Jste nejen český novinář, ale také dokumentarista, fejetonista, komentátor a od roku 2010 navíc starosta Hořovic ve Středočeském kraji. Co Vás osobně do politiky vedlo? Jaké byly vaše cíle a podařilo se vám je naplnit?

V komunální politice Hořovic jsem od vzniku Občanského fóra, které jsem spoluzakládal. Od roku 1990 jsem také zastupitelem, asi tři období jsem působil v radě města, vždy jako nezávislý za ODS, coby nositelku odkazu OF. Mé cíle (naše cíle) nejprve byly velkolepé – například, aby se hlavní ulice, která vede od náměstí k zámku, stala pěší zónou. Nepovedlo se (nešlo to) – dnes je to velice rušná a z hlediska chodců ještě mnohem nebezpečnější ulice, než před dvaceti lety. Razili jsme heslo, aby rodiče mohli vychovávat malé děti doma a nemuseli je cpát do školky – z dnešního hlediska, kdy se mnozí rodiče snaží z různých důvodů naopak strčit dítě co nejdříve do nějaké úschovny, to zní velice humorně. Leccos se naopak povedlo v oblasti životního prostředí (problém neřízených skládek) – to bylo tehdy rovněž velké téma. V tomto volebním období se nám podařilo koupit areál Starého zámku od Vojenských lesů a statků, státního podniku. Zařizujeme v něm kromě jiného galerii a muzeum, tedy instituce, které Hořovicím, téměř sedmitisícovému městu, chybí. Úspěšně jsme rekonstruovali autobusové nádraží s ohledem na slabší účastníky dopravy – chodce a cyklisty, čímž se náměstí Boženy Němcové stalo hodno spisovatelčina jména.  Jsem stoupenec veřejné hromadné dopravy, v jejímž zájmu se nám podařilo zlidštit tzv. optimalizaci železnice, takže nám zůstala na nádraží čekárna.      

Daří se Vám uplatit zkušenosti z přechozích profesí i v komunální politice? Jak? A jaká z profesí Vám je (byla) osobně nejbližší?

Využívám zejména své stavařské praxe v realistickém pohledu na různé budovatelské plány a nadnesené projekty.  Novinářská zkušenost mě naučila věnovat pozornost vysvětlování úmyslů a snah samosprávy, pečlivému a pokud možno objektivnímu (pokud jsem schopen to rozpoznat) informování o dění ve městě. Z mých profesí mi byla nejbližší práce pro Český rozhlas. Baví mě ale i mé původní řemeslo – zedník, tesař – jen se mi nyní, jak jsem lenivější a tlustší, jeví obtížnějším.      

Vydal jste také dvě prozaické knihy. Druhou a poslední již před deseti lety. Neuvažujete tak do třetice napsat ještě nějakou knihu?