Vyprávění z humanitárních misí obohacují reflexe, jež nepřímo odrážejí podobu současného měnícího se světa.

„Probírám se zpět neuvěřitelnými příběhy z těchto Bohem zapomenutých zemí a v mysli mi vyvstávají dvě slova: ODVAHA ŽÍT. Myslím na Afghánce, Kurdy i Jemence a obdivuji je, protože oni odvahu žít neztratili. Myslím na pacienty a jejich nezlomnou vůli žít. Myslím na lékaře a zdravotníky a jejich širokou lásku k Životu. I my máme na vybranou. Chceme Život žít, nebo se před ním schovávat? Chceme milovat Život bez výhrad, celý, i s jeho stinnými stránkami a nebát se utržit rány? Nebo se_ chceme zaměřit na jeho neduhy – na virózy, úrazy i nevyhnutelnou smrt, a předčasně jej odsoudit k zániku?"