„Pokud mám zmínit dvě podívané, které jistojistě udělají z Američanů pasivní pozorovatele, neschopné ničeho jiného než podpory jejich týmu, jsou to americký fotbal a politika – speciálně tedy Super Bowl a prezidentské volby,“ míní Whitehead. Sporty a politika totiž dělí národ na dva nesmiřitelné tábory s klapkami na očích, jež dokáží pouze z gauče provolávat slávu svému koni.
„Fotbal i politika jsou televizní, vysokorozpočtové, reklamami hnané pokusy jak učinit z národa gaučové povaleče, kteří jsou spokojeni vsedě, když je mohou sledovat a bavit se, zatímco přesvědčují sami sebe o tom, že mají nějaký vliv na jejich výsledek,“ tvrdí Whitehead a upozorňuje na skutečnost, že harmonogramy voleb a fotbalové ligy jsou nápadně podobné.
Obojí je obrovská pračka na peníze a hostit Super Bowl je pro město stejná prestiž, jako hostit prezidentské nominace. Také že za hostování jubilejních padesátých fotbalových slavností vydalo město San Franciso téměř 50 milionů dolarů a k tomu je třeba připočítat další množství výdajů na zatraktivnění města pro fanoušky a extra výdaje na jejich bezpečnost. Hostit vyhlášení nominací na prezidenta vyjde dokonce na víc než 60 milionů dolarů.
Problém pak spočívá v tom, že lidé dnes raději sledují televizi, než aby si všímali reality, která se kolem nich odehrává, a kterou jim její obrazovka nezprostředkuje, protože její majitelé si to nepřejí.
„Například zatímco se běžní Američané dívají na to, kdo získá hlavní cenu Super Bowlu a Bílý dům, militarizovaný, válčící policejní stát jede kupředu. Ozbrojené drony, zvýšený vládní dohled a špiclování, razie speciálních policejních jednotek, policie střílí neozbrojené občany a mnoho dalšího ohrožuje naši zemi,“ vysvětluje Whitehead. „Žádné z těchto nebezpečí nezmizelo, jen již nejsou na našich televizních obrazovkách.“
„A tak se z televize stal splněný sen autoritářské společnosti,“ hodnotí Whitehead. Izoluje totiž lidi, poskytuje jim zábavu, odrazuje je myslet kriticky a postupně tak odebírá společnosti snahu vzdorovat systému. A hlavně je líbivá a ukazuje svět v obrazech, které v běžné realitě nejsou k mání.
Podle výzkumů je televizní zábava ekvivalentem rauše, člověk automaticky po zapnutí televize zklidní, uvolní se a vypne. Televize zmírňuje napětí. Dokonce se používá i ve věznicích, kde je během promítání kvalitních filmů nadměrný klid, což potvrzují i sami vězni.
Z televize se zkrátka stala skupinová aktivita, kterou ale mnohé skupiny podstupují nezávisle na sobě a ztrácí tak nejen kontakt mezi sebou ale i s realitou samotnou. Něčeho podobného se pokoušel dosáhnout Adolf Hitler, když nutil lidi pochodovat. Rytmický skupiový pohyb totiž dokázal znehybnit lidskou mysl a lidé pak byli svolnější a ochotnější vykonávat rozkazy. Nyní je tu na to televizní obrazovka.
„Pokud na strachu či rivalitě založené televizní vysílání šíří v lidech strach a nedůvěru, pak je náš současný televizní program přesně tím, co autoritářská společnost, která chce ‚rozdělit a panovat‘, potřebuje.“ Na válku se rádi díváme v televizi a zavíráme tak oči vůči té, která probíhá kolem nás. Mír v televizi nikoho nezajímá.
V USA navíc platí, že aby byl prezident úspěšný, musí umět vystupovat na televizní obrazovce. Proto je také televize zbraní charismatických vůdců, prodejců, náboženských představitelů a mnohých dalších, kteří jsou ochotni do svých projevů vložit emoce, které zahýbou myslí pasivních sedících příjemců vysílání.
Whitehead varuje před tím, že čím víc člověk sleduje televizi, tím méně má možnost svobodné volby. Svobodu pak vidí v tom, umět televizi vypnout. „Pokud se díváme, nic neděláme.“
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
