Dokdy bude trvat Evropská unie?Anketa
„Národ, ať je malý nebo velký, nesmí nikdy ztratit svou původnost. Jinak by přestal být národem,“ říká v úvodu dokumentu Jan Werich. „Česká republika a lidi, kteří tu žijí, jsou úžasní a fantastičtí, pracovití. Dokázali po celém světě, v jakémkoliv režimu neskutečné věci a byli vzorem pro spoustu lidí ve světě. Bezpochyby přežijeme i po Evropské unii,“ konstatuje poté František Matějka. „Jestliže náš národ dokázal přežít protektorát, komunisty i monarchii, dozajista dokáže přežít i vystoupení z Evropské unie,“ navázal na něj podnikatel Jakub Janda, který tak úplně nevyznává evropské hodnoty.
Lidé, kteří se ptají, dostávají nálepky populista, extremista, nácek
„Denně si klademe desítky otázek, kdo má děti, tak ví, že jich mohou být desítky do hodiny. Otázky a samozřejmě odpovědi nás formují. Proč to říkám? Zdá se mi, že v dnešní informační době dostáváme spoustu odpovědí, ale tak nějak bez otázek. Dostáváme odpovědi typu je to tak a tak, a hlavně je to tak správně. A dál se už neptejte. Lidé, kteří se ptají, zdali je to tak opravdu správně, místo odpovědi dostávají nálepky. Populista. Extremista. Nebo třeba i nácek,“ říká průvodce filmem, který sám natočil, Stanislav Brunclík. Jak upozorňuje, v řadě případů jde o lidi, kteří mají k extrému opravdu hodně daleko. „Pracují, dávají práci, tvoří různé hodnoty a kladou si otázky a chtějí znát odpovědi,“ uvádí.
Pár takových lidí představuje. Právě oni budou prostupovat celým filmem. František Matějka, předseda Strany nezávislosti České republiky. Ženatý, otec tří synů. Konzervativec, dlouhodobý odpůrce členství v Evropské unii a zastánce nezávislosti a samostatnosti České republiky. Životní motto – Rodina, tedy máma, táta a jejich děti, to není přežitek. Je to všechno. Nenechme si ji nikdy vzít.
Otto Černý, konzervativec se sociálním cítěním. Odseděl si několik let za zapálení sovětského tanku v roce 1968. Podepsal Chartu 77. Zastánce nezávislosti a samostatnosti České republiky. Motto: Vše, co je možné, se udělalo. Co je nemožné, se udělá. Jakub Janda, podnikatel, spolumajitel strojírenské firmy. Ženatý otec tří synů. Konzervativec, dlouholetý odpůrce členství v Evropské unii. Vlastenec. Životní motto: Jsme tím, co opakovaně děláme. Vendula Dosedlová. Matka dvouletého syna, samoživitelka pracující ve vydavatelství, toho času na rodičovské dovolené. Motto: Každý dostane naloženo na bedra, kolik unese, ženy někdy ještě o kus víc. Já se to své břímě snažím nést s úsměvem.
Benjamin Kuras, Čech a občan Velké Británie. Spisovatel, bývalý redaktor BBC. Skalní konzervativec. Nejdéle sloužící český euroskeptik. Životní motto: Prosperita je schopnost dělat tolik toho, co nás těší, abychom nemuseli dělat nic, co nás netěší. Martin Simandl. Herec, moderátor, hudebník. Ženatý otec tří dětí. Zastánce individuality jednotlivce a odpůrce řízení životů takzvaně zhora. Motto: Svoboda. „Jsou to obyčejní lidé, kteří si kladou otázky. Mají jedno společné. Nemají rádi současnou Evropskou unii. Respektive současné takzvané bruselské elity,“ vysvětluje Brunclík.
Na propagaci dává Unie mnohem více než Coca Cola. Ale narozdíl od ní ji platíme z vlastních daní
Přes Evropské společenství uhlí a oceli vzniká v roce 1957 Evropské hospodářské společenství. V něm jsou Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko a Německo. Zavádějí společný trh, v šedesátých letech vzájemně odbourávají obchodní cla. Začátkem sedmdesátých let se přidávají Dánsko, Irsko a Velká Británie. V roce 1979 mohou občané členských zemí poprvé volit do Evropského parlamentu. V průběhu osmdesátých let přistupují Řecko, Španělsko a Portugalsko. Na konci osmdesátých let se rozpadá takzvaný východní blok a v roce 1990 je sjednoceno Německo rozdělené po druhé světové válce na západní a východní část. O tři roky později jsou podepsány smlouvy o Evropské unii a postupně se přidávají Finsko, Rakousko a Švédsko. Je dobudován jednotný trh založený na čtyřech svobodách – volném pohybu zboží, osob, služeb a peněz. Lidé v rámci Unie začínají postupně cestovat bez pasových kontrol.
Zhruba v té době se začíná mluvit o rozšíření EU o státy východní Evropy. Tedy i o Českou republiku. K referendu o vstupu do EU došlo v roce 2003. Po relativně masivní vládní kampani premiéra Špidly, pozdějšího evropského komisaře pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti, která vyzdvihovala výhradně přínos členství, se většina obyvatel vyslovila pro. Tolik trocha historie, jak zazněla ve filmu, pronesená Stanislavem Brunclíkem.
„Ve skutečnosti rozšíření bylo primárně přínosem pro velké státy, které potřebovaly najít nový odbyt svých služeb a výrobků. To nemá nic společného s nějakým přátelstvím. V historii nenajdete žádné přátelství mezi jednotlivými národními státy. A to celosvětově. Vždy je bližší košile než kabát. Každému národnímu politikovi, každé národní vládě,“ říká František Matějka. „Západní část de facto dostala možnost se tady ekonomicky uchytit. To znamená výnosy od nás jdou tam, jen menší část zůstává tady. Těch příkladů je spousta. Koupil se podnik, vyházely se staré stroje. Ale nekoupily se nové. Dovezly se staré z Německa,“ upozorňuje Otto Černý.
Pak přišla řeč na evropské dotace. „Jsou téměř v každém prdu, který se objeví v médiích. Jako by nebylo nic důležitějšího. Kritizujeme politiky, když se čerpá málo. Chválíme je, když se čerpá rychle. S úzkostí na duši čteme, že by nám mohly být dotace odepřeny, pokud bychom náhodou měli na nějakou věc vlastní názor,“ říká Brunclík. „Jeden člověk hrdý na své vzdělání mně v diskusi řekl, že bez dotací z Evropské unie bychom byli už úplně v prdeli. Na otázku proč, odpověděl, že už by se nepostavilo vůbec nic,“ pokračuje.
„Kdybychom používali tuto z mého pohledu triviální logiku, tak bychom dospěli k názoru, že nejlépe nám bylo za komunistů, protože ti postavili D1. A tihle ji nejsou schopni opravit i s penězi z EU,“ říká k tomu Janda. „Velice mě šokovalo, že na propagaci dává Evropská unie násobně více peněz než Coca Cola. Ta si na ni bere peníze z vlastního zisku, kdežto Unie používá naše peníze,“ upozorňuje Vendula Dosedlová.
„Dotace není paradoxně nic jiného, než že vezmete lidem nějaké peníze a dáte je úplně cizím lidem. Za normálních okolností, když byste měl k někomu přijít a vzít si jeho peníze z jeho kapsy, tak to neuděláte. Hlavně proto, že se to nedělá. U někoho možná převažuje, že by mě mohli chytit. Ale prostě drtivá většina lidí k vám nepřijde a nevezme vám z vaší kapsy vaše peníze. Když mezi lidi strčíte dotační systém a úzkou skupinu politiků, která v zájmu takzvaného všeobecného blaha rozhoduje o balíku peněz vybraných na daních a vzniklých novými státními dluhy, tak ta krádež se dělá hrozně snadno,“ objasňuje Matějka.
Psali jsme:
Máme vládu svévolných politiků
„To znamená, že se vytratil z politiky morální kompas, který máme postavený na třech tisících let biblicko-řecko-římsko-antické křesťanské civilizace, která pracně vypracovala systém civilizovaného spolužití. Z tohoto důvodu se význam slova liberalismus z významu svobodný změnil na svévolný. Takže máme dnes vládu svévolných politiků, kteří provádějí svévolnou liberální politiku, která nepovoluje žádnou opozici ani kritiku,“ objasnil Ben Kuras. „Všude po České republice jsou cedule – zaplaceno z fondů Evropské unie. Ani jedna není zaplacená tímto způsobem. Jsou to peníze lidí v této zemi a lidí z dalších zemí v Evropě,“ upozorňuje Matějka. „Buďme ale spravedliví. Nic v životě není jen bílé, nebo černé. Nelze popřít, že řada našich památek dostala nový kabát za významného přispění daňových poplatníků z cizích zemí,“ sděluje Brunclík.
Co nám ekonomicky – kromě dotací – přineslo členství v Unii? „Těžko porovnávat. Nevíme, jak bychom se vyvíjeli, kdybychom nebyli v Evropské unii. Určitě ale nevěřím tomu, že je to tak skvělé, jak nám říkají,“ prozrazuje Vendula Dosedlová. „Domnívám se, že tak, jak je Evropská unie teď vedená, podporuje velké koncerny a dostávají od ní nahrávky. Pro velký koncern je zanedbatelné zaplatit si armádu právníků na všechna ta lejstra, která je dneska potřeba mít. I ty lhůty pro ně nehrají roli, na rozdíl od nás malých. Už ve škole jsem se učil, že ekonomiku každého státu drží střední a malí podnikatelé. Pro velké hráče jsou ale ti malí a střední absolutně nevhodní. Takže z mého pohledu je to tak, že dnes ten malý je tomu velkému tak schopen uškodit, že je pro toho velkého lepší toho malého nemít. A to je koncept řízení současného vedení Evropské unie, že pro malé a střední se nevytváří vůbec žádný prostor,“ domnívá se Jakub Janda.
„Tam je asi padesát direktoriátů pro kdejakou blbost. Direktoriát pro jablka a konzervy, pro trávu. Direktoriát pro rovnoprávnost mužů a žen a ten má asi třicet podorganizací, kde jsou muži a ženy placeni z našich daní a nic nepřinášejí,“ vysvětluje Benjamin Kuras. Matějka pak vyvrací tvrzení, že jsme před vstupem do Evropské unie vyváželi méně, než vyvážíme teď: „Na tvrdých datech vidím, že do původní Unie jsme po celou dobu po vstupu vyváželi méně než před vstupem.“
Do původních zemí EU vyvážíme procentuálně méně než před 15 lety
Dokument pak ukazuje pár čísel. Celkově náš export do zemí EU skutečně rostl. Avšak proto, že se Unie o pár států rozrostla. Pokud se však porovná náš export do patnácti států, které byly v EU před naším vstupem, čísla vypadají jinak. „Hned po vstupu 2003 a ještě v roce 2004 jsme do patnácti starších zemí EU vyvezli něco málo přes 68 procent z celkového počtu exportovaného zboží. Za rok 2018 jsme do těchto zemí vyvezli necelých 64 procent z našeho celkového exportu. A to je za posledních pět let bohatě nejvyšší číslo. Jen těžko se tak dá říci, že se nám vstupem do EU otevřela kdovíjaká rajská zahrada,“ konstatuje v dokumentu Pryč z EU Stanislav Brunclík. „Podnikám už řadu let a manévrovací prostor se nám rok od roku zužuje, byrokratická zátěž je stále větší a větší,“ upozorňuje Jakub Janda. „To, co máme v Evropské unii, to není trh. To je centrální plánování – jednotná pravidla pro všechny stejná. Centrální plánování pro zemědělství a produkce, výrobků, kvóty na neskutečné věci,“ doplňuje ho Matějka.
Při vstupu do EU prohlásil tehdejší premiér Špidla slova, která věru nejsou prorocká. „Nejdéle za sedm let se naše úroveň vyrovná té německé,“ tlumočí Brunclík jeho slova. Jaká je podle dokumentu skutečnost? „Průměrná mzda v Německu vzrostla v roce 2004 až 2017 o cca 125 procent na 3 700 euro, v přepočtu 94 500 korun. U nás za dané období vzrostla průměrná mzda o 53 procent, na 29 tisíc korun v roce 2017. Rozdíl v životní úrovni se nepodařilo smazat ani po třinácti, natož po sedmi letech od vstupu do EU. Rozdíl se vlastně prohloubil,“ konstatuje Brunclík.
Eurozóna – tedy země, kde se platí eurem – patří podle filmu mezi nejpomaleji se hospodářsky rozvíjející země světa, v porovnání se zeměmi, se kterými se má smysl porovnávat. „Euro je politický projekt, který nemá s hospodářským a udržitelným růstem vůbec nic společného. Euro je projekt politiků a bank a slouží k jediné věci. Je to jeden z nástrojů k ovládnutí půl miliardy lidí v prostředí Evropy,“ domnívá se Matějka. „Euro je pro nás něco takového, jako když půjdete do krámu a budete si kupovat něco, co nepotřebujete, a ještě si to koupíte desetkrát dráž za srovnatelnou věc, kdybyste ji potřeboval koupit někde jinde,“ říká Jakub Janda. „Euro jsem pochopila spíše jako politický nástroj než ekonomický. Proto je pro mě nevyhovující a hlasovala bych proti jeho přijetí,“ vysvětluje Dosedlová.
Jenže jak upozorňuje Brunclík, proti tomu, že přijmeme euro, se hlasovat nedá. Tomu, že ho přijmeme, jsme se zavázali při našem vstupu do EU. „Pravda, vstupovali jsme do trochu jiné Unie a představa eura nebyla zase až tak děsivá. Evropská unie se ještě podle představ z osmdesátých let minulého století neměla stát centrálně řízeným územím, ale Evropou regionů. S vlastními pravidly, která odpovídají naturelu jednotlivých národů. Brusel však za trestuhodného nezájmu voličů ovládli lidé, kteří mají centrální plánování životů masy takříkajíc v krvi,“ uvádí Brunclík. „Původní myšlenka byla dobrá, pak se toho ujali politici a sociální inženýři a vznikl z toho neuvěřitelný paskvil a dneska jsme v situaci, kdy Evropská unie diktuje a určuje veškerý vývoj ve společnosti v Evropě,“ míní Martin Simandl. „EU převzala principy neomarxistické ideologie. Stačí si říci, kteří lidé jsou na rozhodujících funkcích, jaký mají životopis, v jaké straně působili, jaké měli názory. Nelze se pak divit, že politika tomu odpovídá,“ zdůrazňuje Otto Černý.
Následně se v dokumentu objevuje řada jmen evropských politiků s komunistickou minulostí. Nejznámější je José Manuel Barroso, portugalský předseda Evropské komise 2004 až 2014. Obdivovatel Mao Ce-tunga. V roce 1974 jeden z vůdců studentských nepokojů pozdější komunistické strany portugalských dělníků. Z českého pohledu pak Pavel Telička – v současnosti poslanec a místopředseda Evropského parlamentu, vstup do KSČ ve 21 letech v roce 1988, zaměstnanec Ministerstva zahraničních věcí Československé socialistické republiky. A pak také Maroš Šefčovič, slovenský eurokomisař 2009 až 2014, student mezinárodních vztahů na Moskevském institutu, elitní škole pro prověřené komunisty, člen KSČ do roku 1989.
Psali jsme:
Migrace – katastrofa, kam až to Unie nechala dojít
Dokument se poté věnuje Lisabonské smlouvě, která v roce 2007 nahradila evropskou ústavu odmítnutou referendy v Belgii a Francii. Sebrala státům právo veta a zavedla většinové hlasování. Na základě Lisabonské smlouvy nám může být mimo jiné nařízeno okamžité přijetí eura. Většinové hlasování viselo ve vzduchu při nejvážnější krizi EU posledních desetiletí, přečte si divák dokumentu. Míní se tím samozřejmě krize migrační. „Zejména Afrika je plná lidí, kteří vidí v štědrém evropském sociálním systému zlaté dno. Těch lidí neubývá. Naopak. Migrační krize z roku 2015 možná měla teprve jenom ukázat, jak bude vypadat skutečná migrační krize,“ říká Brunclík.
„V Bruselu ležel už od roku 2010 mnohastránkový dokument, který si tehdy nechali zpracovat, ale netvářil se oficiálně, protože jeho výsledky by nesnesly veřejnou kritiku. V tomto dokumentu už v roce 2010 byly počty lidí, trasy, cesty, cílové destinace. Jsou tam rozbory toho, jak budou reagovat lidé v jednotlivých členských státech EU. Jsou tam návrhy politických řešení, rozbory, jaká politická řešení jsou neprůchozí mezi lidmi a jakým způsobem je zapotřebí je odkomunikovat. Kam až jít, odkud vzít trochu zpátečku a potom začít dělat kroky s vědomím, že lidé už mají pocit, že je to v pořádku, a zavádět taková opatření, ke kterým by se v úvodu nemohli vůbec odvážit,“ upozorňuje Matějka. „To, že někdo začal projednávat migrační kvóty, nebylo z toho důvodu, že je chtěl tehdy někdo prosadit. Věděli, že to vyvolá takový odpor, že budou mít kam couvnout a pak potichu změnit azylové systémy, sladit sociální systémy. Přerozdělení bude vlastně přirozenější, cílová destinace nebude už jen Německo, nikoliv tvrdým přerozdělením. Teď můžou osvíceně ukazovat, jak pod tlakem veřejnosti couvli z migračních kvót. Je to jen jedna z dalších bublin. Každý v Bruselu ví, že počet lidí přicházejících do Evropské unie z roku 2015 bude v následujících letech bezpochyby překonán,“ doplňuje.
„Považuji to za naprostou katastrofu, nechápu, jak to Evropská unie mohla nechat takto dojít. Lidé, kteří sem přicházejí, vesměs nejsou vzdělaní, neumějí pracovat, jsou z jiného kulturního a sociálního společenství, mají úplně jiné návyky. To soužití není dost dobře možné. Nedovedu si představit, že pokud má ženu jako onuci, chová se k ní nepatřičně, že bych já s ním mohl žít v domě,“ říká Simandl. „Logiku to nemá. Co to tedy je? Je to asi snaha rozmělnit společnost, rozbít zažité historické vztahy, nastolit společnost jako bezbarvou hmotu. Navíc když je společnost v určitém strachu, tak je lépe ovládána, a tímto prostřednictvím nastolovat nějaké vyšší cíle. Ale pro drtivou většinu společnosti je to prostě zmar,“ domnívá se Otto Černý.
Lidé cítí, že jim kradou svobodu
Pak se rozebíralo téma hranic a národních států. Tuto pasáž uvedl výrok Jeana-Clauda Junckera o tom, že hranice států jsou nejhorší politický vynález. K tomu Brunclík podotýká: „V podobném duchu se nedávno vyjádřila německá kancléřka Merkelová. Hlavy států Evropské unie by měly být připraveny postupně se vzdát národní suverenity. Volně přeloženo. Jinými slovy. Stejně jako velké korporace by nadnárodní měly být i státy. Ideálně evropské asi. Třeba to tak je. Třeba je to přirozený vývoj a budoucí generace budou šťastně žít v jedné smíšené velké evropské rodině. Národní třída, Národní divadlo. Jsou to pojmy, které mají být už úplně vyprázdněné. Nebo je máme nechat vyprázdnit? Otázka?“
„Oficiální propaganda Evropské unie si však žádnou otázku neklade. Budoucnost maluje v nejzářivějších barvách,“ všímá si Brunclík. „A samozřejmě nám nemůže nenápadně a nenásilně neporadit, jak hlasovat v nadcházejících evropských volbách,“ dodává.
„Vejdete do školy a na každém rohu vidíte vlajku Evropské unie, na každém rohu vidíte, co všechno bylo placeno z různých evropských fondů. Jak děti mají ovoce díky Evropské unii, jak mají mléko díky Evropské unii. To už je jen kousíček k tomu, abyste prožil takové deja vu. Prohodil rudou a modrou barvu, jen obsah něčeho, ale ten styl, komunikace a podprahové vnímání dětí. Je to stejné, jako to kdysi bylo,“ myslí si Matějka. „Myslím, že je to ještě horší. Přece jen dříve ten národ byl trochu oddělený od toho. Dával si sice za vzor Sovětský svaz, ale jen v heslech, kterým stejně nikdo moc nevěřil. Společenství zůstávala sama sebou, a tak fungovala a vytvářela se. Kdežto tady je to horší. Mluví se o evropském národě, evropské federaci, kdy se národní státy rozplynou,“ obává se Otto Černý.
„Lidé si uvědomují čím dál tím víc, že je tady něco v nepořádku. Možná to nedokážou úplně přesně definovat, ale pocitově to vědí. Že jim někdo krade svobodu, že jim bere jejich prostor. To může vést k nějakým třenicím, které Unie jednoznačně potlačí silou, a ještě vám vysvětlí, že je to pro vaše dobro,“ domnívá se Martin Simandl. „Lidé jsou ubíraní na svých právech, svoboda se vytrácí. Ať už svoboda projevu, to vidíme na sociálních sítích. Evropská unie podporuje různé elfy internetu, kteří mají rozhodovat, co je a co není pravda, co je škodlivý obsah. Já o to nestojím. Přečetl jsem mraky knih a sám si udělám názor na to, co je správné a co není. Nepotřebuji, aby mi někdo říkal, co si mám myslet,“ zdůraznil Jakub Janda.
„Na západ od nás nejsou lepší politici. Nejsou ctnostnými vzory. Vůbec ne. Kradou stejně jako naši, podvádějí, rozpadají se jim rodiny, čas od času je někdo z nich souzen, vláčen médii. Čas od času se zjistí, že mají nějaké společnosti a podíly v nich, že ve funkci pět let říkali, že je špatné dělat něco, pochodovat s někým, a když odešli z politické funkce, zasedli v ruských společnostech a jejich radách. Na západ od nás, ale ani na východ, na sever či na jih od nás nejsou lepší lidi, lepší politici, lepší podmínky, lepší klima ve společnosti. Nic takového není. Proto je hodně důležité si rozhodovat o věcech co nejblíž tomu, kde žiji já. Nenechat to na nikom jiném,“ říká Matějka.
Dokument se chýlí k závěru, má dohromady 53 minut. Brunclík přiznává, že hlasoval proti našemu vstupu do EU. „Já totiž na bratrskou pomoc zahraničních politiků nevěřím. Nikomu to ale nevnucuji. Otázka být, či nebýt v Evropské unii, to je otázka, kterou si musí odpovědět každý sám a podle svého,“ uzavírá.
Předseda Strany nezávislosti České republiky a spolku Centrum nezávislosti České republiky František Matějka ve svém facebookovém příspěvku zveřejnil komunikaci s Deníkem N, v níž vyvrátil, že by se on nebo spolek Centrum nezávislosti České republiky podíleli na šíření řetězových e-mailů s filmem „Pryč z EU“. V komunikaci též Matějka píše o tom, jak je s filmem „vyhodili“ z kina. Film byl Deníkem N zařazen mezi dezinformace.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Oldřich Szaban
