Lidé si podle jeho názoru nedokázali dodnes říct, co v minulosti udělali špatně a co udělali dobře. Místo toho si začali již za nacistické okupace vymýšlet konstrukce, které jim měly umožnit srovnat svůj život s vlastním svědomím. A plody tohoto konání sklízíme dodnes. V devadesátých letech se nám prý dostalo svobody takřka zadarmo a opět ji využili především aktéři minulého režimu, tzv. veksláky nevyjímaje. I ti se totiž chopili zlomové privatizace.

Vůdčí osobnost, která povede společnost, se tu neobjeví

"Hlavní malér spočíval v tom, že nebyl dostatek lidí, kteří by byli ochotni udělat všechno pro to, aby nový stát nebyl právní kontinuitou navázán na komunistický režim, ale na první republiku,“ míní spisovatel. Pokud by k tomu došlo, tak by o místo mohli přijít přední činovníci komunistického režimu, kteří dnes mají vyšší penze než lidé obývající komunistické cely. Oceňuje však to, že dnešní mladí lidé se stále více zajímají o to, co se v naší zemi dělo před rokem 1989. A krátce po něm. Stránský se zde staví proti názoru exprezidenta Václava Klause, který prohlásil, že dnešní mladí lidé ztrácí zájem o toto historické období.

Komunistické kriminály však přece jen měly jednu přednost. Seděla v nich elita národa, od které se tehdy mladý Stránský leccos naučil. V součtu však komunisté zadupávali tento národ do země, a to se projevuje dodnes, např. v podobě závisti. „Pokud sám nevím, co chci, nastupuje tu místo pro závist vůči druhým,“ poznamenává Stránský. Každý z nás by měl někam směřovat, měl by vědět, kam chce dospět, to je podle jeho názoru správná cesta. Stránský totiž nevěří tomu, že se v Česku objeví nějaký mocný „tahoun“, který by určil směřování země v příštích letech.