Kniha nese název Sex, disco, revoluce. Toho prvního je na 442 stránkách opravdu „chlapská porce“ (včetně přesného počtu Jonákových žen, což je čtyřmístná cifra začínající dvojkou), diskotéky v pražské Libni si coby Jonákova životního díla také čtenář užije dosyta, ale nejkurióznější je právě část věnovaná revoluci. Vzpomínky Ivana Jonáka na listopad se totiž zcela vymykají všemu, co se o tehdejších událostech píše.
Pavel Čejka, který Jonákovy paměti editoval a připravoval k vydání (vyšly v roce 2019, tři roky po autorově smrti), upozorňuje, že libeňský podnikatel si svá vyprávění rád přibarvoval. Zásadní body vyprávění jsou však reálné a potvrzené dalšími osobami a v knize je dokládá i bohatá fotografická a jiná dokumentace. Včetně událostí z listopadu 1989.
Ivana Jonáka zastihly listopadové protesty uprostřed čilého podnikání mimo oficiální struktury centrálně plánované ekonomiky. Hlavní část jeho výdělků pocházela z černého taxikářství v Praze. K němu si několik měsíců před revolucí pořídil přes známé v Německu luxusní bílý mercedes (inspiroval jej prý stejný vůz ve filmu Bony a klid), který se později stane výraznou rekvizitou pražských událostí.
Jonák se po 17. listopadu zapojuje do dění kolem demonstrací na Václavském náměstí. Tento prostor má dokonale zpracovaný, ilegální taxislužbu totiž provozoval větší část osmdesátých let a centrem tohoto podnikání v Praze vždy bylo právě Václavské náměstí a přilehlé velké hotely.
Měli by nosit peníze, zoufal chartista
Na počátku tak revoluce pro Jonáka znamenala hlavně lepší kšefty, protože Prahu zaplnili zahraniční novináři a další movitá klientela. Když v noci skončil poslední rozvážky, oslovil studenty, držící hlídku u sochy svatého Václava, zda se nechtějí ohřát v jeho mercedesu. Tam slovo dalo slovo a od druhého dne černý taxikář jezdil pro Občanské fórum. Auto mu polepili revolučními hesly a nejprve rozvážel letáky nebo noviny, kam bylo potřeba.
Revoluční popojíždění jej zaválo i do centrálního štábu revoluce v divadle Laterna Magika, kde si mu prý jistý významný chartista stěžoval, mávaje v ruce bustou Masaryka: „Hele, co nám lidé nosí. Takovou veteš. Měli by nosit peníze. My potřebujeme hlavně peníze, ne krámy,“ kroutil hlavou. A není to zdaleka poslední zmínka o penězích na revoluci, která v knize zazní…
Pak si ale revolucionáři řekli, že exotický bílý mercedes by se měl využít lépe než na převážení letáků, a zářící Jonákovo auto se tak stalo pojízdným revolučním tlampačem, který objížděl Prahu a pak i další destinace a z megafonu zapůjčeného z divadla burcoval lidi, aby se přidali ke generální stávce.
„Všude, kde bylo víc lidí, jsme zastavili a četli různá prohlášení. Lidé se sbíhali a poslouchali. Mnozí se ptali, kde je Havel. Lidi si mysleli, že když vidí mercedes, tak v něm bude sedět Havel,“ popisoval Jonák v knize.
Psali jsme:
Vrcholem je ovšem cesta Jonákova bílého naleštěného mercedesu do Mostu, kde je potřeba popostrčit místní horníky k účasti na stávce. Vyrazil tam s ním herec Jan Přeučil a nejmenovaný fotbalista pražské Sparty (Jonák otevřeně přiznává, že fotbal jej nezajímá, takže sparťanovo jméno předtím ani poté v životě neslyšel). Cestou prý mercedes s vlající československou vlajkou, z jehož oken spolujezdec zuřivě mával rukou s „viktorkou“ coby znamením revoluce, vzbuzoval zájem.
V hornickém centru to ale bylo horší. „Když jsme dorazili do Mostu, u jakéhosi sídliště byla postavená tribuna a nikde nikdo,“ líčil řidič. Herec Přeučil se začal hroutit, tak to vzal Jonák do svých rukou, projel celé město za stálého troubení a do toho hlásil přes megafon, že přijel herec z Prahy a fotbalista ze Sparty a promluví k nim. „Konec komunistů! Sparťan a známý herec Přeučil vás budou informovat,“ svolával demonstranty bílý mercedes. Během půl hodiny prý takto dokázal „dělník revoluce“ pod tribunu nahnat docela slušný dav.
Tím však Jonákova kariéra venkovského buditele v mercedesu skončila, protože v pražském OF se rozšířila (později vyvrácená) fáma, že je provokatérem StB. Začal se tedy opět motat kolem Václavského náměstí a díky tomu dokonce dvakrát pronikl na obrazovky televize CNN. Američtí novináři totiž mezi demonstranty zoufale sháněli „hlas lidu“, který byl ale dost limitován jazykovou bariérou. Jonák kvůli domluvě se západní klientelou angličtinu na konverzační úrovni ovládal, a tak rád do kamery pohovořil.
Vezeme Kryla!
Zcela novou dynamiku Jonákova revoluční aktivita nabrala, když se u Československého rozhlasu náhodou setkal s Karlem Krylem, který si stěžoval, že za krátkou dobu má být mezi studenty a Občanské fórum mu slíbilo odvoz, který nedorazil.
Jonák mu okamžitě nabídl svůj mercedes, a tak se stal řidičem jedné z legend listopadových dní.
O pár minut později se Kryl objevil „u koně“ na Václaváku a shromážděným odzpíval improvizovaný koncert.
A pak mu ilegální pražský taxikář předvedl, jak se jezdí po metropoli. „Uprostřed Revoluční jsem to vzal okolo tramvajového ostrůvku vlevo. Rovnou jsem vjel do ruky policajta dopraváka, co tom tam řídil. Vztekle zastavil a chtěl řešit přestupek. Vyklonil jsem se z okýnka a řvu na něj, abych přehlušil hluk dopravy okolo: ‚Udělejte nám rychle místo. Jsme vůz stávkových hlídek a vezeme Karla Kryla!‘.“
Jméno slavného zpěváka policajta prý zblblo tak, že vozidlu okamžitě zastavil dopravu, aby mohlo přednostně pokračovat. „V životě bych nevěřil, že českej policajt, místo aby mě okamžitě zavřel, mi ještě bude dělat cestu,“ kroutil prý hlavou zpěvák.
Jonák jej odvezl na DAMU, Divadelní akademii múzických umění. A tam prý zažil toto: „Vešli jsme do jakési místnosti plné jídla. Hlady studenti rozhodně netrpěli. Všichni se točili kolem Kryla, tak jsem se trochu věnoval jídlu. Cpal jsem do sebe humrové chlebíčky, hromady plátků uzeného lososa a čerstvých sýrových rohlíčků,“ popsal revoluční catering. Pečivo, jak prý neomylně poznal, bylo z vyhlášené pekárny u Karlova mostu. O kus dál nad mísou kaviáru prý Kryl skepticky poznamenal: „Tohle v Německu tak často nemáme.“
Vystoupení Karla Kryla na Václaváku velmi zvedlo rovněž popularitu jeho taxikáře. A to se hodilo o pár dní později, když se volilo nové vedení tamního „stávkového výboru“. Původní předseda totiž pojal revoluci ve velkém stylu. „Měl k dispozici i dvě šlapky a spal zásadně v hotelu Fórum,“ popsal Jonák svým nezaměnitelným způsobem.
Jak dělník revoluce dodává, peněz v revolučních pokladničkách bylo tolik, že z toho spokojeně žili všichni, ale tohle už bylo trochu moc a doneslo se to samotnému Šimonu Pánkovi, vůdci celé studentské stávky. „Máte tu kurvy,“ zíral prý Pánek na spoře oděné dámské osazenstvo klubovny a vyzval stávkující od koně, ať si zvolí nové vedení.
A novým předsedou se stal právě Ivan Jonák. Současně byl zvolen i pokladníkem s právem spravovat všechny prostředky, vybrané do kasiček na Václavském a Staroměstském náměstí.
Do nové práce se pustil s vervou: „Studenti rádi kasičky obraceli a vytahovali z nich hlavně bankovky vyšších hodnot a marky. Tak jsem nechal všechny kasy provrtat a skrz díru jsem je velkým šroubem připevnil ke stolům,“ vyprávěl dělník revoluce.
Brzy měl díky tomuto opatření stávkový výbor tolik peněz, že si mohl zakoupit nákladní vůz značky Avia. A poté Jonák „znárodnil“ komunistickou tiskárnu v Opletalově ulici. „Prostě jsme tam přišli, na vyděšené strážné jsme vytáhli průkazy a ty figurky v mundúrech Lidových milicí nás ochotně pustily za vedoucím tiskárny a ta pak byla naše,“ líčil otevřeně revoluci v terénu.
Tiskárna pod jeho kontrolou začala tisknout letáky Občanského fóra, ale také například parte Umřela KSČ. To se v pražských ulicích prodávalo po dvou korunách za kus a byl to prý „neuvěřitelný kšeft“. Když došel papír, tak Jonák s avií zajel do papírenského podniku a tam pro účely revoluce zabavil, kolik bylo potřeba.
Další fází byly plastové připínací placky a odznaky. Ty se začaly vyrábět v jakési podobným způsobem ovládnuté továrně v Hradci Králové. Náklady byly v haléřích, prodejní cena na pražských ulicích v korunách. „Brzy bylo tolik peněz, že jsem je musel dávat do poštovních pytlů, které jsem nasbíral ještě jako popelář, a schovával si je doma,“ popsal Jonák revoluční podnikání.
Byznys prý úspěšně fungoval ještě mnoho měsíců, v roce 1990 se odznaky Občanského fóra skvěle prodávaly zahraničním turistům s legendou, že je to „Václav Havel Partei“. A cena odznaku vyletěla o další dva řády na deset až dvacet marek za kus.
Stánek u svatého Václava stále fungoval, a když začalo Občanské fórum na předsedu Jonáka tlačit, aby jeho výbor už ukončil činnost, protože revoluce skončila, využil toho, že pražský státní zástupce Tomáš Sokol rozjel akci za zákaz KSČ, a pokračoval jako petiční výbor na podporu Sokolova požadavku.
Strana po Sládkovi...
Po dalších několika týdnech se skupina přetransformovala v přípravný výbor nové politické strany, jejichž vznik byl tehdy již povolen. A pod touto hlavičkou stále vedla podnikání s revolučními suvenýry. Peněz prý v pytlích bylo tolik, že se nejen nedaly utratit, ale nikomu se je nechtělo ani počítat. Kasičky v centru Prahy se vybíraly dvakrát až třikrát denně.
Nová politická strana, to je další bizarní příběh z panoptika raných devadesátých let. Stávkový výbor od koně se nakonec rozhodl vstoupit do již existující Republikánské unie. Tu pár týdnů předtím založil doktor Miroslav Sládek, ale velmi rychle se s ostatními spolustraníky rozhádal a založil si další stranu. Zbytek republikánů pak rád přijal Jonákovu energii a propagační talent.
V této straně vystupovala řada pozoruhodných osobností pozdějších dob. Jistý Jiří Kotas, přezdívaný „včelař“, na sklonku československé federace dokonce jednou kandidoval na prezidenta. Byl tam ale také Vítězslav Jandák, slavný herec a pozdější ministr, který se v příběhu Ivana Jonáka bude objevovat i nadále.
Jonák osobně pak z Václaváku k republikánům přivedl postavu jménem František Kostlán. Jonák jej představuje jako „Franta Kostlán z Českého deníku“, takže se jedná o osobu dnes dobře známého bojovníka za práva menšin a sběratele ocenění za neziskovou činnost.
„Publicista, hudebník, skladatel, textař a básník. Dlouhodobě se věnuje problematice menšin, extremismu, diskriminace a násilí z nenávisti. Před listopadem 1989 pracoval v různých dělnických profesích. Poté hlavně jako novinář a publicista. Byl mj. šéfredaktorem Českého deníku, šéfredaktorem časopisu Parlament, komentátorem Telegrafu, Lidových novin či Českého rozhlasu Regina, televizním dramaturgem politických diskusních pořadů. Je členem několika občanských sdružení zabývajících se Romy, uprchlíky, migranty. V prosinci 2013 obdržel cenu Gypsy spirit za dlouhodobou novinářskou práci v oblasti lidských práv,“ představuje se na svém blogu na Aktuálně.cz.
Republikáni nakonec utvořili s několika dalšími uskupeními koalici nazvanou Svobodný blok a Jonák řídil předvolební kampaň. Seskupení však neuspělo, získalo pouhých 1,04 procenta. Jediným, kdo z jeho členů později skutečně uspěl v politice, byl Vítězslav Jandák.
Ten na podzim 1990 zabodoval v komunálních volbách a stal se pražským zastupitelem, v druhé půlce volebního období dokonce radním pro kulturu.
S Jandákem na úřad...
A během jeho funkčního období na pražském magistrátě se Ivan Jonák rozhodl, že zrealizuje svůj životní nápad luxusní diskotéky v Praze-Libni. V knize obsáhle popisuje, co jej k nápadu vedlo a co všechno k jeho provedení podnikl. A jednou z nejotřesnějších zkušeností prý byla komunikace s pražskými úředníky.
„Byrokratické pijavice vymýšlely neuvěřitelné komplikace, aby dostaly úplatek. Na úplatky měly kapsy větší než klokani,“ vzpomínal.
Ale Jonáka napadlo, jak na korupci vyzrát. Začal na úřední jednání chodit se svým známým, pražským zastupitelem a mimoto také slavným hercem Vítězslavem Jandákem. A úspěch to mělo fenomenální.
„Obyčejný byrokrat se nudí. Najednou se otevřou dveře a vřítí se známý herec se mnou a chce něco, co by byrokrat v životě bez úplatku neposkytl. Nechce ale udělat blbý dojem, jaký je ve skutečnosti malicherný šmejd, takže vyhoví. Jandák se ukázal lepší než kouzelný dědeček z pohádky,“ popisoval podnikatel.
Návštěva na úřadě prý vždy probíhala tak, že Vítězslav Jandák vstoupil s veselým „dobrý den, dobrý den, vážené dámy, vážení pánové“. Hlas známý z televize úředníkům okamžitě rozjasnil den. Následně připomenul, že je též zastupitelem. To učinil nenucenou poznámkou, že „pan Jonák se na mě obrátil jako volič na svého poslance, že prý má problémy na úřadech“. Úředník začal hned horlivě ujišťovat, že žádné problémy nejsou, a nakonec zašvitořil, že pan Jandák rozhodně není „nic dlužen“.
Podruhé už mohl Jonák klidně sám, a dostalo se mu přání „pozdravujte ode mě pana Jandáka“.
I tak se daly využít známosti z listopadu 1989 a následujících měsíců.
„Na půdě mi zbylo několik poštovních pytlů plných peněz, které nikdo nespočítal a ani je nikdo nepotřeboval. Pevně jsem si slíbil, že je rozmnožím a použiju je na to, na co byly vybrány, tedy na boj proti komunistům,“ končí Ivan Jonák své vyprávění revolučního pokladníka.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
