Spadneme na držku. Přivoláváme na sebe migranty, naše neštěstí. Jsme pokusní králíci, odhaluje český vědec

21. 9. 2016 5:00

ROZHOVOR Západní civilizace udělala lidi v Africe i v jiných koutech světa nešťastné tím, jak tamním obyvatelům vnutila pocit, že bez materiálních vymožeností nemohou žít. Upozorňuje na to etnolog Mnislav Zelený Atapana, který podnikl řadu výprav mezi indiány Latinské Ameriky. V Evropské unii podle něho nejde o žádnou demokracii, cílem je jen získat nové trhy. Obludná masa úřednictva, která v EU vznikla, dusí komunitu, jež by bez ní mohla žít v klidu. Náš nepřítel je možná jinde než v Rusku, které nám je takto neustále prezentováno.

Spadneme na držku. Přivoláváme na sebe migranty, naše neštěstí. Jsme pokusní králíci, odhaluje český vědec
Foto: Jan Rychetský
Popisek: Mnislav Zelený Atapana

Z vašich nejrůznějších vyjádření je znát, že se vám ani trochu nelíbí, jakým způsobem se vyvíjí západní civilizace. Co vám nejvíce vadí na pokroku v jejím podání?

Nejedná se z mé strany, jak mi někdo říká, o šíření poplašných zpráv, ale stejně tak jako strom roste a umírá – a je to přirozené – tak i naše civilizace někdy zemře. Nyní je ve stavu nemoci, ale člověk se může mýlit, stejně jako se může mýlit každý šaman nebo lékař. Ale já se obávám, že k tomu vedou všechny atributy současnosti a snahy neustále se hnát dopředu. Nikdo neví pořádně kam, ale hlavně každý chce mít všeho strašně moc. Je to nepřirozené, protože člověk se může najíst jen z jednoho talíře. A jak chce toho strašně moc, tak tady vzniká přetlak, který je podporován naší chamtivostí, což je, bohužel, přirozená vlastnost člověka. Mě štve, že převážné většině politiků to nevadí, protože jim se jedná o dočasné přežití, o volební období, ale naše civilizace se rozšiřuje obludným způsobem, kdy se bojuje o vyšší zisky, o vyšší spotřebu, o vyšší výkony, o vyšší výrobu a tak dále. A to souvisí s drancováním zdrojů, protože ty tzv. vysoké cíle se neobejdou bez drancování prostředí, v němž žijeme. Tím si pod sebou podřezáváme větev. To indián v Amazonii cítí, ten tu větev vidí. My tu větev nevidíme, tak nám je jedno, kdy spadneme na držku.

Anketa

Kdo je nadějí české pravice?

0%
0%
45%
1%
6%
1%
hlasovalo: 9234 lidí

Západní myšlení usiluje o bohatství, o moc, o neustálý růst někam dál a dál. Ale když to je de facto v lidské přirozenosti, co s tím?

Pokrok vede ke zkáze, ale nedá se s tím nic dělat. Jenže je to stejné jako říci, že je zbytečné, aby se člověk narodil, když stejně zemře. Ale on se narodí proto, aby si prožil život a přiblížil se smrti, protože to je jediný cíl. Ale civilizace to tak necítí, jako to cítí ten člověk. To, co jsme si tady vybudovali, ta paradigmata a zákony nebo předpisy o naší společnosti, je zcela rozdílné oproti těm u amazonských Indiánů, kteří nemyslí materiálně. Ale vznikem vědy před čtyřmi stoletími se u nás z toho materiálna stalo nové božstvo. Předtím to bylo víceméně vyvážené, ale věda duchovno z naší společnosti odřízla a čím dál tím víc duchovno mizí a je tu nové božstvo, které podporuje právě tu chamtivost, nenasytnost. Když někdo vydělá milion, chce další milion a nezastaví se a řítí se ke smrti, kterou nevidí, protože si myslí, že si může všechno zařídit, všechno koupit.

Jako ta naše civilizace si myslí, že je tak silná, že se tomu ubrání. Ona může pád zpomalit, což by bylo správné počínání, ale k tomu zpomalení toho moc nedělá. To mě děsí, že nevidím snahu o zpomalení toho pádu. Naopak se neustále podporuje tzv. pokrok a šílená technologie, která prakticky nahrazuje člověka a je pro mě obludná. Máme chytré telefony a jiné chytré technologie, ale člověk už chytrý není? Necháme si brát svou chytrost tou technologií. A člověk se tu tak nějak potácí a jenom využívá chytrosti nějakých materiálních statků a své duchovno o chytrost obírá. Čili co se z toho člověka stává? Stávají se z nás jen ti, co mačkají na knoflíky. A časem ani to možná nebude. Takže my opravdu sami sebe ničíme.

Jaké cíle by podle vás tedy společnost a jednotlivci ji tvořící měli mít, aby nebyli pouhými spotřebiteli, kteří si šetřením na něco a posléze nákupem toho vytvářejí iluzi, že jsou tzv. in?

Všichni se pořád jen za něčím ženou a jsme do toho tlačeni trhem, novými a novými výrobky, novými inovacemi, reklamou, která to do nás hustí neslýchaným tempem a tlakem, kdy se z nás stávají jenom takoví umělí panáci, kteří plní cíle nějakých nadnárodních firem, které si z nás dělají pokusné králíky, co ještě vydržíme.

Speciálně farmaceutický průmysl, to je úplná katastrofa. Vlády by se měly starat nejenom o naši bezpečnost, ale i o naše zdraví. Zdraví, které by mělo být základem toho, abychom tady nějakou dobu přežili, je totálně drancováno. Zejména farmaceutickým průmyslem, který nedovolí jiný způsob léčení než tou svou chemií, antibiotiky, svými výrobky, které do nás láduje. Jako kdyby se do nás ládovaly drogy, potom si na drogy zvykneme a budeme si jen brát pilulky. Je to jako kdyby dealeři drog stáli před mateřskými školkami a nabízeli je zadarmo, aby si na ně děti zvykly, tak nám se ze všech stran nabízejí tyto možnosti. Ano, vezměte si pilulku, bude vám báječně, nebude vás bolet hlava, nebude vás bolet nic. A lidi tomu podléhají, protože to je jednoduché řešení.

Nám se nabízejí jednoduchá řešení, ale život je komplikovaný. Hledejme těžká řešení, hledejme to, aby člověk zapojil svůj vlastní mozek, aby si našel svou vlastní cestu. Ne, tady všichni musí jít po jedné cestě, je tu obrovská uniformita, jí se stejné jídlo, pijí se stejné nápoje. A to je právě nekonečný cyklus firem, které jsou podporované vládami, co se na to dívají nečinně, protože odtamtud dostávají prostředky. Čili je to neustálý koloběh, kdy opravdu všechno spěje ke svému zániku.

Mnohokrát jste obdivně hovořil o amazonských indiánech, že na rozdíl od nás žijí šťastně. Proč by lidé v západním světě nebo konkrétně v Česku neměli nebo nemohli být šťastní?

My jsme si vymysleli tu posvátnou krávu, že šťastný člověk může být jen takový, který je bohatý, který má všechny prostředky jakoby k šťastnému životu, ale to vůbec není pravda. Peníze a hmotné statky štěstí nenabudí. Štěstí je duchovní pojem, ten se nedá koupit za nějaké peníze. Ty vztahy duchovno–materiálno takhle nefungují. Duchovno jsou duchovní hodnoty a k těm může člověk dospět absolutně bez peněz. To s tím nemá co společného.

Tím, jak jsme bohatí, si myslíme, jak jsme šťastní. Jenže to štěstí nám uniká mezi prsty, protože pořád zjišťujeme, že nemáme ještě tohle, pořád vidíme nové a nové věci. A my si myslíme, že až budeme mít ještě tohle, pak budeme šťastní. Ale za chvíli zjistíme, že nám chybí ještě tohle, pak tamto a pořád nám něco chybí a pořád se to dělá tak, aby nám něco chybělo.

Proto ty obrovské problémy, zejména v Africe a v mimoevropských územích. Ti lidé dřív – dodnes v Amazonii, dokud tam nedošla civilizace – byli šťastní, řekněme v té své chudobě. Jsou chudí, nemají všechny ty moderní artefakty, jako máme my, ale jsou šťastní. Nepotřebují mít obrovské bohatství. Být šťastný znamená, že mám radost, že mám děti, vnuky, že se s někým kamarádím, že mám slavnosti, že prožívám šťastný život, jako ho prožívali kdekoli v Africe. Tam ho také prožívali. Mluvil jsem se známou, tam před mnoha lety byli také lidi šťastní. A najednou jsme jim tzv. otevřeli cestu ke světu a představili jsme jim: vám ještě chybí tohle, vy k tomu životu ještě musíte mít tohle a tamto, to nemůžete takhle žít na zemi... My jsme jim vlastně prezentovali náš svět se všemi materiálními vymoženostmi a oni zjistili, že jsou chudáci a že ještě potřebují to, to, a to a my jsme z nich udělali nešťastné lidi tím, jak jsme jim nacpali, co všechno by mohli mít.

A v tu ránu tam i tady vznikly různé skupiny, nevládní skupiny, aktivisté, kteří říkali, že oni jsou chudáci, že jim musíme pomoci. A ta pomoc? Přišly tam nadnárodní firmy, řetězce, které prezentují výrobky, které si ti Afričané koupit nemůžou, a tak najednou vidí, že jsou chudí a my že jim musíme pomáhat, aby si oni mohli kupovat ty věci nebo zajišťovat, aby ty věci měli. To je koloběh, kterým my z těch lidí děláme chudáky.

V našich životech je EU něco podobného jako náčelník mezi indiány. Myslíte si, že dbá odpovídajícím způsobem o příslušníky „svého kmene“, nebo by se s takovým přístupem u indiánů takový „náčelník“ se zlou potázal?

Tady je rozdíl mnoha tisíc let vývoje. Navíc je zcela jiný mechanismus toho, jak se stane náčelník mezi indiány a přední politik tady. U nás je to všechno velice netransparentní, nejasné. U indiánů je obrovská výhoda, že když se volí náčelník kmene, tak tam se všichni znají. Tam jich je tři sta, pět set. Vědí proto, kdo jak je schopný, kdo co umí. Tam se nemusí zájemce o náčelnictví bít v prsa, co všechno udělá. Oni vědí, co všechno může udělat. Čili tam je to opravdu čistá demokracie, tady taková nemůže existovat.

Tady o žádnou demokracii absolutně nejde, tady nám vnutí nějaké panáky a my si ze čtyř vybereme jednoho. Ale tam ten člověk plní všechny povinnosti tím, že je absolutně nejschopnější. Nejenom po duchovní stránce, ale i po té fyzické, tam musí být rovnováha. Náčelník musí opravdu vyhrát zápasy, aby se ukázalo, že je silný a schopný. A potom s tím charismatem, které má, vládne. Ale nevládne stylem příkazů, rozkazů, nařízení, zákonů a podobně, vládne přirozenou autoritou.

Znamená to, že nikoho k ničemu žádnou hrozbou nenutí, ale přesto je v komunitě respektován?

To znamená, že když chce, aby se něco začalo dělat, tak on to začne dělat první. Když chce, aby jeho kmen šel do války, tak se začne malovat válečnými barvami. A všichni si řeknou – aha, Aritana se maluje válečnými barvami, jdeme do války. Když se rozhodne Aritana, že chalupy už jsou staré a musí se předělat, tak je také první, kdo začne kopat díru pro hlavní kůl té chalupy. A všichni řeknou – aha, budeme stavět chalupu, a jdou za ním. To je přirozená autorita, která zde „vládne“. Řízení společnosti, té komunity, nic není násilím. Všechno je totiž přirozeně, protože jsou blízko přírody, kopírují ji a přirozenost vychází z přírody, je to etymologicky jasné.

U nás tohle už nevychází z žádné přirozenosti, ale plácá se tu jeden zákon za druhým, aby se udržely pohromadě určité statky a určité státy, bohužel. Asi to nejde dělat jinak, protože nás je prostě hodně, a proto jsou tu tisíce zájmů. Každý má svůj zájem, a ty jdou proti sobě. U indiánů nemá nikdo žádný svůj zájem, a proto žijí šťastně, bezproblémově, protože nemají žádné materiální statky.

Ale v tu ránu, jak jsou materiální statky, tak je nutno se o to starat, musí k tomu vznikat zákony, předpisy a už se začne společnost nafukovat těmi všemi předpisy. A víme, že cokoli se nafukuje a roste, tak někdy musí prasknout. Když už to vnitřní pnutí je tak silné, že to nevydrží. To je zákon, který je v přírodě stejný pro cokoli. Každý konec je přirozený a jde jenom o to, jestli ho urychlujeme, nebo ho chceme zpomalit.

Dá se z tohoto pohledu tedy říci, že už samotný koncept Evropské unie je nepřirozený?

Evropská unie by mohla fungovat v daleko jednodušších vztazích tak, jako to bylo na začátku. Podívejme se do začátků, vždy na těch začátcích to vypadá slibně, pěkně, hezky. A kdyby se zůstalo u těch prvních celních unií, jak to bylo, tak by to bylo mnohem přirozenější. Ale v tu ránu, jak se kumulují v sobě státy a hodnoty, tak je to špatně. Teď dokonce vidíme, že Evropská unie chce ještě růst dál i mimo Evropu a ještě víc rozšiřuje ta chapadla, je zde starost o to získat nové trhy, prodávat tam své výrobky, o ty lidi už ani nejde. Naopak zde vzniká obludná masa úřednictva, a jak víme podle Gibbona, vznik úřednictva a obrovské množství předpisů udusí tu komunitu, která by tu mohla žít v klidu a v pohodě dál.

Evropská unie nás neustále přesvědčuje, že Rusko je naším nepřítelem a že se ho máme bát. Ne úplně se jí však to přesvědčování daří. Co byste poradil z toho, co máte odpozorováno od indiánů, jak co nejlépe přesvědčit své lidi, že tamto je nepřítel a že musíme být všichni proti němu?

U indiánů k velkým válkám nikdy nedocházelo, protože tam jsou celkem velká teritoria a tam se spíš bojuje o ženy. Protože ženy jsou nutné, aby bylo hodně dětí, když tam je vysoká dětská úmrtnost, tak aby se rodilo hodně dětí. Tam je to zase posunuto do těch přírodních témat – mít děti, rodit a neustále se starat, aby kmen přežil. Čili mají starost o přežití, my tu starost o přežití nemáme. Vytváření nějakých nepřátel, ať už na Východě nebo na Západě, mi není moc po chuti, ale samozřejmě každý stát se musí bránit a starat se nejen o bezpečnost, ale i o zdraví. A to zdraví nám tady uniká. Když národ není zdravý, tak ani není schopen se bránit. I když si myslím, že nepřátelé jsou tu možná jiní, kteří jsou pro nás kulturně ještě vzdálenější.

Mám tomu rozumět tak, že si myslíte, že nám předhazují ustavičně jednoho nepřítele, abychom jiného přehlédli?

Je to i tak možné. Napsal jsem jeden článeček o tom – byl jsem na lyžích a bavil jsem se tam s jedním Rusem – že ať chceme, nebo nechceme, Rusové nám jsou bližší než Arabové nebo Číňané. Ať už kulturně nebo i historicky, ať už máme zkušenosti dobré nebo špatnéA navíc, jak jsem dodal z legrace, ale možná signifikantně, rádi jako my lyžují, zato Arabové ne. Mně by nevadilo, kdybychom se smísili s jakoukoli rasou, ale jde o to, abychom si udrželi naši kulturu. To je to, co by mělo, pokud možno, co nejdéle přežít. Nedávno jsem v metru viděl takové krásné vystoupení. Byla tam mladá Vietnamka s chlapečkem a bavili se nádhernou češtinou. A byla tam tlačenice a ona vysvětlovala chlapečkovi: Netlač se, musíme počkat, až lidé vystoupí a pak můžeme nastupovat. Byla to malicherná, ale nádherná ukázka toho, jak se integrovala do naší společnosti, jak pochopila základní principy vztahů mezi lidmi a předává je do další generace. A vůbec nevadí, že je to Vietnamka. O to přesně jde.

V zemích EU v poslední době sklízejí úspěchy strany, které bývají jejich kritiky označovány za radikální. Nynější političtí lídři ale tvrdí, že je třeba lidem vysvětlovat, jak se věci ve skutečnosti mají a že svůj pohled třeba i na přijímání migrantů nakonec změní. Dáváte jim šanci v tom, že každého Evropana nakonec přetvoří v lepšího člověka, který bude ty jejich správné evropské hodnoty přece jen vyznávat?

Ta naštvanost je přirozená a pramení z toho, co se děje, a že tak mocné útvary jako Evropská unie, Německo a Francie na to nebyly připraveny a snaží se nás uklidnit. To je asi normální princip, který by měl fungovat. Mě ale na tom štve, že Evropská unie byla a je strašně namyšlená, že je schopná a silná, a nepřipouštěla si nikdy nějaké nebezpečí. Když ta společnost roste a je bohorovná, tak si Evropská unie v posledních deseti, patnácti letech namyšleně myslela, že si může všechno dovolit, že jí nic nehrozí, že všechno zvládne. A teď najednou lidi vidí, že to nezvládá, že úředníci se posledních patnáct, dvacet let raději starali o hlouposti, jak normovat náš život a naše výrobky, protože o blbostech je jednoduché mluvit, ale důležité věci se neustále odsouvají. Paní Merkelová nás neustále přesvědčuje, že všechno zvládneme. Zřejmě pro to dělá maximum, ale, bohužel, minulá léta byla falešně proklamovaná o síle Evropské unie. Je to celek, který je stmelený uměle, nevznikl historickým vývojem, takže je náchylný k tomu, aby se rozpadl.

Západní myšlení odmítá cestu utrpení jako poznání a zdroj ponaučení, což indián naopak bere jako hlavní způsob a zdroj pochopení přírody a samotné naší lidské existence. Nepřivolal si ale teď Západ možná sám to utrpení, pokud nezvládne ten stále nekončící přísun migrantů ze zcela odlišných kultur?

My jsme materiálně založení, odmítáme utrpení, odmítáme bolest, protože tím chceme prezentovat člověku, že je lepší, když je člověk v pohodě. A přitom utrpení a bolest je u duchovně smýšlejících civilizací cesta k prozření někam dál do hloubky. Můžeme si všimnout toho, když člověk, kterému se něco stane, když – nedejbůh – skončí na vozíčku, tak jak se najednou změní jeho názor na svět. Mluvil jsem s mnoha lidmi, kteří najednou začali věřit v Boha nebo v duchovní podstatu. Bolest je naučila cestě někam jinam. Proto u indiánů a jiných kultur při té iniciaci do dospělosti a i v průběhu života se bolest neustále ukazuje člověku jako cesta k duchovnímu procitnutí. Je to možná velice těžké vysvětlovat našim lidem, kteří nechtějí bolest a radši si vezmou prášek, protože nechtějí trpět. Ale trpění je pro velmi silné osobnosti, ty, které nás můžou třeba vést. Utrpení nás vždy změní. Všimněme si třeba, když byly války, že to obrovsky lidi změnilo. Najednou jsme byli k sobě všichni blíž, všichni jsme si pomáhali. Je zřejmé, že i to, co nás čeká, bude u nás utrpení a třeba vznikne něco jiného. Vždy je utrpení očistou. Je to očista naší duše.

A já si myslím, že by každý měl trochu změnit názor na to, že jsou věci, které jsme se snažili vytěsnit z našeho života, z naší komunity, ale má to své místo jako cokoli jiného. Podobně jako dobro a zlo. Existuje tady obojí. Nemůžeme nikdy to zlo vymýtit, to prostě nejde. To říkal i Ježíš Kristus v evangeliu svatého Lukáše, prostě zlo tady je. Ale pouze běda, skrze něhož přichází. Ale zlo nelze vymýtit, tím by se i porušila rovnováha. Myslíme si, že bychom měli vymýtit bolest, naopak ta bolest nás možná dělá i lepšími. A opravdu ti, kteří trpěli, jsou – nechci říct čistší, ale jsou nad věcí, jsou duchovně posílenější.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jiří Bednář

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Klause mladšího pranýřují za agitaci ve škole. Příspěvek náhle zmizel. Ozval se kantor z ODS i šéfka Učitelské platformy

21:56 Klause mladšího pranýřují za agitaci ve škole. Příspěvek náhle zmizel. Ozval se kantor z ODS i šéfka Učitelské platformy

„Není Václav Klaus mladší náhodou ten, co nejvíc řve, že se děti používají k politické propagaci?“ M…