Čím více toho víme o ukrajinské pšenici, tím smutnější je to příběh. Jde o zdraví? O peníze? O politiku? I bez války jsou s obilím dva obrovské problémy, ze kterých jsou zemědělci na prášky. Jedním je neúroda, a druhým nadúroda. Když se neurodí, rolník nevydělá. Když se urodí moc, klesne cena tak, že rolník nevydělá. Viníkem je neviditelná ruka trhu, na kterou se vymlouvají ekonomové a politici, kteří jsou líní plánovat. Co napáchá ruka trhu, korigují politici dotacemi, cenovými stropy, zákazy, povolenkami, sankcemi; takže to, co nezdeformoval trh, dorazí deformace trhu.

Není tomu ani rok, co se prorokoval celosvětový nedostatek pšenice nejméně na tři sezóny. Teď se kvůli nečekaně příznivému vývoji počasí prorokuje vysoká úroda, kterou ale nebude kam uskladnit, protože sýpky jsou plné obilí, které je kvůli levným dovozům z Ukrajiny neprodejné. Problém způsobili společně politici, kterým jde o to, aby si prodejem levného obilí Ukrajina vydělala na náboje, a obchodníci, kteří se chovají vzorně tržně a berou to, co je nejlevnější.

Pokud jde o pesticidy, které jsou důvodem anebo záminkou k zablokování dovozu, opět jsou zde dva obrovské problémy: Prvním je důvěryhodnost informací, že se přítomnost pesticidů potvrdila, a druhým nedůvěra k informacím, že se přítomnost pesticidů nepotvrdila. (První obětí ve válce o zrno je pravda.) Aby to ale nebylo jednoduché, existuje vedle potravinářské pšenice i pšenice technická. U technické pšenice pesticidy technicky nevadí při výrobě technického lihu, anebo v biosložce do paliv. Mrzuté ale je, že se ty dvě pšenice liší asi jako nafta od lehkého topného oleje, anebo jako technická sůl od jedlé soli, čili prakticky pouze cenou. Příležitost, která dělá zloděje, je zde evidentní.