Vánoce se nikdy neomrzí, nikdy jich není příliš. Někdy je ale doopravdy potřebujeme, respektive vyhlížíme je nedočkavěji než obyčejně. Je to tehdy, když vyschnou zdroje naděje, když ztrácíme chuť pokračovat v tom, co nefunguje, kráčet cestou, která nikam nevede, když na co sáhneme, to se pokazí. Vánoce sice nevyřeší nakupené problémy, ale vánoční optikou se ujišťujeme, že přichází pomoc, že člověk na tomto světě není sám, že s Boží pomocí nic není nemožné.

Ve vánoční symbolice nejde o nic menšího, než o všechno. Poselství z Betléma je o tom, že i když nevíme proč, nevíme jak, a nevíme kdy, dopadne to dobře, protože takový je plán. Naplní se proroctví, že nás v té kaši, kterou jsme si zavařili, Šéf nenechá. Že přijde den, kdy všechno dostane smysl, vše do sebe zapadne. Pod vánočním stromkem nás proto vždy čeká kompas a mapa. Je samozřejmě na nás, zda tyto dary rozbalíme. Není to povinné, jsou to dary. Něco, co jsme si nezasloužili, na co není nárok.

Vánoce se opakují v měnícím se světě. Loni nám psychologové radili, nebavit se o covidu a vakcinaci, pokud si nechceme zkazit Štědrý večer. Letos pro změnu uděláme dobře, když se širokým obloukem vyhneme geopolitice. Opět platí, že o příležitosti k rozhádání se kvůli tomu, co se děje ve světě, nebude nouze ani v novém roce. Spolehlivě se o to postarají politici. Skutečně není důvod jim asistovat v rodinném kruhu u vánoční večeře.