako byla konference v Teheránu a zejména pak na Jaltě. Jaltská usnesení potom spojenci potvrdili, rozšířili a detailizovali v Postupimi krátce po válce. Takže už minimálně na Jaltě bylo zcela zjevně dáno, jakým způsobem se bude zacházet s poválečným Německem a že bude rozděleno na zóny mezi jednotlivé spojence,“ připomíná mediální analytik.
Šafr má fakta jako rohožku před propagandistickými slovy
Stejně tak bylo dáno, jak se bude zacházet se středoevropským prostorem. „Stalin si toho byl nepochybně vědom. Viděli jsme to i na tom, jak jsme mu ochotně s Benešem v čele gratis předali celou někdejší Podkarpatskou Rus, dlouhodobě patřící k Československu, jako jakési poděkování za to ‚dobytí‘, jak říká Šafr, já říkám spíš osvobození. V té době jsme byli součástí nějakého bloku, a tak je třeba historicky vnímat Benešovu roli v roce 1943, kdy za jeho účasti podepsal Fierlinger v Moskvě se sovětskou stranou smlouvu na téma poválečné spolupráce se Sovětským svazem. Šafr absolutně opomíjí historická fakta a slouží mu jenom jako taková rohožka před jeho propagandistickými slovy. A to je trošku málo. To je však o Šafrovi známo dlouhodobě a nikoho by to nemělo překvapit. Jen jsem pocítil potřebu ty jeho největší perly zveřejnit a podtrhnout,“ vysvětluje Petr Žantovský.
Smutnou událostí, kterou nelze v mediálním přehledu nezmínit, je odchod novinářky Petrušky Šustrové. „Na její osobu může mít mnoho lidí spoustu různých názorů. Já jsem si svůj názor také tvořil dlouho s tím, že to rozhodně nebyla osobnost jednobarevná a jednorozměrná. Když pominu mnohé její názory, s nimiž jsem samozřejmě nemohl souhlasit, tak byla velmi dlouhou dobu hodně aktivní v politickém boji proti totalitě. Přitom riskovala, byla vězněna. To všechno osvědčuje, že byla zastánkyní určitých hodnot. Můžeme si myslet, co chceme, o její mesalianci s krajní levicí Petra Uhla a Hnutím revoluční mládeže, což si konec konců potom také vypila v rámci normalizace. V žádném případě však život neměla jednoduchý,“ podotýká mediální odborník.
Měla pochopení pro různé názory, i když jí nemusely sedět
Líbilo se mu, jak na Petrušku Šustrovou zavzpomínal v Lidových novinách jeden z jejích synů Štěpán Korčiš. „Myslím, že to vyjádřil velmi decentně a věrohodně jako insider, jako člověk zevnitř toho jejího světa. Já jsem si Šustrové vážil minimálně z toho důvodu, že byla skvělá překladatelka zejména textů, které byly na pomezí politiky a filozofie. Vzpomínám si z poslední doby, že přeložila dvě knížky, které považuji za naprosto přelomové v české knižní produkci. Obě vydalo brněnské nakladatelství RIVA. První se jmenovala ‚Pravda o covidu-19‘. To je velice obsáhlá a komplexní publikace o různých souvislostech covidové vlny, včetně politické vlny, která z ní vycházela. Předmluvu napsal Robert F. Kennedy junior, a je to kniha, která může mnoha lidem otevřít oči tím, že uvádí věci v komplexu, a nikoli jednostranně,“ konstatuje pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Autorem druhé zmíněné knížky „Konzervatismus: Znovuobjevení“ je izraelský konzervativní filozof Yoram Hazony. „Hazony je významná osobnost soudobé izraelské filozofické školy a velký odpůrce liberalismu ve všech jeho podobách, a to i historických od Lockeho počínaje až po současnost, a velký zastánce návratu ke konzervativním hodnotám. Cenil jsem si toho, že Šustrová se podílela právě na překladu této knížky, protože tím osvědčila, že není, jak jsem už říkal, jednobarevná, ale že má pochopení pro rozmanité myšlenky i názory, i když jí nutně nemusí ve všem úplně sedět, ale vnímá to, že ty myšlenky mají svůj smysl a měly by zaznívat. A v co možná dobrém překladu, což se jí i dařilo. Na závěr tak smekám klobouk před památkou Petrušky Šustrové, která, kdyby tu teď byla, by potvrdila, že jsme každý stáli na trošku jiných stranách v mnoha obdobích našich životů, nicméně to nesnižuje moji úctu k ní,“ dodává mediální analytik.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
Mivoj
