Jak následně politolog uvádí, současnou povahu globalizace určují dva hlavní faktory – obnovení vojenskostrategické rovnováhy mezi Ruskem a USA a fascinující růst ekonomické moci Číny. „Politika Západu, který nejméně 15 let usilovně tlačí na Rusko a Čínu, a propojuje tak jejich zájmy, patří k nejabsurdnějším jevům v politice posledních staletí. Tlak Západu přispěl k tomu, že se může Moskva spolehnout na ekonomickou solidaritu Pekingu a Peking se může opírat o odstrašující sílu jaderného potenciálu Moskvy. V této situaci se nemohou ekonomické sankce proti Rusku ukázat jako efektivní nástroj politického nátlaku a válka, která by mohla zastavit přeměnu Číny v ekonomického hegemona, se jeví jako sebevražda. Přesto ale velká válka zůstává na Západě nejdůležitějším tématem plánování bezpečnosti,“ konstatuje.

Krejčí se rovněž zamýšlí nad několikaletou hegemonií USA po skončení studené války, kdy Státy válčily proti slabým státům a militantním nestátním organizacím. „Tak se rodila vize války proti terorismu, ale i obraz drogové války a podobně. Politicko-mravní úspory chápané jako vyvinění se z přívalu rakví pokrytých státní vlajkou byly spojovány s představou kontraktorů, soukromých organizací válčících místo státní armády,“ píše Krejčí, ale zároveň dodává, že čas ukázal, že ani armádní převaha, ani kontraktoři nedokážou zlomit odpor bojovníků v Afghánistánu či Iráku. 

„S narůstajícím mezinárodním napětím se sice zatím nepodařilo vrátit nebezpečí války do nejdůležitějších seznamů globálních problémů, ovšem samo slovo ‚válka‘ se stalo natolik inflační, že se vytrácí jeho význam. Z varovných textů o nebezpečí války vyrostla představa o válce jako přírodní či sociální nutnosti,“ píše Krejčí s tím, že velká válka ještě nezačala, podle jeho názoru jde pouze o krvavé cvičení.