„Je zřejmé na první pohled, že události na Ukrajině vlily NATO novou krev do žil. Alianci potkalo nečekané oživení v podobě existence staronové vnější hrozby. Ale něco podobného se dá říci i o druhé straně. Ve své snaze ujistit členské státy o nedotknutelnosti bezpečnostních záruk přišlo NATO s válečnou rétorikou, která přinesla Kremlu to, co v posledních letech postrádal. Kreml nyní může snadněji realizovat svůj projekt národního rozvoje," domnívá se Lukjanov.

V prvních dvou fázích „prezidentování“ byly Putinovy cíle jasně čitelné. Ruský prezident se snažil dostat procesy v zemi pod svoji kontrolu a přinést jí hospodářskou obnovu. Dlouho to vypadalo, že k splnění těchto záměrů se stačí zmocnit federálních orgánů, které přerozdělují veřejné peníze. „Po roce 2008, kdy Putina v prezidentském úřadu vystřídal Dmitrij Medveděv, se však zdálo, že stávající model rozvoje se vyčerpal. Navíc se ukázalo, že líbivé řeči o modernizaci a inovaci jsou jen prázdnými hesly," vrací se Lukjanov do nedávné minulosti.

„Když se Putin opět vrátil do nevyššího úřadu v zemi, veřejnost od něj očekávala, že objasní politické i ekonomické směřování země. Živelná debata o národní identitě ukázala, že Rusko se vydalo hledat další cestu, po které by se mohlo vydat. Toto hledání však nebylo snadné, protože se neobjevilo příliš životaschopných modelů, které by bylo možné využít. Část politického modelu přetrvávajícího ze sovětských časů, který ovlivňoval ruskou politiku po roce 1991, začal být příjimán s despektem," konstatuje Lukjanov.

„Úspěšnou se neukázala ani snaha přejímat západní modely, které v ruských podmínkách nevedly k úspěšnému rozvoji. Navíc mluvíme o době, kdy se začal globální systém v důsledku celosvětové krize v roce 2008 rychle hroutit. NATO sice představuje pro Rusko hrozbu, ale zároveň naší zemi dává možnost přehodnotit rozhodnutí, která jsme přijali po skončení studené války. Kreml díky tomu může začít budovat nové základy národního rozvoje," věří Lukjanov.