Odplata? Marine Le Penová, stejně jako Emmanuel Macron by si to přáli. Každý z jiného důvodu. Dvouprocentní náskok kandidátky Národního sdružení (RN) – mezi 22-24% – oproti listu Renesance, jež spojila prezidentskou stranu Republika na pochodu (LREM) s Demokratickým hnutím (MoDem), dává Le Penové šanci dosáhnout vítězství. A dosáhnout pocitu zadostiučinění. Rozhodnou ale až nedělní hlasy.
Volby do Evropského parlamentu, jež jsou nahlášeny ve Francii na neděli 26. května, působí totiž tímto dojmem, ačkoliv uskupení, která kandidují, je celkem 34. A Francie bude mít v příštím Evropském parlamentu 79 poslanců, oproti 74 (dojde-li ovšem konečně k brexitu). Radikální personalizace dvou uskupení a jejich představitelů má ovšem ducha déjà vu: opakovaný osobní střet kandidátů, kteří se již utkali v lítém zápase o prezidentský úřad v roce 2017.
Le Penová ani Macron v těchto volbách ale nekandidují, přesto se v myslích tyto volby symbolicky usazují jako svého druhu referendum – především o dosavadní dvouleté vládě prezidenta Macrona. Oproti předchozím volbám v roce 2014, v nichž – mimochodem, již minule zvítězila Národní fronta (FN) – se ale volí pouze do jednoho regionu, na místo osmi, jímž je celá Francie.
Bardella jako mladý hlas lidu aneb Jak proměnit hněv v naději?
Poslední komparativní výzkumy veřejného mínění, zejména v posledních 14 dnech, dávají vítězství do rukou kandidátní listiny Národního sdružení (EN), na jejímž čele stojí mladý, sotva třiadvacetiletý politik Jordan Bardella. Pro Bardellu, který vstoupil ještě do Národní fronty (FN) ve svých 17 letech, jsou tyto volby rozhodujícím životním okamžikem. Ačkoliv je na mítincích i na plakátech Bardella doprovázen „mateřským zájmem“ předsedkyně Le Penové, ví, že tyhle volby „nesmí ztratit“.
„Dejme moc lidu,“ píše se na společných plakátech uskupení RN, kde se oba – Le Penová i Bardella – na fotografiích usmívají, vědomi si své vzájemné komplicity, ale nakonec i komplementarity. Pokud by Bardella uspěl, což je velmi pravděpodobné, stane se jedním z nejmladších politiků v Evropském parlamentu. Syn italských emigrantů, který vyrostl na pařížském předměstí Saint-Denis, poznal, jak rád opakuje, všechny problémy, které jsou s tím spojeny, totiž: sociální vykořeněnost, masivní imigraci, drogové gangy a všudypřítomné násilí. Výběr tohoto mladého muže má význam, neboť je odpovědí RN – chce být „hlasem patriotického předměstí“ – na to, co francouzský stát dlouho ignoroval, ale především nikdy nedokázal dostatečně vyřešit. Mnozí mají ještě v paměti nepokoje, které zachvátily předměstí v roce 2005.
Z jeho úst jsme mohli v průběhu kampaně slyšet varování, která již před ním nesčetněkrát opakovala Le Penová. Týká se tří základních témat, na nichž si RN a předtím FN, vybudovala politický projekt: otázky bezpečnosti a národní preference pro Francouze (na trhu práce, ale i národní identity) se tu mísí s obavami vůči nepříteli č. 1, dnes zvláště islamistickému terorismu; kritika Evropské unie jde ruku v ruce s úsilím o návrat demokratické suverenity do rukou národního státu, už ovšem nezní v termínech „frexitu“, ani opuštění společné měny. To bylo také téma, které se nepodařilo Le Penové minule dobře zkomunikovat.
Národní sdružení (RN) nyní obhajuje zejména demokracii. „Otázka demokracie je prostě ústřední! Kdo rozhoduje? Lid, nebo Macron a jeho malá banda?“ zeptal se v pařížském sálu Mutalité 14. ledna ve svém proslovu k zahájení kampaně. „Kdo dělá zákon? Lid, nebo Evropská komise?“ pokračoval. To, co RN kritizuje, ale v tomto ohledu není pouze kritikou fungování Evropské unie, již převzalo mnoho jiných politických strana a hnutí (na levici i na pravici). Vláda evropských technokratů, kteří v Bruselu vytvářejí zákony a normy patří k arzenálu, o němž dnes nepochybuje stále větší počet Evropanů. Le Penové sdružení je ovšem nejostřejší v tom, co dokáže skandovat i celý sál: „Macron, demise! Macron, demise!“
Hnutí je tak v souladu s protesty, které již půl roku devastují ulice francouzských měst. Hnutí „žlutých vest“, které Le Penová vždy podporovala, ale paradoxně sehrálo roli ve prospěch Macronovy listiny Renesance. Jakmile se začaly objevovat úvahy o tom, že by „žluté vesty“ kandidovaly separátně, poklesl protestní étos Le Penové. Kandidát Bardella ale dokázal koncem března kritikou „násilných projevů“, jichž se část „žlutých vest“ z extrémní levice dopouštěla, vrátit skóre ve prospěch Národního sdružení (RN).
Na počátku kampaně zbývaly Bardellovi čtyři měsíce, jak „proměnit hněv v naději“. Čtyři měsíce jsou u konce. „V neděli večer, v neděli 26. května bych chtěl, aby Macron, Juncker i Merkelová pochopili, že lid se vrátil!“ řekl tehdy v polovině ledna s touhou po vítězství. To má nyní na dosah.
Macron má ambici možná šílenou, ale osud lidu v Evropě je pouze v jejich rukou
Půjdete k volbám do Evropského parlamentu? (anketa od 16.5.2019)Anketa
Na čele macronovské kandidátky byla přitom od ledna vyhlášená Nathalie Loiseauová, bývalá ministryně pro evropské záležitosti ve vládě Édouarda Philippa. Jedenáct dní před koncem kampaně náhle zmizela ze všech plakátů, stejně jako i další, kteří se za ní tísnili. Důvod? Speciální plakát s usmívajícím se prezidentem Emmanuelem Macronem o počtu 60 000 s heslem: „Na pochodu pro Evropu, 26. května volím Renesanci.“
„Je to kampaň trochu bez tématu, trochu bizarní,“ připustil Stanislas Guerini pro týdeník Paris Match, výkonný šéf hnutí Republika na pochodu. „Musíme vyhrát tuto bitvu,“ opakuje, zatímco kampaň bývalé ministryně a svého času také ředitelky Institutu politických věd v Paříži, kariérní diplomatické úřednice, jež svou „elitní image“ i dosavadními zkušenostmi reprezentuje zcela opačnou zkušenost, než kandidát Bardella, se vůbec nepodobá jménu své nositelky.
Když se počátkem dubna v první televizní diskusi objevila Loiseauová proti Bardellovi, neváhal Jean-Marie Le Pen, otec a zakladatel Národní fronty (FN), podpořit kandidátku své dcery. Na konto Loiseauové pravil, že byla spíše „husičkou“ (l‘oisette), i když její jméno Loiseauová zní v češtině jednoduše – Ptáková. Republika na pochodu se zkrátka v podobě paní Ptákové sice v květnu držela vyrovnaně plus mínus s Národním sdružením, poslední dny ale o „rozhodující dvě procenta“ poklesla. „Pokud dorazíme na čele, budeme mít v Evropě leadership,“ zdůrazňuje Guerini. Ale co když ne?
Macronovo gesto, jímž upozadil Loiseauovou, bylo faktickým přiznáním, že ve volbách jde nakonec v první řadě o Macrona. Prezident Macron, o němž spisovatel Patrick Rambaud ve své poslední knize Emmanuel le Magnifique (Emmanuel Nádherný, Grasett 2019) píše jako o „mladém princi“, jenž nedokáže žít bez toho, že by „permanentně nedával najevo svůj narcismus“, patrně již nemohl vydýchat, že kandidátka Loiseauová „se neodlepila“ směrem vzhůru.
V závěrečné fázi kampaně se prezident republiky, který se osobně nepodílí na mítincích, rozhodl intervenovat nepřímo, spíše tématy – a to zejména tématem ekologie. Tento týden otevřel první z řad konzultací Rady pro ekologickou obranu, která spojuje klíčové ministry pod předsednictvím hlavy státu, sotva pět dní před evropskými volbami. „Toto je téma, které jsme velmi očekávali,“ avizoval již dopředu Guerini, který v něm vidí stále příležitost, aby Emmanuel Macron v této věci „dal věci do (správné) perspektivy“.
„Extrémní ambice, možná trochu šílená...“ Ano, takto zní klip Renesance, který je možné si přehrát, chcete-li. I on umí vyvolávat strach a obavy. Prezident Macron v ní urgentním hlasem vyzývá, že „to, po čem toužíme, je v našich rukou“. Emotivní obrazy zkázy, kterou způsobila 2. světová válka, se tu střídají se záběry povodní, pádem berlínské zdi, vzápětí prostřižené Mitterrandem a Kohlem – v jednu chvíli je tu vidět na balkóně hradního nádvoří i čerstvě zvolený prezident Václava Havel – , zatímco mezi těmi, kteří tu jsou v řádu škůdců, vidíme: Viktora Orbána, Mattea Salviniho, Marine Le Penovou... naděje se ale skrývá v krásných tvářích mladých Evropanů, k nimž se Macron obrací. „Slibuji vám, že uspějeme,“ říká Macron v klipu závěrem.
Co když ale neuspěje? Le Penová již Macrona vyzvala, aby podal demisi, pokud nezvítězí, neboť je „prezidentem všech Francouzů“ a podpora jedné kandidátky je v rozporu s ústavou. Le Penová tvrdí, že je Macron stižen „syndromem královského dítěte“, a neuvědomuje si, že jeho chování je „hluboce antirepublikánské“, porušující „ducha i text francouzské ústavy“.
Kdo zvítězí a kdo prohraje? Nejde o národní státy, ale o politické nadnárodní frakce!
Pokud by chtěla Le Penová a její spojenci skutečně uspět, museli by se sjednotit s dalšími minimálně dvěma frakcemi. Samozřejmě, již dnes je víceméně jasné, že lidovci i socialisté ztratili schopnost tvořit většinu, a rozhodovat tím pádem o nominacích na posty v Evropské komisi. Zde má ale hlas také Evropská rada, jež by s komisí měla tvořit průsečíky. Manévry socialistů, kteří již nevylučují „progresivní alianci“ s liberály, již dříve nabídli Macronovi spojenectví, budou hrát roli v následujících týdnech a měsících po volbách.
I když je v Itálii favoritem hnutí Liga vicepremiéra a ministra vnitra Mattea Salvini, jsou tyto volby pro něj možná jen zahřívacím kolem na posílení jeho role v Itálii. Podobně to bude v Maďarsku i Polsku. Pro Le Penovou, respektive Bardellu, to může být další argument, jak ve své zemi nahlodávat otřesenou Macronovu autoritu, jež se nyní pohybuje pod 30%. Stále to ale není dost, aby Macron padl! On se jistě vidí jako prezident i pro další období...
Půvab politických aktivit byl ve Francii vždy dán pravidelným cyklem mezi levicí a pravicí. Macronovo hnutí, jež povstalo jako vzpoura proti „zavedené politické nehybnosti“, spojuje oba umírněné proudy na levici i pravici, což může nahrávat dojmu, že ve Francii vládnou centristé. Bude záležet na ústavní reformě, jež má přinést více demokracie do volebního systému (až 20% proporčnosti), více než na čemkoliv jiném. Zda dokáže Pátá republika i nadále dýchat jako systém, jenž má v sobě zakomponován protikladné prvky – od monarchismu až po lidový pučismus – nepřinesou „žluté vesty“, ani „národní rozpravy“, jimiž se fakticky maskuje skutečná moc.
Ale ani očekávaná Macronova porážka, jak bude chtít jistě Marine Le Penová vítězství svého hnutí vidět, nebude znamenat konec režimu, ani samotného Macrona. I on ví, že oněch 20% legitimity z 1. kola prezidentských voleb je pole, v němž je zaděláno na více výbušných min a politických příkopů, než triumf ve 2. kole, jenž ho vynesl k moci. A k přesvědčení o svém výjimečném poslání.
Psali jsme:
autor: .
