Oblíbeným sloganem zástupců pětikoalice bývalo: „Patříme na Západ.“ Nedokázali se smířit s představou, že naše místo – v srdci Evropy, po boku zemí V4 – by mohlo být tím, co nám skutečně sluší. Místo toho se urputně snažili vetřít do přízně Bruselu, často i za cenu ochlazení vztahů s našimi přirozenými partnery. Vždyť my jsme přece ti „lepší“, „západnější“, „demokratičtější“.

Kdysi mi kamarád řekl vtip: „Víš, proč má český lev dva ocasy?“ Zavrtěl jsem hlavou a on na to: „Ti lvi byli totiž původně dva, ale pak jeden dostal funkci, a tak mu ten druhý vlezl do zadku.“

Na tenhle vtip jsem si za poslední čtyři roky vzpomněl nesčetněkrát. V pětikoaliční vládě jsem marně hledal lva – alfa samce, který by se v Bruselu nebál postavit na zadní, zvednout hlavu a vycenit zuby. Jenže v progresivistické vládě se alfa hledá těžko. Alfa představuje samostatnost – a právě tu progresivisté nenávidí nejvíc. Samostatně myslící člověk, který si vydělá vlastní prací a nepotřebuje stát, jeho dávky a kvóty, je pro ně hrozbou.

Progresivismus potřebuje bety – poslušné, snadno ovladatelné pěšáky levicového kolektivismu. Ty, kteří se rádi nechají vést: tomu zatleskat, toho nenávidět, před tím pokleknout. Z českých lvů tak zbyly jen jejich betaverze – ocasy, co do Bruselu jezdí vymetat cizí zadnice. A jak se dalo čekat, tahle vazalská politika nám mnoho prosperity nepřinesla.

Progresivní svazáci v mainstreamových médiích, školách i korporacích nám neustále líčí Evropskou unii jako svazek bratrské pomoci – podobně jako kdysi komunisté líčili Sovětský svaz. Bohužel nejde jen o rétoriku. Evropská unie se svému socialistickému předobrazu podobá víc, než si jsou mnozí ochotni připustit. Možná je tedy čas se konečně podívat, jak to na tom Západě dnes vlastně vypadá. A nemusíme chodit daleko – stačí se podívat k našim sousedům do Německa.

NĚMECKO SE OPĚT PROBOUZÍ, TENTOKRÁT S POVOLENÍM PROKURÁTORA

„Když mi v šest ráno zaklepe mlékař, vím, že žiju v demokracii,“ řekl kdysi Winston Churchill. V dnešním Německu ale častěji než mlékař klepe ráno na dveře policie.

A přesně to se stalo 23. října. Vyšetřovatelé dorazili v šest ráno k Norbertu Bolzovi, 72letému emeritnímu profesorovi mediálních studií, autorovi desítek knih a respektovanému komentátorovi deníku Die Welt. Důvod? Ironický tweet z ledna 2024: „Dobré přeložení slova woke: ‚Deutschland erwache!‘“ (v překladu „Německo, probuď se“).

Bolz tak jen sarkasticky obrátil titulek levicového deníkuTageszeitung  – „Deutschland erwacht“ („Německo se probouzí“). Za to mu berlínská prokuratura připsala porušení paragrafu 86a trestního zákoníku – tedy stejné kategorie, do které spadají hákové kříže a nacistické slogany typu „Deutschland erwache“, známé z transparentů NSDAP i z písně Sturmlied.

Stačilo jediné písmeno navíc a na dveře univerzitního profesora zaklepala policie. „Jde o zastrašování,“ prohlásil Bolz. A má pravdu: jeho případ není ojedinělý. Zapadá do širšího trendu, kdy se pod záminkou boje proti nenávisti v Německu stále častěji postihuje názor, ironie i satira.

Právník Volker Boehme-Nessler situaci v Německu shrnul slovy: „Jsme na šikmé ploše – od právního státu k zastrašovacímu státu.“

Podobně reagoval i Julian Reichelt, šéfredaktor portálu NIUS: „Klepání na dveře v brzkých ranních hodinách byl charakteristický znak dvou německých diktatur. (…) Shodli jsme se, že něco takového už v Německu nikdy nechceme, ale je to zpět.“

Komentátorka Kristin Brinkerová upozorňuje, že o případu otevřeně informují pouze alternativní média, zatímco veřejnoprávní stanice mlčí. Z veřejnoprávních médií jako ARD, ZDF, Tagesschau, Tagesthemen, Heute nebo Heute Journal se o něm nedozví ani slovo. Státní média už dávno rezignovala na roli hlídacího psa – místo kontroly moci se stala jejím štítem.

STASI 2.0: KDYŽ SE UDAVAČSTVÍ STANE PROFESÍ, UDAVAČ SE STÁVÁ PROFESIONÁLEM

Podle kritiků už německá justice neslouží právu, ale politice. Berlínská vládní koalice – Zelení, SPD a Levice – se tím ani příliš netají. Bývalý mluvčí a poslanec Zelených Benedikt Lux otevřeně prohlásil: „Vyměnili jsme vedení téměř všech bezpečnostních složek – policie, státního zastupitelství i tajné služby – a dosadili tam ty správné lidi.“

A výsledek? Vidíme ho dnes na vlastní oči. Prokuratura i soudy se čím dál častěji řídí politickým zadáním místo principem nestrannosti. V případě Norberta Bolze, stejně jako v mnoha podobných kauzách, sehrály klíčovou roli udavačské politické neziskovky, které v Německu vyrostly jako houby po dešti. Jejich úkol je prostý – nahlašovat „nežádoucí obsah“ a posílat podněty k vyšetřování.

Jak to celé funguje? V Německu dnes existuje rozsáhlý systém takzvaných Meldeportale – internetových udavačských portálů, kam může každý anonymně hlásit projevy „nenávisti“ a „extremismu“ na internetu.

Na druhé straně tyto podněty zpracovávají zaměstnanci portálů – oficiálně „odborníci z oblasti politologie či sociálních věd“. Reálně si je však lze představit jako indoktrinované absolventy pochybných progresivistických pseudo oborů, neuplatnitelné v soukromém sektoru. Závislost na státních financích je zárukou jejich loajality.

Tito „odborníci“ (udavači) příspěvky posuzují – samozřejmě zcela subjektivně, protože pojmy jako „Hass“ (nenávist) či „Hetze“ (štvaní) nejsou právně definované, a vágní pojmy proto nelze objektivně hodnotit. Záleží tedy čistě na libovůli úředníků a aktivistů, co označí za „nenávist“. Pokud dospějí k závěru, že příspěvek „překračuje hranice“, odesílají hlášení Spolkovému kriminálnímu úřadu (BKA), jenž případ dále vyhodnocuje.