Letošní evropské volby nepřinesly drtivou výhru euroskeptických sil, naopak uspěli Zelení a francouzský prezident Macron. Vrcholné orgány EU obsadili výhradně Západoevropané. Měli bychom se zamyslet nad tím, abychom se přidali k „Západu“?

Je celkem jedno, zda v čele Unie stojí nastupující Belgičan Charles Michel nebo odstupující Polák Donald Tusk. Naopak Polák v čele Unie představoval pro státy V4 možná i překážku loajality. Kdyby se šéfem Komise stal dejme tomu Jan Zahradil nebo Alexandr Vondra, byli bychom také patrně o něco mírnější, zdrženlivější. S Borrellem, Lagardeovou a von der Leyenovou v čele unijních institucí máme ruce zcela rozvázané k oprávněné kritice, vzdálený Brusel se nám s jejich příchodem ještě více vzdaluje. V této hře totiž nezáleží na obsazení, nýbrž na režii. Pokud by byl šéfem Komise Brit Nigel Farage, předsedou Evropské rady Ital Matteo Salvini a guvernérem Evropské centrální banky třeba Němec Jens Weidmann, hodnotili bychom složení orgánů EU jistě lépe, než kdyby tatáž místa zastávali vzorní středoevropští pokrokáři, pro které je národ sprosté slovo.

Měli bychom přestat kverulovat? Jsme nevděční vůči starým zemím EU, jak někdy slýcháme?

Země V4 nekverulují. Pouze se odmítají účastnit hromadné rituální sebevraždy svých zemí a svých národů. Za posledních sto let jsme opakovaně zažívali, co znamená přijít o svobodu, ubránili jsme se opakované snaze o naše podrobení, vysídlení nebo zlikvidování, víme proto, jak vysoko jsou sázky. Takzvaná vděčnost vůči starým zemím znamená především nevděčnost vůči budoucnosti naší vlastní země. Kvůli pár milionům eur z fondů nemůžeme zaprodat naše hodnoty, nemůžeme kupčit se suverenitou naší země, nemůžeme ohrožovat naše hospodářství.