Havryško uvedla, že byla vychovávána v nacionalistickém prostředí na západní Ukrajině, ve škole zpívali písničky z druhé světové války a oslavovali Stepana Banderu i Romana Šuchevyče. I část její rodiny má předky v nacionalistickém odporu vůči Sovětům, kteří pak byli uvězněni v gulagu. Po své dizertaci ale začala studovat holokaust, zejména sexuální delikty nacionalistického odporu v OUN a UPA (Organizace ukrajinských nacionalistů a Ukrajinská povstalecká armáda – pozn. red.). To bylo v době, kdy Ukrajina přišla o Krym a východní vzbouřená teritoria. A kolegové jí doporučovali, aby s výzkumem přestala a čekala na konec války.

„Teď máme válku už 11 let a pořád slyším to samé. Měla byste čekat a čekat, protože váš výzkum kazí obraz ukrajinského odporu, který má být považován za osvobozenecké hnutí, které bojovalo za nezávislost Ukrajiny,“ uvedl a dodala, že podle těchto lidí by tato nepříjemná minulost měla být skrytá a marginalizovaná. Pro ni je ale důležité, jak tento mýtus o národním povstání vznikl a jak je udržován, i na státní úrovni. Protože je tento mýtus využíván pro mobilizaci společnosti do války. Diesen poznamenal, že stejný tlak na konformismus je i na Západě.

Havryško poznamenala, že po Majdanu vznikl Institut národní paměti a byly uzákoněny zákony o památce, které jako odboj ustanovily zejména členy nacionalistického odboje, ne vojáky Rudé armády. Naopak, památníky Rudé armády byly odstraňovány, nahrazovány památníky pro nacionalistický odboj. Ukrajinská vláda pak přímo spojila tento odboj se svou armádou. A přitom ignoruje, jaké metody OUN a UPA používaly, i kolaboraci s nacisty. Dochází například k tomu, že když zemřela veteránka Rudé armády, tak bylo zmíněno, že bojovala ve druhé světové válce, že oslavila konec války v Berlíně. Média ale nezmínila, že bojovala v Rudé armádě, dala příklad Havryško.