Proč kandidoval a stal se nestranickým europoslancem za KSČM, i když emigroval v roce 1968 z ČSSR? „To je velmi dobrá otázka, tu mi ještě nikdo takto přímo nepoložil,“ smál se básník. Vysvětluje, že se angažoval v reformním obrodném procesu šedesátých let v Československu, i když nikdy nebyl v žádné straně. Reformní proces mu byl sympatický.

Pražské jaro a okupace 1968

„Reformy toho systému mi připadaly velmi pozitivní. Na západě byly sledovány s velkými sympatiemi. Ale žádný komunismus tady nebyl. Komunismus nikde na světě uskutečněn nebyl. Pak došlo k té invazi. Byl jsem mladý Pražák, který žil v centru města. Byl jsem tehdy u rozhlasu a s těmi ruskými vojáky jsem mluvil. Emigroval jsem pod vlivem zklamání a šoku z těchto událostí. My jsme si tehdy nedokázali představit, že by Sověti a další země Varšavské smlouvy mohli k  takovému kroku přistoupit. Levicového smýšlení jsem byl vždy. Když jsem odešel, tak jsem rozdíly mezi tím sociálně-tržním či kapitalistickým a socialistickým systémem zažil. Začal jsem se angažovat i v exilu,“ řekl ParlamentnímListům.cz básník.

Hlásil se k lidem, kteří sice odešli, ale chtěli se vrátit zpátky do své vlasti. „Mně je blízký socialismus, čili jsem začal spolupracovat s lidmi z exilu se socialistickým smýšlením. Spolupracoval jsem se socialistickou opozicí Jiřího Pelikána. Exil by rozdělen. Byl konzervativní, katolický i levicový. Vydával jsem časopis a měl i nakladatelství. Pracoval jsem pro to, aby, až zde dojde ke změně režimu, aby to zůstalo v rámci sociálního státu. Dostal jsem se  i do spolupráce s disentem. Osmdesát procent disentu tvořili reformní komunisté. Dokonce i Havel se prohlašoval za levicového intelektuála. S těmito lidmi jsem si přes hranice psal a telefonoval. Po převratu jsem viděl, že řada z nich se mi začala proměňovat před očima a začalo se vytvářet něco zcela jiného,“ říká Strož.