Čas letí jako střelený. Již jsme skoro zapomněli, že naše Česká republika se v uplynulých týdnech opět ocitla v centru evropské pozornosti. A to nejen díky důstojnému připomenutí 80. výročí konce druhé světové války, ale zejména díky návštěvě ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského.
Jeho přítomnost v Praze nebyla pouhou formální zastávkou na diplomatické trase – byla silným symbolem. Ikonou důvěry, kterou v nás Ukrajina vkládá. A také důkazem, že Česká republika není pro válkou zkoušenou zemi jen jedním z mnoha partnerů, ale skutečnou oporou.
V době, kdy někteří domácí (zejména opoziční) politici zpochybňují smysl naší podpory a část médií se snaží vytvářet dojem, že Ukrajina je jen „cizí válka“, dává Zelenského návštěva jasný vzkaz: Česko je na správné straně. A stojí-li někdo na správné straně historie, neměl by se za to omlouvat. Měl by být připraven nést nejen uznání, ale i odpovědnost.
Jak připomněl premiér Petr Fiala, tato návštěva nebyla náhoda – byla to otevřená pocta. A zároveň připomenutí, že pomoc, kterou poskytujeme – ať už vojenskou, diplomatickou nebo humanitární – má svůj hluboký smysl. Česká republika se za poslední dva roky stala jedním z nejhlasitějších zastánců hrdé Ukrajiny v Evropě. A právě díky tomu jsme si vydobyli respekt, který by jinak našemu státu s necelými 11 miliony obyvatel možná nepříslušel.
Fotogalerie: - Potlach s Černochovou
Největší podporovatelé
Naše pomoc se v přepočtu na hlavu řadí mezi největší v Evropě. Dodávky zbraní a munice, přijetí statisíců uprchlíků a uprchlic – to všechno jsou konkrétní činy, které nám historie nezapomene. A především: nezapomene to (snad) ani samotná Ukrajina.
Přesto se stále častěji objevují hlasy, které naši solidaritu zpochybňují. Často zaznívá perfidní argument, že „tím přece válku neukončíme“. Ne, možná ne. Ale pomáháme ji neprohrát. A to je v tuto chvíli klíčové.
Tato válka není pouze ukrajinskou válkou. Je to válka Evropy – a ano, i naše válka. Válka o hodnoty, bezpečnost a důstojnost. Pamatujeme si přece, jaké to je být malým národem, kterého si mocnosti nevšímají. Vzpomínka na Mnichov, na srpen 1968 nebo na dlouhá léta normalizace nám připomíná, co všechno se může stát, když se přestaneme starat.
Nestačí však jen morálně podporovat.
Přejete si v brzké době další návštěvu Volodymyra Zelenského v České republice?Anketa
Nestačí vystavovat vlajky nebo pořádat konference. Skutečná solidarita vyžaduje oběti – a měla by začít od těch, kteří mají nejvíce. Proto přicházím s konkrétním návrhem: Od června 2025 by polovina platů všech ústavních činitelů – prezidenta, ministrů, poslanců, senátorů, ústavních soudců a dalších – měla pravidelně putovat na pomoc Ukrajině.
Ne jako jednorázové PR gesto. Ale jako trvalý symbol toho, že solidarita není jen slovo. Pokud mají tito lidé skutečně reprezentovat zájmy této země, měli by začít u sebe. Pokud požadujeme trpělivost a pochopení od občanů, mělo by být samozřejmostí, že ti nahoře půjdou příkladem.
Jak kdysi řekl Václav Havel: „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.“ To však neznamená sedět se založenýma rukama. Znamená to něco obětovat. Bez patosu, bez výmluv. Ne slovem, ale skutkem. A jak správně říkal i předseda senátu Miloš Vystrčil – začít musíme od shora, jinak to nejde!
Kdo jen mluví, nevidí utrpení. Kdo koná (byť jen třeba půlkou svého platu), dává naději.
Stát na správné straně, nyní jde o všechno!
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovalo 13 čtenářů)
Měl by předseda vlády Petr Fiala přispět Ukrajině i ze svých peněz?
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Jakub Vosáhlo
pink panter
