„My se musíme vrátit někdy do doby, kdy se v šedesátých letech zaváděl pětidenní pracovní týden, a zamyslet se nad tím, jestli východisko není čtyřdenní pracovní týden. To by samozřejmě vytvořilo prostor pro zaměstnávání více lidí a současně by to znamenalo přerozdělení mezi kapitálem a prací. Od sedmdesátých let narůstá podíl kapitálu na celkovém přerozdělení a klesá podíl práce. Takže je potřeba, abychom si rozmysleli, zda problém nezaměstnanosti nevytváří takové sociální rozpory, že to může společnost ohrozit. A já myslím, že k tomu poznání se během deseti let dojde,“ míní Ungerman.