Příběh, který vyvrcholil zničením Ležáků, se začal odvíjet na konci prosince 1941. Tehdy byl na území protektorátu vysazen oddíl parašutistů nesoucí označení Silver A. Trojice výsadkářů se uchytila na Pardubicku, odkud pocházel jeden z jejích členů, Alfréd Bartoš. Místo bylo výhodné i díky tomu, že se zde stýkaly odbojová hnutí z Pardubicka a Vysočiny.
Úkolem výsadkářů bylo navázat kontakt s domácím odbojem a zejména zajistit spojení s Londýnem. Prostředkem byla přenosná radiostanice Libuše, jejíž obsluhou byl pověřen další člen výsadku, Jiří Potůček. Kvůli riziku odhalení musel Potůček s vysílačkou několikrát měnit své působiště. Hlavním místem, odkud stanice vysílala, byla strojovna lomu Hluboká poblíž Ležáků. Správcem lomu byl člen místní odbojové skupiny, který radistu naoko zaměstnal jako nočního hlídače. Potůček posléze využil nabídky mlynáře Jindřicha Švandy a Libuši přenesl do stodoly ležáckého mlýna.
Přestože gestapo vědělo o existenci vysílačky na Pardubicku, snaha o její přesnou lokalizaci se míjela účinkem. Zvrat přišel až v okamžiku, kdy do hry vstoupil parašutista skupiny Out Distance Karel Čurda. Ten se 16. června dobrovolně přihlásil pražskému gestapu a mimo jiné mu vyzradil jména rodin, které po vysazení v protektorátu kontaktoval. Mezi jmenovanými byl i Václav Krupka z Pardubic, u něhož parašutista Bartoš bydlel. V okamžiku, kdy ke Krupkům vtrhlo gestapo, byl ale Bartoš pryč. Jeho pozdější příchod však pozornosti mužů v kožených pláštích neunikl. Bartoš, zraněný během pronásledování kulkou, zvolil raději sebevraždu, než by se dostal do rukou nacistických orgánů.
Na základě Čurdovy výpovědi začala vlna výslechů podezřelých, v jejímž průběhu padlo jméno obce Ležáky. Ačkoliv většina obyvatel malé kamenické vísky neměla o existenci vysílačky Libuše ponětí, bylo příslušnými nacistickými orgány rozhodnuto o likvidaci obce. Nepřímou obětí akce se stal četnický strážmistr a odbojář Karel Kněz z nedalekého Vrbatova Kostelce. Když se dozvěděl, že nacisté zatkli majitele ležáckého mlýna, z obavy o osud své rodiny se zastřelil.
Dopoledne 24. června byly Ležáky, skládající se pouze z devíti domků, neprodyšně obklíčeny. Všichni obyvatelé Ležáků byli vyhnáni ze svých domů, které byly následně vyrabovány a zapáleny. Následoval převoz všech 47 zatčených osob na Zámeček do Pardubic, kde bylo v době heydrichiády popraviště. Bez výslechu či soudu byli ihned zastřeleni všichni dospělí. Další dodatečně zatčení byli na stejném místě popraveni později.
Celkem 11 ležáckých dětí bylo odesláno do vyhlazovacího tábora v Chelmnu, kde je čekala smrt v plynové komoře. Relativní štěstí měla pouze dvojice holčiček, sester Marie a Jarmily Šťulíkových, které byly poslány na poněmčení, což jim umožnilo válku přežít.
Příbuzní parašutistů a jejich spolupracovníci v počtu 254 osob byli hromadně popraveni 24. října 1942 ve vyhlazovacím táboře v Mauthausenu. Další muži a ženy z blízkosti Ležáků a oblasti Pardubicka, zatčení jako spolupracovníci výsadku Silver A, byli odesláni do vyhlazovacích táborů Osvětim, Buchenwald a Ravensbrück a jenom někteří z nich přežili.
Tragický byl i osud radisty Potůčka, vystupujícího pod pseudonymem Tolar. Ani on, ani vysílačka se v osudový den v Ležácích nenacházeli. Gestapo jej po několika dnech vypátralo, ale po přestřelce se Potůčkovi podařilo uprchnout. Neměl se však na koho obrátit, a proto se skrýval v lesích na Pardubicku. V jednom z nich ho 2. července nalezl český četnický strážmistr Karel Půlpán, který spícího Potůčka zastřelil.
Obec Ležáky poté již nebyla obnovena. Prostor vyhlazené osady se stal od roku 1945 pietním územím. Ze žulových kostek jsou symbolicky vyznačeny základy všech devíti domů, žulové pomníky, tzv. hrobodomy, tu stojí na památku jejich obyvatel. Uprostřed obce byl vybudován Památník obětí fašismu s pamětní síní. Od roku 1978 je areál bývalé obce Ležáky národní kulturní památkou.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: čtk
