Dnes je výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. U budovy Českého rozhlasu tak promlouvají státníci i pamětníci. Ozývají se paralely s invazí na Ukrajinu. Mezi řečníky byl i prezident Petr Pavel. Vpád sovětských vojsk označil za jasné porušení mezinárodního práva i základních principů.
Vnímáte Alexandra Dubčeka jako kladnou postavu našich dějin?Anketa
Ale prezident Pavel zmínil i osobní vzpomínku. „V době událostí pražského jara mi bylo necelých sedm let. A když jsem se poprvé dozvěděl o invazi spojenců, tak to bylo v době, kdy jsem trávil prázdniny u babičky. Jediné, co jsem z toho měl, byl zmatek. Babička ráno seděla u rozhlasu a říkala, že nás přepadli Rusové. A já jsem jako malý kluk, kterému vštěpovali, že Rusové nás osvobodili, nechápal, jak nás mohli po tom, co nás osvobodili, přepadnout,“ pravil.
„Babička mi řekla, že to možná jednou pochopím. A trvalo to dlouho. Musím říct, že jsem nežil v prostředí, ve kterém by mi bylo od počátku jasno. K tomu, co se tehdy stalo a jaké byly souvislosti, jsem musel dospět po dlouhé době. Ale je lepší pozdě než nikdy,“ pokračoval.
Fotogalerie: - Levice před MPSV
Jenže tato vzpomínka nekoresponduje s tím, co Petr Pavel napsal ve svém životopisu v roce 1987, kdy mu bylo 25 let, tedy by jeho vzpomínky měly být teoreticky čerstvější. „Velký vliv na mé pozdější názory mělo léto roku 1968. Tehdy byli u nás na návštěvě přátelé ze Sovětského svazu. Právě na kontrastu mezi nimi na jedné straně a protisovětskými náladami na druhé mi otec srozumitelně k věku vysvětlil podstatu situace. Bylo to účinnější než cokoli jiného a také trvalejší. A posměch ve škole ze strany spolužáků pro mou oblibu našich přátel mě v názoru tenkrát pouze utvrdil.“
Na tento nesoulad, kdy dnes Pavel „nechápal“, zatímco v roce 1987 chápal velice dobře, už upozornil místopředseda rady ČT Pavel Matocha. Poznamenal, že v roce 1987 nebylo ani u komunistů obvyklé invazi z roku 1968 obhajovat.
„Tak babička, jo? To je fakt alibistická guma!“ shrnul prezidentova slova komentátor Petr Holec.
„Mně samotnému bylo v době události necelých 7 let. Když jsem se dozvěděl o invazi, byl jsem na prázdninách u babičky. Babička tehdy ráno seděla u rádia, že nás napadli Rusové,“ vzpomínal Pavel na 1968. Tak babička, jo? To je fakt alibistická guma! A k těm Rusům dejme i Ukrajince
— PetrHolec (@PetrHolec) August 21, 2023
Rok 1968 a jeho podání v životopisu z roku 1987 byla jednou ze slabin Pavla ve volební kampani. Když na téma přišlo v interview s Veronikovou Sedláčkovou, Pavel o svém životopisu prohlásil: „To, co tam stojí, nehovoří o výkladu invaze jedním nebo druhým způsobem. Já jsem tam vůbec invazi nehodnotil a vůbec se o tom nebudu bavit.“
Tehdy se budoucí prezident vyjádřil, že všechny dokumenty se mají vnímat v kontextu doby, ve které vznikaly, a zmíněný životopis dle svých slov psal jako mladý voják, který politiku a režim bral jako danou věc a nutné zlo. „Do stovek hlášení jsem psal ty stejné fráze, jejichž smyslem bylo jen splnit formální povinnost. Byla to chyba, kterou už nezměním. Jsem ale přesvědčen, že za 33 let služby demokracii doma i v zahraničí, a to i s nasazením vlastního života, jsem tuto chybu odčinil,“ řekl. Doplnil, že invazi odsuzuje a má respekt k těm, kteří „na pokrytectví tehdejšího režimu nepřistoupili“.
Jestli se kritiky za své dřívější postoje někdy prezident Pavel zbaví, podle politologa Lukáše Jelínka nelze říct. „Platí, že kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Jsme společnost, která se naučila si něco jiného myslet a něco jiného říkat, což bylo za normalizace krásně vidět a dalo se to vztáhnout na invazi vojsk Varšavské smlouvy, kdy na jedné straně lidé věděli, že to je brutální zločinný akt, ale zároveň jim bylo jasné, že se o tom takto nesmí mluvit a je lepší to vytěsnit z paměti. Něco podobného potom zažíval i Petr Pavel, když chtěl dělat kariéru v armádě nebo v rámci KSČ. Skoro bych řekl, že Petr Pavel a jeho přístup k roku 1968 je hodně typický a symbolický pro českou společnost. Nemyslím si, že by mu to nějak zvlášť ublížilo. Je skoro lepší, když na adresu srpna 1968 pronese alespoň něco, než kdyby se tématu vyhýbal podobně jako se v minulosti Andrej Babiš vyhýbal 17. listopadu 1989. Politici u veřejnosti nemají tak moc co ztratit. Že je budou nahánět jejich kritici nebo média, s tím už musejí být smířeni,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Jelínek.
Srovnává přístup části veřejnosti a politiků k prezidentu Pavlovi a expremiéru Babišovi, kterého před lety při projevu k sovětské okupaci brutálně vypískali a řvali na něho. „Jsou to paradoxy. Nezáleží na tom, co jste dělal, co jste si myslel a jak jste se vyvinul, ale podstatné je, na jaké straně barikády dneska stojíte. V okamžiku, kdy si Petra Pavla svým způsobem osvojila skupina snažící se navazovat na Václava Havla, musela Pavlovi jeho hříchy odpustit. To se Andreji Babišovi nepodařilo, protože jeho si žádná podobná skupina nevybrala a neadoptovala. Jde o ukázku, jak často historické milníky a minulé události používáme k tomu, abychom je zasadili do současných politických střetů. Pískot proti Babišovi tenkrát u rozhlasu byla sprostota, protože pokud se reprezentant státu a ústavní činitel vyjádří k podobné historické události, zaslouží si spíš potlesk nebo uvažování nad jeho slovy a je jedno, zda jde o Babiše nebo Pavla. Ale skutečnost, že jednotlivé osobnosti a jejich životopisy zasazujeme do toho, jak se nám to právě hodí v současných politických soubojích, je něco, na co jsem si už zvykl. Bohužel,“ konstatuje politolog Lukáš Jelínek.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Karel Šebesta
conkin
