Nicméně bezesporu jde zatím o liberálnější poměry, než jaké převládaly po většinu bývalého režimu. Zpočátku víceméně totalitního, následně pozvolna demokratizovaného. Výsledkem se stalo třeba uvolnění, později plné odstranění cenzury nad uměním, doplněné přitom dotacemi kritickým umělcům. Vlastním „nepřátelům“. K čemuž stojí za to dodat, že v 60. letech naše kultura pronikla do oblasti mezinárodně uznávaných hodnot. K tomu jsme se od „sametu“ ani náhodou nepřiblížili: také na základě čeho…

Nicméně se vraťme v čase nazpátek, k pražskému jaru. Ozbrojenou „internacionální pomocí“ byly u nás udušeny snahy o obnovu představ svobodomyslného socialismu s lidskou tváří, jenž měl kombinovat výhody obou dominantně soupeřících světonázorů (počítalo se například s jistou nezaměstnaností). Sám „pán a vládce“, Sovětský svaz se tím ve vývoji zdržel o dvacet let, což za perestrojky oficiálně přiznal i jeden z poradců sovětského prezidenta.

Gorbačovova přestavba, v jistém smyslu obrážející uspěchaná megalomanská díla SSSR, uvrhla tehdejší komunisticky se tvářící elity ČSSR do pikantních hodnotových kleští. Měly postupovat na základě obdobných hodnot, od jejichž potlačení odvozovaly svou pochybnou legitimitu.