„Je zřejmé na první pohled, že události na Ukrajině vlily NATO novou krev do žil. Alianci potkalo nečekané oživení v podobě existence staronové vnější hrozby. Ale něco podobného se dá říci i o druhé straně. Ve své snaze ujistit členské státy o nedotknutelnosti bezpečnostních záruk přišlo NATO s válečnou rétorikou, která přinesla Kremlu to, co v posledních letech postrádal. Kreml nyní může snadněji realizovat svůj projekt národního rozvoje," domnívá se Lukjanov.
V prvních dvou fázích „prezidentování“ byly Putinovy cíle jasně čitelné. Ruský prezident se snažil dostat procesy v zemi pod svoji kontrolu a přinést jí hospodářskou obnovu. Dlouho to vypadalo, že k splnění těchto záměrů se stačí zmocnit federálních orgánů, které přerozdělují veřejné peníze. „Po roce 2008, kdy Putina v prezidentském úřadu vystřídal Dmitrij Medveděv, se však zdálo, že stávající model rozvoje se vyčerpal. Navíc se ukázalo, že líbivé řeči o modernizaci a inovaci jsou jen prázdnými hesly," vrací se Lukjanov do nedávné minulosti.
„Když se Putin opět vrátil do nevyššího úřadu v zemi, veřejnost od něj očekávala, že objasní politické i ekonomické směřování země. Živelná debata o národní identitě ukázala, že Rusko se vydalo hledat další cestu, po které by se mohlo vydat. Toto hledání však nebylo snadné, protože se neobjevilo příliš životaschopných modelů, které by bylo možné využít. Část politického modelu přetrvávajícího ze sovětských časů, který ovlivňoval ruskou politiku po roce 1991, začal být příjimán s despektem," konstatuje Lukjanov.
„Úspěšnou se neukázala ani snaha přejímat západní modely, které v ruských podmínkách nevedly k úspěšnému rozvoji. Navíc mluvíme o době, kdy se začal globální systém v důsledku celosvětové krize v roce 2008 rychle hroutit. NATO sice představuje pro Rusko hrozbu, ale zároveň naší zemi dává možnost přehodnotit rozhodnutí, která jsme přijali po skončení studené války. Kreml díky tomu může začít budovat nové základy národního rozvoje," věří Lukjanov.
Celý článek v angličtině najdete ZDE.
„Konfrontace mezi Západem a Sovětským svazem fakticky skončila ve druhé polovině 80. let minulého století poté, co Michail Gorbačov vyhlásil, že se jeho země vydává po nové cestě s cílem vrátit se k `univerzálním hodnotám`. Gorbačov však zašel ještě dál, když se vzdal ve prospěch NATO jakéhokoli geopolitického vlivu ve východní Evropě. Jeho idealistický přístup však přinesl své neblahé důsledky. Hodnocení tohoto období moderních ruských dějin se všeobecně liší, ale můžeme si jej rozdělit do dvou negativních interpretací," míní Lukjanov.
„Podle té první jsou Gorbačov a jeho stoupenci považováni za zrádce, kteří přivodili pád Sovětského svazu. Druhá negativní intepretace je zase založená na přesvědčení, že byl Gorbačov pro vykonávání svého úřadu příliš naivní. Zastánci této varianty hodnocení Gorbačovova působení v úřadu se domnívají, že jím vybraná `třetí cesta` byla chybná a je třeba se vrátit zpět na křižovatku. Za povšimnutí však stojí, že žádná z těchto teorií nehlásá návrat k sovětské minulosti. Je to proto, že většina politiků i státních organizací, včetně KGB, jejíž součástí byl i Putin, dobře ví, že sovětský systém byl od samého počátku odsouzen k neúspěchu," tvrdí Lukjanov.
Otázka tedy podle interpretace Lukjanova zněla, jak změnit systém a dosáhnout přitom nového stupně rozvoje? „Volba byla provedena ve prospěch ukončení ideologické, politické a ekonomické izolace země a zahrnuje větší otevřenost především v ideologické oblasti. Někteří věří od sovětských časů až dodnes, že se SSSR mělo vydat vstříc prosperitě po jiné cestě. Nejjasněji z debat vedených v 90. letech vykrystalizovala varianta `čínské cesty`, kterou obhajovali především komunisté. Liberálové tuto variantu odmítali a tvrdili, že Čína se nachází ve fázi industrializace a urbanizace, kterou Sovětský svaz prodělal již ve třicátých letech," píše Lukjanov.
„To byl podle liberálů důvod, proč není možné aplikovat činský model na sovětskou společnost v 80. letech. Nicméně stále nebyla nalezena odpověď na řešení nejdůležitějšího úkolu, kterým bylo vytvoření ekonomických podmínek pro liberalizaci ještě před tím, než budou přijaty klíčové politické reformy. I v současnosti, kdy je čínská cesta dávno smetena ze stolu, mají někteří ruští politici stále potřebu kritizovat Gorbačovovo počínání, které podle nich zavedlo zemi do slepé uličky. Od ultralevice až po ultrapravici však panuje shoda na tom, že Rusko se potřebuje vnitřně modernizovat. Tato potřeba je podle většiny Rusů mnohem důležitější, než udržovat přátelské styky se Západem v naivním Gorbačovově stylu," pokračuje Lukjanov.
K této překvapivé shodě vedou podle mínění Lukjanova dva faktory, jeden vnitřní a druhý vnější. „Ruští politici v prvé řadě naprosto vyčerpali ideje, na základě kterých by se země mohla dál rozvíjet, a snaží se vzkřísit staronové myšlenky a cíle, které všichni dobře známe. Ve druhém případě jde o chaotický světový řád, který ničí nejenom všechno z minulosti, ale boří i principy, kterými se řídí současnost. To konkrétně představuje kontinuitu a integritu globální ekonomiky," všímá si Lukjanov.
„Akutální bakchanálie vzájemných sankcí vyvolané ukrajinskou krizí jsou názorným příkladem toho, jak politické zájmy jednotlivých zemí hrubě zasahují do tržních procestů. Navzdory tomu, že v minulosti převládal názor, že ekonomické hledisko má mít před byrokratickou válkou vždy přednost. V tomto kontextu tak může být kolaps globalizace považován za přirozenou reakci na stávající události," upozorňuje Lukjanov.
„Je sice nemožné opakovat historii, ale jisté cykly mohou následovat i vícekrát za sebou. Rusku a Západu se nakonec po skončení studené války nepodařilo najít společnou řeč. A tak se obě dvě strany, unavené z věčného pokrytectví, vrátily k osvědčeným a jednodušším modelům chování. Bude tedy ještě nějakou dobu trvat, než bude úplně jasné, jestli je minulost opravdu nenávratně pryč," uzavírá své zamyšlení Lukjanov.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: pro
