Utrpení Romů na Hlaváku: Aktivistu vyhodili, krmil děti. Už krouží slovo na R

13.05.2022 10:49 | Ze sítí

Urbanista a zastupitel třetí pražské městské části Michal Žaloudek se rozepsal na svém twitterovém účtu o své dobrovolnické směně na pražském Hlavním nádraží. Podle jeho slov byla emočně vyčerpávající. Svůj příběh pak pro Britské listy popsal i Pavel Veleman – ten se věnoval romským uprchlíkům – a tomu, jak byl z hlavního nádraží vykázán.

Utrpení Romů na Hlaváku: Aktivistu vyhodili, krmil děti. Už krouží slovo na R
Foto: Hans Štembera
Popisek: Ukrajinští uprchlíci před úřadem práce

„Včerejší směna na Hlaváku byla emočně vyčerpávající. Do toho na moje video na facebooku reagují agresivně další a další lidi. Ať táhnou zpátky na Ukrajinu, ať si je sluníčka vezmou domů, a co naši bezdomovci atd. 2015 vibes jsou zpátky. Solidarita už je zase extremismus,“ napsal úvodem Žaloudek.

„V nádražní hale pobíhají a polehávají desítky dětí včetně kojenců a člověku by jich bylo líto, i kdyby zrovna žádná válka, před kterou utíkají, nebyla. Jaký ty děti asi čeká život? Vždycky si v takových případech vzpomenu na kecy o stejný startovací čáře a udělá se mi špatně,“ dodal.

„Rodiny, se kterými jsem mluvil, prý maďarské občanství nemají. Jejich vina je asi to, že jsou často ve větších rodinách (ale ne všichni), že jsou na segregaci zvyklí a přijímají ji se znervózňující samozřejmostí, a že jsou zřejmě často negramotní, takže prakticky bezbranní,“ zmínil Žaloudek.

„Jedna rodina přijela z Ukrajiny právě včera, ale stačilo jim pár minut na zorientování se a už chtěli zase zpátky, protože s několikatýdenní holčičkou na zemi trávit čas nechtěli. Nakonec stráví na nádraží jednu noc a uvidí. Jiná větší skupinka vystoupila z vlaku z Budapešti přímo přede mnou a ihned se ptala, jak se dostane do Bělé pod Bezdězem, že tam mají už dva měsíce dceru. Jaký mají ty lidi asi život v detenčním centru za mřížema uprostřed lesů pod Bezdězem a jak dlouho tam vydrží?“ ptal se Žaloudek.

„Když jsem odcházel, jedna plačící maminka s dítětem v šátku řešila to, že ji v úschovně zavazadel naúčtovali za 10 dní 1200 korun a ona samozřejmě peníze nemá, má jet zpátky na Ukrajinu, ale nechtějí jí její zavazadlo vydat. Jak to s ní pak dopadlo, nevím. Každopádně emoční houpačka,“ popsal další příběh Žaloudek.

„Dobrovolníci jsou k nim hodní nebo nejhůře neutrální, žádné konflikty jsem neviděl. Ale prakticky většinou nemají, jak jim pomoct. Jídlo je na příděl (malé sendviče) a je ho málo. Jeden z tlumočníků se skvěle staral o skupinku asi patnácti kluků, co furt dokola hráli páku. Jsem zvědavý, jak bude ohlášené stanové městečko vypadat a zda se jen problém neodklidí z očí dobrovolníků (kteří tu do určitý míry sehráli roli whistleblowerů). Že jsme svědky systémové státní segregace, je těžko zpochybnitelné,“ zakončil svůj popis Žaloudek.

Na serveru Britské listy pak popsal svůj příběh Pavel Veleman. „Tak jsem zase dopadl, jako vždycky ve svém životě: Nezařazen v kolektivu, příliš lidský, emočně labilní, vzteklý a skákající do řeči lidským automatům, prostě magor/dobrovolník na Hlaváku, který chtěl ve svém volném čase se na malou chvíli vrátit ke své původní profesi, kterou jsem několik let vykonával skoro před 35 lety (nic chvíli neřídit) a vrátit se na chvilku do kuchyně... Myslel jsem si totiž, když jsem se hlásil do tabulky jako ‚dobrovolník pro výdej jídla‘, budu pomáhat vydávat jídlo, případně třeba mazat chleby, rozdávat ovoce, vařit kávu apod.,“ začal svůj příběh Veleman a rozepsal se o tom, jak mu u výdeje, ke kterému byl přidělen, došlo, že vlastně nesmí nic dávat. Sledoval desítky romských dětských uprchlíků a popsal, že obrovskou morální distanci od této skupiny osob lze na Hlaváku doslovat krájet. 

„Visí ve vzduchu jak gilotina, nikdo se na nikoho z Romů neusměje, mrkám na romského kluka a on mi oplácí ‚ksichtíky‘ a já se stydím za svoji nemohoucnost, že nejsem schopen sehnat pro tohoto klučinu sušenku (členové ‚lágrové kuchyně‘, jak si ji s určitou nadsázkou pojmenuji, jsou neúprosní a oči mají všude),“ zmínil Veleman.

Podle jeho slov je vidět, že jinak jistě hodná a šikovná dobrovolnice již převzala pravidla skupiny. „Hlavně nerozmazlovat! Nechápu, jak lze půlkou jablka někoho rozmazlit, ale o to nejde. Stejně ti ‚Romáci‘ neutíkají před válkou, Zakarpatí je přece bezpečné (hostinský papouškuje naučenou frázi, kterou si zde myslí prakticky každý, je to však nesmysl) a více o věci nepřemýšlí. A mladá dobrovolnice musí přece zapadnout do kolektivu. Není co dělat, všude chodí důležití policisté, hasiči, romští koordinátoři, ale vše je takové tvrdé, nepříjemné, každý cítí, jak moc tyto uprchlíky zde nechceme. A přitom zde nic nehrozí, žádný muž zde neobtěžuje, nikdo není opilý a jen zbídačené ženy s malými dětmi zde polehávají. Jsem na tento typ klientů zvyklý a jejich živelnost mne vůbec nepřekvapuje, to jsem však nejspíše zde jediný,“ popsal Veleman.

A zmínil se také o svém konci – a to ve chvíli, kdy rozhořčen vyrazil za koordinátorkou a snažil se jí vysvětlit, že ledničky jsou plné a on se opravdu nemůže dívat na hladové děti. „Vysvětluje mi situaci. Je to taková ta profesionální obhajoba neobhajitelného, jakou slyším v sociální oblasti třicet let a já jí skáču do řeči, že touto neetickou kolaborací s mocí to jen politikům pomáhají zahrát do autu... A už to jede, hádka, nahrávání, ‚celé kolečko moci‘ se utužuje a dává do pohybu,“ a Veleman je usvědčen jako neschopný, sociální škůdce, který by vše rozdal. „To do prdele už Praha ani není schopna zajistit toasty pro děti? Ne, vše má přece svůj pokrytecký účel, nerozmazlit je, a tak jim ani nevydáme cukr do čaje a pošleme je za dva dny jak balík zase zpátky do Budapešti a z Budapešti zase jedou do Prahy, a politici mlčí, budou volby, že?“ podotýká Veleman.

„Začínám hovořit o možná nevědomém, ale jasně patrném rasismu. Po příjezdu vlaku jsou kontrolovány Policií ČR pouze Romové, pakliže jste bílý, hned se jednání mění,“ zmiňuje také.

On sám je podle svých slov definitivně vykázán kvůli nevhodnému chování z hlavního nádraží. „A již nikdy nebudu do systému vpuštěn, jelikož nedodržuji zde panující zákony ‚tábora dobra...‘ Alespoň tak nakupuji ve zbývajícím čase, kdy jsem zde měl být, desítky fidorek a hladové, malé krky se na mne mačkají jako supi, je vidět, jaký mají hlad. Opět nesystémové, vidím na tváři paní koordinátorky pobavený výraz, jak vy, člověče, můžete dělat sociálního pracovníka? Málem by i mne roztrhaly malé i větší děti na kousky, musím se ‚do prdele‘ dívat v 21. století na hladové děti v tomto bohatém městě a naprosto zatvrdlé tváře všech lidí okolo?“ ptá se závěrem Veleman.

Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: vef

Mgr. Petr Gazdík byl položen dotaz

Jste snad jediný politik, co se o případ od začátku zajímá

Nová Sněmovna by měla opět zřídit vyšetřovací komisi k Bečvě. Ne aby zasahovala do vyšetřování, ale aby zajistila, že nebude ovlivňováno politicky,“ řekl Petr Gazdík. Ptám se Vás, jaké kompetence k tomu něco zjišťovat a zajišťovat sněmovna má? A kdo myslíte, že má z politiků zájem vyšetřování ovlivn...



Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

„Pekarová, ten ksicht...“ A Babiš zahlásil ke kandidatuře na Hrad. Dost jasně

20:16 „Pekarová, ten ksicht...“ A Babiš zahlásil ke kandidatuře na Hrad. Dost jasně

REPORTÁŽ „Nikdo jiný není!“ Ke kandidatuře na prezidenta přesvědčovali lidé před domem kultury v Bře…