Před několika dny pošpinilo a zničilo Rusko svou duši. Zničilo obraz Ruska v díle velkých spisovatelů, které jsem miloval. Nepřijímám přitom zjednodušenou tezi, že za všechno může jen Putin. Jeho rozhodnutí napadnout suverénní stát a zabíjet, mrzačit a ničit životy lidí, kteří mají právo na štěstí, kteří milují své blízké a své domovy, se jistě opírá o souhlas mnoha lidí, kteří ho obklopují a jsou stejně vinni zločiny proti míru jako on sám. Žádné důvody zločin započetí války nemohou ospravedlnit. Jsou to jen prázdná slova.

Domníval jsem se, že vojenský vpád do Maďarska v roce 1956 a 21. srpen 1968 byly pouze excesy demence tehdejšího sovětského/velkoruského, ideologií posedlého režimu. Že se s krachem SSSR obrozuje duše Tolstého, Čechova, Čajkovského, Babela… Ta domněnka byla mylná. Svět sibiřských táborů, tak plasticky vykreslený F. M. Dostojevským, Alexandrem Solženicynem není civilizační úchylkou na cestě dějinami, je hluboce zakódován v hloubi ruské mentality. Budu stále milovat Naděždu Mandelštamovou a její autobiografický román, který duši Ruska tak výstižně popisuje.