Její názor přitom vychází z rozhovoru, který poskytl ukrajinský sociolog Volodymyr Iščenko časopisu Jacobin. Jak doktorka Salminen upozorňuje, Iščenko patří k levicové opozici proti současné vládě, což ale nečiní jeho postřehy méně hodnotnými.
Legenda praví, že majdanské povstání na konci roku 2013 vypuklo kvůli touze Ukrajinců po vstupu do Evropské unie, kterou zmařil tehdejší prezident Janukovyč. Podle Iščenka ale přivedly lidi do ulic spíše socioekonomické křivdy a aspiraci na lepší životní standard. Zajímavostí přitom je, že mluvčími touhy po lepším životě se staly takřka výhradně pravicové strany.
Dvě ze tří hlavních majdanských stran: Vlast Julije Tymošenkové a UDAR boxerského velmistra Vladimira Klička, reprezentovaly spíše mocné finančně-průmyslové skupiny jednotlivých oligarchů.
Třetí majdanská strana Svoboda pak byla vyloženě nacionalistická. Doplněna byla menšími subjekty zastřešenými polovojenskou organizací Pravý sektor. Majdanskou sestavu doplnily západem podporované neziskové organizace, propagující neoliberální reformy. „Žádná z nich nebyla schopna artikulovat pokrokovou agendu, i pokrokoví liberálové byli v menšině, nemluvě o socialistech,“ dodává sociolog Iščenko.
Po pěti letech působení těchto pravicových skupin je Ukrajina chudší než tehdy, její HDP na hlavu je nejnižší v Evropě. Nižší je ve světě pouze v regionech saharské Afriky a jihovýchodní Asie. Ukrajina se tak paradoxně stává „nejsevernější zemí globálního Jihu,“ jak je rozvojový svět také někdy nazýván. Neřadí jí tam jenom ukazatel HDP, ale i struktura ekonomiky odpovídá spíše třetímu světu, stojí hlavně na vývozu surovin. Kdysi fungující ukrajinský průmysl se marginalizoval díky dopadům asociační dohody s EU, která vedla k zavírání továren, a také kvůli válce na Donbasu, nejprůmyslovější části země.
V politice to není lepší. Země se prakticky v ničem nepřiblížila evropským standardům, ovládají ji oligarchové, kteří si udržují vliv zejména prostřednictvím svých televizí. Fenoménem, který jinde v Evropě není vidět, je moc paramilitaristických organizací.
Nacionalistická krajní pravice nedokázala svůj mandát z Majdanu jakkoliv využít, Svoboda ztratila značnou část mandátů, Pravý sektor se do parlamentu vůbec nedostal. To však neznamená, že by její vliv zanikl. „Je omylem si myslet, že když se tyto skupiny nedostaly do parlamentu, je mluvit o ukrajinských fašistech a krajní pravici pouhou „ruskou propagandou“,“ píše Salminen.
Nikdo na Ukrajině nedokáže mobilizovat své stoupence do ulic tak jako ultrapravice. K oslavě svátku Stěpana Bandery a dalším příležitostem se běžně sházejí desítky tisíc lidí.
Nacionalistická pravice má také své vlastní gardy, které bojují na Donbase, ale aktivní jsou i ve zbytku země. Příležitostně se zcela vymykají z rukou ukrajinským bezpečnostním složkám. Latentní hrozba desetitisíců nacionalistů v ulicích je velmi zásadním faktorem ukrajinské politiky, bojí se jí všichni.
„Liberálové“ se na Ukrajině často rekrutují z liberálněji orientovaných nacionalistů. Tím pádem se jim příliš nedaří prosazovat.
Levice je na Ukrajině od Majdanu stále v opozici. Podle Iščenka je v posledních pěti letech potřeba nabídnout lidem opravdu radikální změnu, ne populistické požadavky, které si snadno osvojí i extrémní pravice. Nemůže nabízet dnes na západě obvyklý liberálně-levicový mix, který by na Ukrajině nikoho neoslovil. Alternativou by mohl být program radikální levice Latinské Ameriky.
Levice bohužel musí na Ukrajině překonávat majdanský cejch, kde je „levičák“ spíše nadávkou. Pro nacionalisty je „levicí“ prakticky cokoliv mimo jejich program. A jejich agresivní politika prý přináší úspěch, mladá generace je více pravicová a nacionalistická než jejich rodiče.
Otázkou ale není budoucnost ukrajinské levice, ale budoucnost země vůbec.
Z Majdanu vzešlý prezident Porošenko má minimální šanci projít při obhajobě mandátu do druhého kola, spekuluje se, že vyhlášením válečného stavu po incidentu v Kerčském průlivu chtěl vyvolat odložení voleb.
Julija Tymošenková, druhá z hvězd Majdanu, je oportunistickou populistkou, ochotná slíbit cokoliv. Ideologicky ji EU ani NATO příliš nelákají, ale je si vědoma, že její voliči po cestě do těchto západních institucí touží.
Ukrajina však stále zůstává rozdělena. Rozdělení země by nemělo skončit tak fatálně jako v Sýrii nebo Libyi, ale jeho překonání se zatím nerýsuje.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
