A tak se dá očekávat, že opět přijde téma diskuze principu všeobecného a rovného volebního práva. Řada názorů ještě před těmito volbami nutnost diskuze podtrhuje. Již před časem ParlamentníListy.cz zaujal výrok například i moderátora a podnikatele Romana Šmuclera, který zveřejnil na svém profilu na Facebooku.
Reagoval totiž na to, že letos počátkem roku ekonom a pedagog Dušan Tříska přišel pro někoho možná až s pozoruhodnou teorií, jak vyřešit narůstající nerovnost ve společnosti.
„Znovu bychom měli zvážit princip všeobecného a rovného volebního práva, díky kterému je politické rozhodování ovlivňováno stále širší skupinou sociálně deprivovaného, neproduktivního či dokonce vyloučeného obyvatelstva. Následný růst finančních transferů (dotací a sociálních podpor) totiž pouze zhoršuje sociální mobilitu, která jediná je skutečným klíčem k řešení uvedeného problému,“ uvedl tehdy Tříska v Hospodářských novinách. To vyvolalo ostré reakce i mezi novináři. Tříska za to sklidil na webu Respekt.cz ostrou kritiku, z které vyplynulo mimo jiné například to, že by se mohlo zakázat volit právě autorovi nápadu Dušanu Třískovi.
Psali jsme:
„Čemu by pomohlo odebrání voličského práva? Ano, nepochybně ještě větší frustraci nezanedbatelné části společnosti a kdo ví, možná by to vedlo i k revoluci. Jak jinak by se pak tito lidé měli domoci práv? Ale především, jak by to vyřešilo onu sociální nerovnost? Už někdo někdy slyšel, aby se lidem zlepšila kvalita života poté, co se jim vezme část jejich práv? Ano, zkusili to komunisté, ale víme, kam to vedlo,“ ptal se ve svém komentáři šéfredaktor Respektu Erik Tabery.
Volební právo není samozřejmostí, i ženy ho mají poměrně krátce
Na místě je třeba připomenout, že to, že volební právo nebylo vždy samozřejmostí či určeno všem, potvrzuje historie. I během ní se objevovaly hlasy, že právo volit má být jakousi odměnou – třeba za placení daní. Ženy pak stály dlouho stranou.
Až v roce 1893 se stal Nový Zéland, tehdy ještě jako kolonie Velké Británie, první zemí na světě, která přiznala volební právo ženám. Na začátku nového století jej pak následovala Austrálie. Prvními státy západní Evropy, které poskytly ženám volební právo, se v letech 1906-1915 poté staly Finsko (tehdy autonomní součást Ruské říše), Norsko a Dánsko.
Ve Velké Británii ženy po značně tvrdém a usilovném tažení získaly v roce 1918 částečné volební právo. Bylo však omezené pouze na osoby starší 30 let. Stejného postavení jako muži dosáhly voličky teprve v roce 1928, kdy byla tato věková hranice snížena na 21 let.
Psali jsme:
-634997462177353045.jpg&id=10719)
V mnoha dalších zemích bylo ženám přiznáno volební právo teprve po druhé světové válce. V roce 1945 získaly volební právo ženy v Itálii, Francii a v Japonsku. Koncem čtyřicátých a začátkem padesátých let následovala většina jihoamerických států. V Argentině se o poskytnutí volebního práva ženám zasloužila Eva Perónová. I když dnes většina muslimských zemí umožňuje ženám volit, obyvatelky absolutních monarchií arabského světa (např. Saúdské Arábie a Kuvajtu) toto právo dosud nemají. Například v Kataru ho získaly tamní ženy až v roce 1999.
Překvapivý pro někoho ale může být možná fakt, že například Švýcarsko, pokládané za vzor fungování demokracie, schválilo volební právo ženám na federální úrovni až v roce 1971, Lichtenštejnsko dokonce ještě o 13 let později.
Jak to mají ženy v Česku?
Také v Čechách bojovaly ženy za svá politická a občanská práva od druhé poloviny 19. století. Mezi nejvýznamnější osobnosti, které se o zisk volebního práva zasazovaly na přelomu 19. a 20. století, patřily Františka Plamínková a Alice Masaryková. První ženou zvolenou do českého sněmu byla v roce 1912 Božena Viková-Kunětická. Velký zlom nastal v roce 1920, kdy bylo v československé ústavě zakotveno, že ženy jsou politicky, sociálně a kulturně postaveny na roveň mužům a náleží jim volební právo.
Volby jako šance k uvědomění občanství?
Ale vraťme se ke sporu, který se ještě dlouho před tím, než jednotliví kandidáti do EP spustili svoji kampaň, rozhořel v médiích a diskuzích. „Vůbec si nemyslím, že by se chudým a sociálně postiženým mělo zakázat volit. Otázkou ale jsou třeba poměrně nákladné volby ve vězeních. Nemá být součástí trestu ztráta některých občanských práv? Hlas dvou vrahů s doživotním trestem je v demokracii pak více než hlas kohokoli jiného. Možná by se tak měli dočasně trestat lidé s daňovými úniky. Je to v řadě zemí. Přineslo by to drobné změny, ale i to by asi zlepšilo výsledek voleb ve prospěch lidí zodpovědných a nepopulistických. Je to otázka složitá a nejednoznačná, ale proto je dobře, že se o ní nyní diskutuje...“ uvedl Šmucler. (Vedle řady jeho profesních lékařských a pedagogických aktivit byl též v roce 2009 lídrem kandidátky strany TOP 09 v Karlovarském kraji. Nakonec z ní ale odstoupil kvůli časové zaneprázdněnosti, pozn. red.)
A jak dál řekl Šmucler ParlamentnímListům.cz, diskuze je zcela určitě přínosná i proto, že může vést k tomu, aby si lidé uvědomovali více své občanství.
„Aby věděli, co je právo a co zodpovědnost. Mám pocit, že u nás tak nějak lidé považují volby za nedůležitou věc, neváží si této možnosti. Začít vést diskuzi o tom, zda by nebylo možné tedy omezit práva některým vězňům, mně připadá zcela na místě. V některých zemích to tak je, že v důsledku nějakého provinění odsouzení lidé ztrácejí některá občanská práva - a právo volit mezi tím také někde je zahrnuto. Ony by se tím s vysokou pravděpodobnsotí výsledky voleb nezměnily, pokud by někteří vězni nevolili, ale uvědomilo by si i jejich okolí, že jde o jistý druh vydobyté výsady. Pokud to vezmeme ještě zcela prakticky z pohledu územně správních celků: Když jsou volby a vězni volí v nápravně výchovném zařízení, kde nežijí, lokální politiku tak mohou ovlivnit. To je poněkud paradoxní, pokud nezůstávají většinou ani po výkonu trestu v okolí věznice," konstatoval Roman Šmucler.
Otázku otevřel kdysi i véčkař Tomáš Jarolím
Ještě před tím, než se udály výše uvedené události, je spravedlivé doplnit to, že téma, které je v těchto dnech více než aktuální, nakousl již i tehdejší místopředseda Věcí veřejných Tomáš Jarolím. Vedla ho k tomu diskuze uvnitř jeho strany o tom, zda by se naopak neměla snížit hranice aktivního volebního práva tak, aby mohli k volbám chodit třeba i šestnáctiletí. Jarolím tehdy v reakci na tyto návrhy uvedl, že současná podoba volebního práva by se měla spíše omezit než rozšiřovat.
Větší verzi infografiky si můžete prohlédnout zde.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Alena Hechtová
