Režisér Kosatík to vzal šmahem: Zemana sepsul za Albertov, ostatní za chování po roce 1989. Prý jenom nadáváme, ale…

25.12.2015 13:56 | Zprávy

autor: vef

Spisovatel a scenárista Pavel Kosatík poskytl štědrovečerní rozhovor serveru E15.cz, v němž mimo jiné uvedl, že provinčnost je náš osud a že posloucháme to, co chceme slyšet. „To byla dřív definice stáří, rezignace, ztráty síly,“ uvedl. Ve své nové knize se pustil do období po roce 1989 a věnuje se také jeho aktérům.

Režisér Kosatík to vzal šmahem: Zemana sepsul za Albertov, ostatní za chování po roce 1989. Prý jenom nadáváme, ale…

Foto: Jan Štěpán
Popisek: Spisovatel Pavel Kosatík v Ostravě

Kosatík úvodem rozhovoru uvedl, že jej naštvalo, jak se do oslav svátku 17. listopadu natlačil svým vlastním programem prezident Zeman. „Byl to jeho revanš za loňský rok a revanše jsou dětinské. Oslavy našich výročí bývají poslední dobou vůbec dost rozpačité,“ poukazuje i na oslavy 28. října, neboť tehdejší Československo už dávno není.

„Ale demokratická republika, která tehdy vznikla, přece po dlouhé pauze opět trvá. Z toho je vidět, co si kdo pod slovem stát vlastně představuje,“ uvedl Kosatík. Podle něj právě 17. listopad, který měl popřepratovou společnost sjednotit, ji dneska vlastně rozdvojuje. „Nová společná identita se po roce 1989 nezrodila, je to zase nová varianta království dvojího lidu, o kterém se u nás poprvé psalo za Jiřího z Poděbrad,“ řekl.

Kosatík zároveň zkritizoval Čechy za to, že se po listopadu 1989 nesnažili o zrod nového a přirozeného národního sebevědomí. „Výsledek je, že lidé dál jenom nadávají a komentují, jako kdyby tady komunisti vládli pořád,“ uvádí. Podle něj, dokud nezačneme chtít více sami od sebe, nemůže vzniknout zdravý tlak, kterým se změní ten, kdo je nahoře. Poznamenává také, že jsme naprosto jiným národem než například Němci a Rakušané. Nás totiž prý nenutí naše tradice tolik k sebereflexi. „Často si vystačíme s emočním a pocitovým světem, za myšlenky považujeme zvolací věty s vykřičníkem na konci. Posloucháme to, co chceme slyšet. To byla dřív definice stáří, rezignace, ztráty síly, dnes to platí už zamlada. V takové situaci má každý, kdo druhé nějak konstruktivně rozhýbává, cenu zlata,“ říká.