Burian promluvil například o svých uměleckých sklonech. „Táta byl nesmírně talentovaný muzikant. Měl absolutní sluch, hrál na několik hudebních nástrojů. Maminka byla velký fanda opery. A babička, tátova matka, byla vystudovaná klavíristka. Ještě pamatovala Janáčka jako pedagoga. Děda chvíli dělal divadelního kritika. Sestřenice byla vynikající zpěvačka,“ řekl ředitel pro Divadelní noviny.
Ten v minulosti rovněž vstoupil do KSČ, na svoji obranu často uvádí, že to bylo kvůli tomu, aby mohl studovat. „Vstup do komunistické strany byl pro mne – aspoň jsem to tehdy tak vnímal – v podstatě pracovní knížka. Naši rodiče nám říkali: Nedá se nic dělat, Rusové tady budou nejmíň sto let, s tím musíte počítat, ať chcete dělat cokoli. V tom jsme vyrostli a museli se rozhodovat,“ prozradil.
Hovořilo se i o jeho působení v Divadle J. K. Tyla v Plzni, kde byl od roku 1995 ředitelem. O 18 let později se stal ředitelem Národního divadla.
„Nabídku jít do Národního divadla jsem poprvé dostal už od Pavla Dostála. Pak nabídka přišla znovu, když byly za paní ministryně Hanákové a za pana ministra Bessera různé nešťastně nezvládnuté události kolem Státní opery. Odvětil jsem, že musím primárně dokončit stavbu nového divadla v Plzni. Ze strany ministerstva ale zájem trval a začala vyjednávání… Divadlo bylo prosáknuté totální nedůvěrou ke všem ředitelům, ministrům i náměstkům. Když jsem přišel, nebyl tady snad nikdo, kdo by nebyl alespoň chvilku ve stávkové pohotovosti,“ posteskl si pro Divadelní noviny Burian.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
