Podle stanoviska, které ÚOOÚ zveřejnil na svých webových stránkách, je jistý rozdíl mezi kamerou na domě a v jedoucím autě. Především v tom, že kamera ve vozidle oproti stacionárním kamerovým systémům například není způsobilá zajistit provozovateli pravidelný přehled o výskytu a chování lidí v konkrétním prostoru, nezasahuje do práva na ochranu obydlí ani neznamená sledování zaměstnanců na pracovišti, které je zakázáno § 316 odst. 2, zákona č. 262/2006 Sb. zákoníku práce.

Pořizování takového záznamu ÚOOÚ považuje za nerizikové, proto se na instalaci kamery ve vozidle, respektive zpracování záznamu nevztahuje oznamovací povinnost dle § 16 zákona č. 101/2000 Sb. Na druhou stranu to však neznamená, že bude možné jakkoli libovolně nakládat se záznamem z kamery. A to i v případě, že poslouží svému záměru a podaří se jejím prostřednictvím zachytit průběh dopravní nehody nebo jiné pojistné události.

Podle Úřadu pro ochranu osobních údajů se v případě, kdy pořízené záznamy budou obsahovat informace vztahující se k identifikovatelným fyzickým osobám v souvislosti s určitým jednáním či událostí, bude jednat o zpracování osobních údajů ve smyslu zákona č. 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů. A to znamená splnění určitých povinností při nakládání se záznamem z mobilní kamery.

Jednou z těchto povinností je využít údaje, které obsahuje záznam z kamery ve vozidle, pouze v souvislosti s řešením dopravního incidentu, jehož je provozovatel kamery účastníkem. Jedná se zejména o vyšetřování dopravní nehody, kterou provádí policie, a v následujícím řízení, při likvidaci pojistné události, případně vymáhání náhrady škody apod. O legitimní účel se naopak nebude jednat v případě využití záznamu jiným způsobem, například jeho zveřejněním na internetu či poskytnutím médiím.