Tradiční oslavy probíhaly každoročně v Rokycanech. Na demarkační linii a v jeho muzeu. Tam byly oslavy, jak bylo uvedeno na internetových stránkách, z důvodů současné situace zrušeny.
Bojíte se Vladimira Putina?Anketa
Bejvávalo…
U bust generálů Rybalka a Robertsona byl položen věnec jako vzpomínka na dny, kdy se na demarkační linii setkala vojska obou vítězných mocností. To bylo 10. května 1945. O 77 let později byl normální pracovní den, a tak se v areálu muzea procházelo jen několik zájemců o historii. Probíhaly tam opravy a rekonstrukce. Těžko uvěřit faktu, že ještě před covidem tady nebylo k hnutí, na pietním aktu byly stovky a stovky lidí, a to nejen z Rokycan. Byť se termíny hodně „míjely“ se Slavnostmi svobody v Plzni, svoje zájemce si unikátní muzeum a unikátní místo vždy našlo. Rok 2022 tomu učinil přítrž.
V historickém městě Rokycany byly u desky, připomínající události za druhé světové války, také položeny věnce. Pietě tedy bylo učiněno za dost. Pro mnohé občany je to pochopitelné, město přišlo o desítky milionů korun ve Sberbance, a tak nálada k Rusku je i touto „poslední kapkou“ na bodu mrazu.
Busty sovětského a amerického velitele
Rozdělení v nás
Vědí občané, co se na demarkační linii vlastně stalo? A čím jsou mimo jiné v této souvislosti také zajímavé Rokycany? „Komanči Amíkům řekli, aby dál nepokračovali,“ slyším jeden mužský hlas, vykládající možná poněkud svérázně historii města svému potomkovi. „Není to něco se sexem?“ Hihňá se náctiletá teenagerka, a když vidí obrázek objímajících se ruských a amerických vojáků, vyprskne smíchy, že už tehdy „..byli teplí…“
Že tu byl americkými vojáky zajat K. H. Frank, se mnoho neví. „Kdyby ho nepředali Rusům, tak by žil, stejně jako Vlasov,“ konstatuje jeden postarší opálenější muž. „To teda posrali, u Žinkov zajali i Vlasova, a to víte, že ho předali Rusákům. Kdyby jej Amíci nechali projet, mohl to být náš prezident…“ konstatuje zvesela.
Na Německo opatrně…
„Ať už se přestanou připomínat ty hrůzy, je jiná doba,“ konstatuje mladší, dobře oblečená žena. „Německo je teď vůdce Evropy a nesmíme si to s ním rozbít, jsme na něm závislí a bez něj bychom byli jeden velký komunistický lágr.“
Na demarkační linii se prolínali vojáci, jednou přijeli Američané, po nich zase Rudá armáda. Vzpomínky přímých pamětníků již téměř nejsou, člověk už to má takzvaně z druhé ruky. „Na jižním Plzeňsku přespali v jedné vesnici Američané a po nich Sověti. Ve stejných duchnách, padli jak mrtví do postele a spali několik hodin,“ sděluje nám starý muž o francouzských holích. „Co ví tihle mladí o tom, jak to bylo…“
„Dejte s tím pokoj, kdo by vzpomínal, žijem teď a je to,“ konstatuje muž ve středních letech. Nazývá se Cyril, ale kdo ví. „To jsou nepodstatné věci. Důležité je, jak dnes přežijeme a co bylo, tak bylo. Ale je dobře, že jsme se zbavili Rusáků…“
Školní osnovy: Zde jsou lvi
O tom, že při osvobození Československa padly také desítky tisíc Rumunů, se mnoho neví. Zevrubně o tom, ale o spoustě dalších věcí, informuje právě Muzeum na demarkační linii. Školní zájezdy a výlety se sem v této době nekonají. Je to na individuálních zájemcích, rodinách, případně klubech historie nebo prostě jen partách nadšenců. Starších, ale hodně také mladších. Co prý nenašli při výuce ve škole, tak si dohledali přes internet a jezdí po takovýchto zajímavostech…
Posledním zastavením je památník konce druhé světové války v Milíně u Slivence, nedaleko Příbrami. Kdysi tu byly ukázky bojů, to přerušil covid a nyní ukrajinsko-ruský (nebo rusko-ukrajinský?) konflikt. Nenajdete přesnou hodinu pietního aktu.
„Radši nevědět, ještě by sem najeli ti ruští motorkáři a lidi by se tady mohli poprat,“ říká starší paní v nedaleké vesnici. „My tu chceme svůj klid.“
Poslední bitva po konci války
Připomínka poslední bitvy v Evropě je téměř neznámá. Padlo zde mnoho výstřelů, Němci se chtěli ještě za každou cenu probít na západ. Do toho zasáhli i partyzáni a byli mrtví a těžce ranění lidé. Zatímco se v Plzni slavilo a tančilo, tady ještě tekla krev. A o den později, tedy 12. května, byla podepsána v Rakovickém mlýně u Čimelic kapitulace wehrmachtu, a tím definitivně skončila druhá světová válka v Československu. O nějakých významných připomínkách, vzpomínkových akcích, jsme se po pravdě řečeno, nedopátrali. Ale možná proběhly zcela skrytě, aby neprovokovaly.
„Dnes je problém s tím připomínáním. Německo, Ukrajina, Rusko, SSSR, člověk je z toho celý tumpachový,“ konstatuje další stařenka, Anna, zase z jiné vísky v další malebné krajině. „Raději mlčet. Co si myslíte, máte jen v hlavě. To bylo za okupace, v padesátých letech, při sametové revoluci a teď zas… Bože, bože, kam ten svět spěje…“
„On tu byl Ukrajinský front, to je pravda, ale byl začleněn do Rudé armády. Nechápu, jak to mohou někteří lidé dnes rozdělovat, jako by Ukrajina byla tehdy samostatná. Nu, v rámci SSSR byla, přece se jmenovala Ukrajinská sovětská socialistická republika…“ konstatuje postarší muž, který o sobě tvrdí, že „má historii v malíčku“.
Zpět do reality!
Vraťme se však ještě na rokycanské náměstí. „O Slivici nic nevím,“ říká uhrovitý převysoký mladík. „Jo takhle slivovice, to bych věděl,“ směje se od ucha k uchu a nese si svůj skateboard. „Já na všechno fakuju. Nezajímají mne ty kecy kolem toho. Jsou mi, víte kde, a vy si můžete taky…“ Naznačuje pohyby jak při tanci lambady jeden ze zdejších budoucích občanů, nynější gymplák.
Psali jsme:
Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Václav Fiala
