Urban zpočátku přináší názor anglického profesora Johna Keana, který v 90. letech sledoval českou politiku, a tedy i to, že čeští politici, kteří jako by nevěděli, že je demokracie nikdy nekončícím dialogem, a tak prý hledali jakéhosi všemocného Dobrem vyvoleného vládce a nejvyšší autoritu, kterou se stal Václav Havel. „Česká lidová nekritičnost k monarchistickému zpotvoření republikánského úřadu ale beze zbytku platí i pro všechny ostatní československé a české prezidenty od roku 1918,“ píše Urban a připomíná, že už Masaryk kdysi přijal roli nekriticky zbožňovaného tatíčka a Prezidenta Osvoboditele, kterou prý považoval za dočasnou nutnost v potřebě silných symbolů nové, teprve budované státnosti.

Beneše zajímala jen jeho osobní moc a neváhal se pro ni paktovat s komunisty

Podle Urbana byly ale obě tyto premisy omylné. „Domácí politiku nového státu ovládla od samého počátku nacionální témata česko-slovensko-německá. Většina společnosti pak prezidenta vnímala jako konečně našeho krále,“ píše někdejší disident, podle kterého si Masarykův nástupce Edvard Beneš na rozdíl od svého předchůdce z prezidentského úřadu demokratické země od začátku cílevědomě vytvářel otevřeně monarchistický post. „Zajímala ho pouze jeho osobní moc. Technokrat bez fantazie vědomě oslaboval vliv existujících kontrolních mechanismů,“ napsal Urban, podle kterého před druhou světovou válkou nejprve ostudně abdikoval a jako soukromník poté opustil lid, kterému přísahal věrnost.

„Dokonce poblahopřál svému nástupci ke zvolení, aby po vypuknutí války sám sebe prohlásil za jedinou skutečnou hlavu státu,“ dává Urban jasně najevo svou neúctu k Benešovi a píše na jeho adresu, že jeho pokleslé tíhnutí k samoděržaví poté přivedlo k moci antidemokratické komunisty, kteří mu z taktických důvodů údajně podlézali.