Vězeňské kantýny jsou podle Kajínka především předražené. Mají totiž monopol, trestanec s odňatou svobodou si nemůže udělat tržní průzkum a vyrazit ke konkurenci.
„Je to prostě byznys, mnoho lidí na to psalo stížnosti,“ popsal. Ve vyhlášce stojí, že ceny ve vězeňské kantýně nesmí o nějaké procento převyšovat obvyklou cenu v okolí věznice.
Po návratu z výkonu trestu byl ale velmi překvapen, že dvoulitrová Coca-cola se dá v prodejní síti v akci sehnat za 20 korun. Ve vězeňském monopolu prý již před lety za stejnou láhev platil 50 korun.
Kuriozitou vězeňských kantýn prý je to, že v nich šíři nabídky jídla obvykle převyšuje nabídka cigaret a dalších tabákových výrobků. Liší se věznice od věznice.
Smrad z hranolek
„Když ve věznici Rýnovice byl před lety ředitelem pan Baudyš, tak to byl takový osvícený ředitel,“ vyprávěl bývalý trestanec. Osvícený ředitel chtěl, aby si odsouzenci udržovali kontakt se svými rodinami a snažil se maximálně polidštit návštěvy. S tím souviselo i to, že vězni mohli svým rodinným příslušníkům uvařit.
Bachaři, odcházející z práce nasmrádlí přepáleným tukem z fritézy, prý remcali, ale vězni pana ředitele měli rádi.
„Jsou věznice, kde si při návštěvách lidé nekoupí vůbec nic,“ dodal. Jsou třeba i věznice, kde si návštěvy mohou něco koupit z automatu, ale vězni k nim nesmí. „Víte, to jsou takový naprosto nesmyslný šaškárny a šikany,“ vyprávěl Kajínek odsouzený na doživotí, kterého před několika lety omilostnil prezident Miloš Zeman.
Mírov, nejobávanější české vězeňské zařízení, byl překvapivě v otázce jídla celkem osvícený. Návštěvy tam mohly vězňům v kantýně nakoupit, co chtěly. Takže se ve dnech návštěv na pultě objevovaly řízky a jiné dobroty. Dokonce bylo možné si dopředu objednat, co jste chtěli.
V jiných věznicích naopak návštěva nemohla sehnat ani vodu. Vše je na libovůli ředitelů věznic a jejich náměstků pro výkon trestu a poměrně často se stávalo, že s novým vedením přišly zcela jiné poměry. Samotní kantýnští by nejraději vězňům nabídli cokoliv a na vše si dali pořádnou přirážku.
On sám prý často na kantýnské tlačil, že by si rád koupil něco zdravého, ale nabídka ovoce a zeleniny zpočátku byla zcela nedostatečná, na úrovni „citrón, jablko, česnek, cibule“. Postupně se ale věci obracely k lepšímu.
Vymlouvají se, že to nezvládají...
Ze zákona by vězeň měl mít právo na nákup v kantýně dvakrát za týden. Realita je ale jiná, věznice se obvykle vymlouvá, že to „technicky nezvládá“ a trestanec je rád, když se k okénku dostane jednou za týden.
A neplatí prý, že kdo má peníze, tak si může koupit cokoliv. V zájmu převýchovy odsouzenců se totiž povoluje nákup jen za určitou částku. Jiří Kajínek odhalil tři diferenciace, do kterých jsou vězni rozděleni podle toho, jak vzorně se při výkonu trestu chovají. Rozpětí povolené částky na jeden nákup je 400-800 korun.
Takže slušný vězeň si může nakoupit jednou týdně za 1600 korun. Ale bachaři mají sklony jim to kontrolovat. Není třeba možné si koupit věci, které se kazí, s vysvětlením „zkazí se vám to, pak to sníte a budete nemocný“.
Ve Valdicích nebo na Mírově se nakupuje přes nákupčího a sami vězni nevidí okénko kantýny často celé roky. „Dostanete nějakou A4, někdy dvě nebo tři, ale taky jen jednu, kde je sortiment zboží,“ popisoval praxi. Trestanec si vypíše, kolik čeho chce. Pak se zkontroluje, jestli na to má peníze na účtě, a předá se to kantýně.
Nákupčí pak na kulturní místnosti rozděluje nákupy.
„Zažil jsem i věznici, kde kantýna nebyla vůbec, takže jste si napsali na papír, co byste chtěli koupit, jeden pracovník věznice zajel do vesnice a nakoupil, co jste chtěli,“ líčil.
Vytáhl jsem tisícovku a všichni se divili
Pokud jde o placení, tak Kajínek z počátků svého trestaneckého života ještě pamatuje „táborové poukázky“, což bylo něco jako bony do Tuzexu.
Pak dostali vězni do rukou skutečné peníze a s tím byly velké problémy. Skončilo to nesmyslnou šikanou, kdy se třeba vězňům zakazovalo držení bankovek velkého nominálu.
„Jednou jsem přišel do kantýny, vytáhl jsem tisícikorunu a všichni se divili, jak to, že mám tisícikorunu, když se smí vybírat jenom 900," vyprávěl veselou historku zpoza mříží.
Bezhotovostní styk v tom udělal pořádek. Vězeň dostává kapesné ve výši 20 procent částky, kterou si vydělal prací. Částky, které vydělávají, nejsou závratné. Vězeň s přijmem 5000 korun tak v první diferenciaci utratí celé kapesné během jediného týdne.
„Na Mírově, tam si vydělali třeba 10 tisíc, to bylo takové mimořádné pracoviště. A to už bylo na to vězení hodně peněz,“ vzpomínal uznale Kajínek.
Jeho samotného prý odmítali zaměstnat, takže žil celé roky z peněz, které měl vydělané před nástupem trestu. „Teď se usmívám, protože slyším všechny ty chytráky,“ smál se.
On sám prý byl jako vzorný vězeň v první diferenciaci, takže mohl utratit 1600 korun za týden.
Z 6400 korun měsíčně si prý ale rozhodně nežil královsky. Mnohem hůře na tom byli kuřáci, kteří utratili za cigarety kolem 3000 měsíčně.
„Problematika kantýn by se dala rozebírat ještě dlouho,“ uzavřel své vyprávění. V dalších dílech prý rád diváky zasvětí do dalších tajů českého nápravného systému.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
