Dobrým příkladem jsou hned první věty z jeho nedělního projevu při výročí vzniku Československa: "Sešli jsme se na tomto historickém místě, abychom si připomněli, že novodobému českému státu přibyl další rok. Od vzniku naší republiky zanedlouho uplyne již sto let." Stát, od jehož vzniku zanedlouho uplyne sto let, byl, samozřejmě, i český stát. Byl to ale i společný stát Čechů a Slováků a oba národy v něm měly, nebo alespoň měly mít, rovnocenné postavení. A byl to v době svého vzniku i stát milionů příslušníků ostatních menšin, ačkoli se jich nikdo neptal, zda k němu chtějí patřit.

Ne že by Klaus v neděli neřekl i rozumné věci

Když tedy Klaus tento stát označuje jen za stát Čechů, může to být proto, že si skutečně myslí, že šlo jen o rozšířené Česko, v němž byli ostatní jakýmsi bezvýznamným přívěskem, co ani nestojí za zmínku. Nebo to tvrdí, protože už dlouho systematicky brnká na struny českého nacionalismu a samolibosti, aby si budoval popularitu. Nejspíš to bude obojí.

Ne že by Klaus v neděli neřekl i rozumné věci. Měl pravdu, že nespokojenost vládnoucí v Česku není úplně opodstatněná. Většina národa si žije lépe než kdykoli v minulosti, a když má dnes pocit, že mu vládní úspory něco berou, způsobili to zejména předchůdci současné vlády, kteří nezodpovědně dávali více, než umožňoval reálný výkon ekonomiky. Má pravdu i v tom, že se dalo předvídat, že dosavadní život na dluh dříve nebo později narazí.

Jenomže mezi ty předchůdce, co zapříčinili dnešní poměrně špatnou situaci a nespokojenost v Česku včetně života na dluh a vysoké korupce, patří Klaus nejvíc ze všech aktivních českých politiků. Klaus možná skutečně žije ve vlastní realitě a věří tomu, že za špatný stav mohou zejména jeho úhlavní nepřátele, Evropská unie, média či nevládní organizace. Minimálně ve stejné míře se ale jejich obviňováním a hlásáním takovýchto nesmyslů snaží odvrátit pozornost od vlastních chyb a selhání.