Podle psychoterapeuta je takřka vyloučené, aby podobný čin spáchal člověk duševně zdravý. Připomíná však také výpovědi svědků, podle kterých se muž cítil společností nepřijat, nepochopen a ohrožen.
Podle psychoanalytika není až tak podstatné, zda se dostal muž do psychických potíží kvůli dlouhodobé nezaměstnanosti, nebo byl naopak dlouhodobě nezaměstnaným proto, že se stal nesnesitelným. Po určité době se to podle Rektora beztak smíchá. Dotyčný se cítí společností odmítnutý, ze ztroskotání viní své okolí a kumuluje se v něm vztek, až je ho příliš mnoho.
„Cítí se v nebezpečí, zahnán do kouta. O to víc se uzavírá do svého světa, o to víc se zlobí. Na všechno a na všechny. Není s podivem, že v tomto stavu nenajde práci a cítí se stále více neúspěšný a opomíjený. Z takové spirály se už prakticky nedá vystoupit,“ říká psychoanalytik. Jediným východiskem, které takovému člověku zbývá, je podle něj viditelně a bolestivě zúčtovat se zlým světem.
„Poslední roky se takřka neustále bál a krčil. A najednou stojí zpříma, se zbraní v ruce. Proti všem. Nejdřív se jich bál, teď se bojí oni jeho. Tak dlouho ho svět ignoroval, a vida: teď jsou tu televizní kamery, média vysílají nepřetržité on-line zpravodajství. Mluví o něm celý národ,“ vysvětluje motivace.
V tomto se prý masakr v Uherském Brodě podobá útoku ve Frenštátu pod Radhoštěm před dvěma lety, kde muž velmi podobného profilu vyhodil do povětří panelák plný svých sousedů, se kterými špatně vycházel.
Mohlo by se prý proto zdát, že prototypem českého atentátníka je frustrovaný muž s nižším vzděláním okolo šedesátky. Psychoanalytik přiznává, že při své praxi se s takovými lidmi moc nesetkává, protože právě tato skupina není ochotna si přiznat, že potřebuje pomoc. „Vedeme v tomto směru dlouhý boj: snažíme se přesvědčit společnost, že psychická porucha není ostuda, že naši pacienti nejsou šílenci. U tohoto druhu lidí se nám to zřejmě daří nejméně,“ vysvětluje.
Úvahy o zpřísňování systému pro psychicky nemocné jsou podle Rektora nesmyslné. Lidi jako byl střelec z Brodu by podle něj nedokázal zachytit ani nejpřísněji nastavený systém. Navíc západní společnost podle něj stojí na principu, že především nesmí potrestat nevinného, i za cenu, že občas někdo proklouzne. A tento systém, aplikovaný na vězně, platí i pro duševně nemocné.
Útokům člověka zahnaného do kouta se podle něj nedá nikdy plně předejít. A prevencí rozhodně není represe. Důležitější je, aby pro lidi bylo snadné požádat o pomoc – snadné ve smyslu, aby se za to nemuseli stydět. „Jenomže hovoří-li se o psychicky nemocných lidech jako o šílencích, bude pro ně těžké se naučit vyhledávat pomoc. Dost na tom, že se už tak cítí mizerně. Ještě, aby se cítili jako blázni,“ dodává.
Je proto podle něj neblahé, pokud předseda vládní strany Pavel Bělobrádek hovoří o „útoku šílence“. Zařadit do této pejorativně vnímané kategorie každého, kdo má psychické problémy, je podle psychoanalytika spíše kontraproduktivní.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
